Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. Lubomír Dudáček (* 1936)

• narozen 14. září 1936 v Praze

• v dětství a v mládí hrál hokej

• nedostudoval střední školu

• v roce 1955 šel na vojnu, hrál hokej za Duklu Karlovy Vary a Litoměřice

• po vojně střední školu dokončil a pracoval v pražském Motorletu

• v šedesátých letech dálkově vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině

• v roce 1967 nastoupil na ruzyňské letiště

• dny sovětské okupace v srpnu 1968 prožil na dovolené v Bulharsku

• v 70. letech pracoval v Ruzyni jako šéf nového odbavovacího terminálu

• na začátku 90. let se stal ředitelem České správy dopravních letišť

• je autorem třídílné série knih Dopravní letiště v Praze

Byl i s rodinou 1700 kilometrů daleko od domova, když k němu dolehly neblahé zvěsti, že v jeho milované zemi vypukla válka. Lubomír Dudáček, narozený 14. září 1936 v Praze, patřil k tisícům československých turistů, kteří 21. srpen 1968 prožili daleko od své vlasti. Beze zpráv od svých blízkých, v zajetí polopravd a fám. Bez šance zatelefonovat domů a zjistit, co se vlastně děje v zemi přepadené armádami pěti socialistických států.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, jež uvrhla zemi do další, jedenadvacet let trvající agonie, zastihla pamětníka na dovolené v bulharském Nesebaru. Černého moře si užíval s manželkou a sedmiletým synem v domku u bulharského Turka. Když nastala průtrž mračen, pomáhal mu s úklidem zatopeného obydlí a získal si jeho vděk. Dostal od něj mimo jiné obrovského sušeného kraba.

Zanedlouho však měl na vysněné dovolené na pobřeží u Burgasu úplně jiné starosti než suvenýry, které si přiveze od moře do Československa. „V Bulharsku bylo hodně českých rekreantů. Když nám řekli, co se u nás děje, nemohli jsme se domů vůbec dovolat,“ připomněl Lubomír Dudáček obrovskou nejistotu, v níž se ocitli Čechoslováci v cizině po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vtrhli tam i bulharští vojáci, v jejich vlasti však pamětník žádné nepřátelství nepociťoval, ba naopak.

Domů se vraceli dlouho a svízelně 

„Vypravili pro nás vlak z Burgasu do Jugoslávie a napakovali nás jídlem a obvazy. Skončili jsme ve Svetozarevu před Bělehradem a rozebrali si nás do rodin,“ podotkl Lubomír Dudáček. „Bydleli jsme s manželkou a malým synem u Dušana Dimitrijeviče, partyzána z druhé světové války. Chovali se k nám jako k vlastním, Srbové se projevili jako přátelé a hodně tíhli k dětem. Sám Dušan Dimitrijevič měl dva syny. V Jugoslávii jsme zůstali asi deset dní a pak jsme odcestovali vlakem do Vídně.“

Tam Dudáčkovi přebývali ve vojenských skladech a spali na matracích, které si sami vycpali slámou. Dostali nabídku, že by mohli emigrovat a jejich známý by se o ně první měsíc postaral. Pak by se však museli spolehnout sami na sebe. Vrátili se ovšem raději domů. „Dodělával jsem vysokou školu a nedovedl jsem si představit, že bych v Rakousku kopal krumpáčem a manželka by myla nádobí,“ prohlásil pamětník. „Domů jsme přijeli druhého nebo třetího září. V Praze stál ještě v každé ulici tank a u něj sovětští vojáci. V noci ale tanky odjely. Když jsem šel do práce na letiště v Ruzyni, nepustil mě tam samopalník. Za několik dní jsem se na letiště už dostal. Měl jsem pak plnou hlavu práce a politika mě tolik nezajímala.“

V bouřlivé době žil pro letiště. Napsal o něm tři knihy

Letiště Ruzyně znamenalo pro Lubomíra Dudáčka mnohem více než pouze místo, kde pracoval od roku 1967 téměř padesát let a kde zastával prestižní, vysoké funkce. Zamiloval si ho natolik, že o něm začal shromažďovat archivní fotografie a další historické dokumenty. Vytvořil několikadílnou sérii knih Dopravní letiště v Praze. Mapují období 1918 až 1946, 1947 až 2000 a 2001 až 2005.

Jako řada lidí narozených za první republiky prožil všechny největší historické události československého státu – druhou světovou válku, „Vítězný“ únor 1948, tragická padesátá léta, okupaci země v srpnu 1968, tuhou totalitu v období Charty 77, sametovou revoluci v roce 1989 a bouřlivá devadesátá léta, spojená s privatizací a vstupem zahraničního kapitálu do Česka.

Lubomíra Dudáčka osudově ovlivnilo, že na úvod své ruzyňské mise potkal člověka, jehož paměť sahala až do třicátých let 20. století, kdy letiště na okraji Prahy vznikalo. „Šéfoval mi pan Anděl, rok narození 1910, a vyprávěl mi, jak se ruzyňské letiště budovalo,“ vzpomínal v roce 2018 Lubomír Dudáček. „Byla tenkrát hospodářská krize a hlína se na letiště navážela v kolečkách ručně, aby mělo práci co nejvíce lidí.“

Nové letiště Ruzyně otevřelo Československo v roce 1937 a vzápětí obdrželo na Mezinárodní a umělecké technické výstavě v Paříži zlatou medaili a také diplom. „Adresovali ho šéfovi tehdejší stavební správy, inženýru Kanclířovi,“ řekl pamětník. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se pokoušel diplom najít.

Vzácný diplom byl ukryt v perziánovém kožichu

„Ptal jsem se, kde je ten diplom? Pan Kanclíř už zemřel, nevěděl jsem kdy. Ale jeho manželka žila. Hledal jsem jméno Kanclíř v telefonním seznamu. Našel jsem syna pana inženýra, půjčil mi alba na čestné slovo, bez jakéhokoliv podpisu. Přefotil jsem je, udělal popisky a všechno jsem zase vrátil,“ uvedl Lubomír Dudáček. „Dostal jsem adresu manželky pana Kanclíře. Zazvonil jsem, otevřela mi korpulentní vysoká dáma, sedmdesát pětasedmdesát let stará. Pozvala mě na kávu, lidé se tehdy ještě nebáli zvát někoho dovnitř. Řekl jsem jí o účelu své návštěvy a ona se rozslzela, že si někdo vzpomněl na jejího manžela a na diplom. Otevřela těžkou vyřezávanou skříň a z perziánového kožichu vytáhla v novinách zabalený diplom.“ Pamětník si ho chtěl ofotit, ale paní mu ho darovala. Slíbil jí, že diplom bude ochraňovat jako oko v hlavě. „Diplom jsem nechal zasklít a spal jsem na něm ve válendě,“ prozrazuje Lubomír Dudáček.

V roce 1983 vedla Letiště Ruzyně československá vojenská generalita. „Generál Kopřiva se mě ptal, jestli bych nemohl udělat na letišti Síň slávy k výročí aerolinií,“ prohlásil pamětník. „Měl jsem už spoustu historických fotografií a v administrativní budově ČSA jsme v zasedací místnosti vybudovali Síň slávy. Diplom jsme dali do uzavřené speciální skříně. Prostor se později využíval i k poradám. Bál jsem se, aby se diplom neztratil, a tak jsem si ho vzal domů.“

V dalších letech nasbíral Lubomír Dudáček tolik archivních materiálů, že mu zatím vydaly na tři knihy o dopravních letištích v Praze. V roce 2018 plánoval ještě čtvrtou, od roku 2006 až do současnosti. Nedařilo se mu ji však dokončit.

Poprvé letěl v jedenácti letech s rodiči. Maminka se modlila

Vášeň pro letectví se v pamětníkovi probudila už v dětství. Poprvé se vznesl v letadle v roce 1947 jako jedenáctiletý. S tatínkem a maminkou cestoval z Prahy do Karlových Varů. „Maminka se na startu i během letu modlila,“ vzpomněl si Lubomír Dudáček.

Válku prožil bez větších traumatizujících zážitků. S kamarády hrával hokej na rybníku u Olšanských hřbitovů a skoro všechen volný čas věnoval sportu. Válku mu dodnes připomíná situace, kdy na Václavském náměstí hned za pomníkem sv. Václava uviděl německé kulometné hnízdo. Během Pražského povstání odešel Lubomírův otec na barikády a vrátil se z nich živý a zdravý. Jeho syn zažil na vlastní kůži střelbu, kdy z domu u kostelíka pálili na ulici odstřelovači. Kulky naštěstí minuly Lubomíra Dudáčka i jeho kamaráda Jirku Pospíšila. Záškodníky zneškodnili přivolaní lidé.

I po základní škole žil pamětník hlavně sportem a střední školu zanedbával. Kdo by tenkrát řekl, že se syn údržbáře a krejčové stane inženýrem a docentem, středoškolským pedagogem a jedním z velkých českých odborníků na leteckou dopravu? „V roce 1953 jsem skončil po dvou letech na gymnáziu a odešel jsem do továrny Motorlet. Za hokejový oddíl Motorletu jsem hrál hokej a myslel jsem si, že se tím budu živit,“ prohlásil Lubomír Dudáček. „V roce 1955 jsem nastoupil jako hokejista na vojnu do Dukly Karlovy Vary, kde jsme hráli druhou ligu. Druhý rok vojny jsem byl v Dukle Litoměřice.“

Jako sportovec měl lepší vojnu 

Vojna v padesátých letech 20. století přinesla mnoha mladým mužům nepříjemné zážitky. Sportovci však dostávali a úlevy ve výcviku a užívali si privilegií. „Na vojně jsme měli legraci. Když jsme si neměli čím umýt hlavu, navrtal jeden z nás břízu a dali jsme si na vlasy březovou vodu. Vojna ale byla i námaha a také nějaké úrazy,“ řekl Lubomír Dudáček.

Bývalý hokejista nezapomněl na kulišárnu, kterou provedl celý jeho hokejový tým. Dukla Jihlava otevírala zimní Horácký stadion a na turnaj se vypravila i Dukla Karlovy Vary, jejíž dres pamětník oblékal. Těsně před turnajem ale kvůli velké oblevě „uplaval“ led na nekrytém jihlavském stadionu.

Lubomír Dudáček a jeho spoluhráči zatajili svým velitelům, že se nebude hrát, a do Jihlavy naoko vyrazili. Rozjeli se ale domů. Aby svůj trik zamaskovali, koupili pohár a do štítku nechali vyrýt, že turnaj vyhráli. „Když jsme se vrátili, všechno prasklo,“ poznamenal pamětník. „Báli jsme se, že půjdeme do basy. Velitel pluku, bývalý frontový voják, nám ale jen řekl, ať už nikdy nic takového neděláme. A místo vězení nás potrestal ostřejším výcvikem.“

Mnohem horší chvíle potkaly v padesátých letech pamětníkova otce. „Nesouhlasil s komunistickým převratem v únoru 1948 a někde něco řekl,“ uvedl Lubomír Dudáček. „Nešel ale do káznice, za trest ho poslali k PTP, kde byl asi dva roky.“

Na letiště přišel z továrny, kde se vyráběly i letecké motory

Po vojně se pamětník vrátil do podniku Motorlet a pustil se do nápravy svého nedostatečného vzdělání. Udělal si mistrovské zkoušky a maturoval na strojní škole. Poté se přihlásil na dálkové studium na Vysoké škole dopravní v Žilině. Práce v Motorletu upevnila jeho lásku k letectví. Továrna založená v roce 1913 v pražských Jinonicích a známá původně jako Waltrovka totiž vyráběla již od roku 1923 také letecké hvězdicové motory.

„V roce 1967 jsem šel za ředitelem Motorletu a řekl mu, že bych chtěl odejít pracovat na ruzyňské letiště,“ uvedl Lubomír Dudáček. „Pustil mě a 17. 7. 1967 jsem do Ruzyně nastoupil. Dostal jsem se do skupiny stavby a stroje a pracoval jsem na nové podobě letiště. Patnáctého června 1968 se otevřel nový odbavovací terminál. První aeroplán, který před ním přistál, přiletěl s turisty z Bulharska.“

Rok 1968 probíhal zpočátku ve znamení Pražského jara a všeobecného uvolnění rigidního komunistického režimu v Československu. Lubomír Dudáček ale převratnou éru příliš nevnímal. Politika šla tehdy mimo něj, ostatně jako vždycky – jak se svěřil. „Bavila mě práce,“ vysvětlil. Do roku 1970 pracoval jako asistent ředitele letiště a poté se stal šéfem nového terminálu. Ačkoliv nebyl v komunistické straně, musel tehdy na pohovor, který sloužil k takzvanému komplexnímu hodnocení, posudku odborné a politické způsobilosti k výkonu funkce.

Lidé z pasové a celní kontroly a předseda KSČ pozvali pamětníka na oběd. Ptali se ho, co říká vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, označovaného již v roce 1970 za bratrskou pomoc. Pamětníkovi tehdy prospělo, že se mnohem více než o politiku zajímal o svou práci. „Odpověděl jsem, že jsem byl překvapen a nerozuměl jsem tomu, co se stalo,“ konstatoval Lubomír Dudáček. „Pak jsem jim řekl: ‚Soudruzi, mám takové krédo. Být zdravý i s rodinou, mít zdravé rodiče, mít střechu nad hlavou, práci, která mě baví, a nikdy nemuset jít do války.‘ A s komplexním hodnocením jsem neměl žádné problémy.“

Jako šéf stále pátral po archivních materiálech

Lubomír Dudáček dokončil vysokou školu, a když se stal inženýrem, pustil se do vědecké aspirantury. V roce 1970 se stal šéfem nového letištního terminálu. Souběžně se svou prací se věnoval historii letiště a letectví a shromažďoval archivní materiály. Politika mu i nadále byla lhostejná, což se týkalo i dění kolem Charty 77 a Anticharty. Pouze působil v odborech a v Brigádě socialistické práce.

Ačkoliv se na letišti řadil mezi vysoké funkcionáře, chodil na brigády. Při kalamitách uklízel na Ruzyni sníh. „Celá Evropa tenkrát v zimě v roce 1976 nelétala, jen Ruzyně zůstala v provozu,“ připomněl dávné časy.

Jako významný funkcionář se účastnil služeb, pokud přiletěli na oficiální návštěvu významní politici. Zapamatoval si například papeže Jana Pavla II. a libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. „Boeing, ve kterém přiletěl, byl plný. Kaddáfí s sebou bral celou vládu, rodinu a své okolí. Bál se, aby během jeho nepřítomnosti v Libyi neudělali revoluci,“ upozornil Lubomír Dudáček. S jiným politikem létala delegace ne v jednom letadle, ale v několika, aby se nevědělo, v jakém se nachází. Bál se totiž atentátu.

Ruský kosmonaut „rozbláznil“ československé letadlo

Lubomír Dudáček zažil rovněž návštěvu sovětského kosmonauta Šatalova. „Byl to generál a zavolali mi z generálního ředitelství, že s ním poletím na vyhlídkový let ke Karlštejnu,“ poznamenal pamětník. Nešlo o klasický vyhlídkový let malým letadlem, ale velkým dopravním strojem. ČSA Šatalovův výlet navlékly na takzvaný kalibrační let, při němž se kontrolovala světla, radiokomunikace nebo radionavigace mezi řídicí věží a pilotní kabinou.

„V aeroplánu už byla děvčata. Za letu si Šatalov vyměnil místo s druhým pilotem a najednou začalo letadlo dělat divné zatáčky a pohyby,“ uvedl Lubomír Dudáček. „Vzal jsem si od letušek hrst cukru, aby mi nebylo špatně, a držel jsem se madel u pilotní kabiny. Pak si převzal od Šatalova řízení první pilot a letadlo srovnal.“

Rok 1989, na jehož konci se zhroutil totalitní režim, prožil pamětník poklidně. Do protestů proti komunistické moci se nezapojoval. Znovu se věnoval hlavně své práci na letišti, kde v letech 1989 až 1993 probíhala třetí rozsáhlá přístavba. Lubomír Dudáček se také podílel na rozdělení letecké dopravy po rozpadu Československa. Ve výběrovém řízení se stal ředitelem České správy dopravních letišť, kam spadalo i Brno, Ostrava a Karlovy Vary.

Současné letiště v Ruzyni je super

Snažil se o získání pozemků pro další rozvoj ruzyňského letiště, ale nepochodil. S majiteli se nedomluvil na cenách. Nadřízení mu vytýkali, že pozemky nedostal zadarmo. „Ministr dopravy Stráský mě odvolal, ale nedělal jsem žádné obstrukce a přešel jsem na jinou práci,“ prozradil Lubomír Dudáček. „Pozemky se pak stejně vykoupily za těžké miliony.“

V roce 1993 se spustila příprava výstavby nového odbavovacího terminálu. Ve hře byl rovněž projekt na pětadvacetiletý provoz odbavovacího terminálu, kam se zapojili i Kanaďané, Francouzi, Angličané a Československá obchodní banka. „Cizáci, omlouvám se za ten výraz, měli do terminálu vložit kapitál, ale vláda nakonec rozhodla, že půjdeme českou cestou,“ prohlásil Lubomír Dudáček. „Zahraniční partneři odešli, ale vrátili se v jiné variantě a podíleli se na projektech, na technickém dozoru a na dalších činnostech souvisejících s výstavbou. Na jižním areálu se stavěl terminál pro všeobecné letectví. Letiště dostalo úplně jinou architekturu a kontury. Současnou Ruzyni, tedy Letiště Václava Havla, považuji za super. Je minimálně srovnatelné s evropskými letišti.“

Pomohl k založení oboru klíčového pro české letectví

V polovině devadesátých let přesunul Lubomír Dudáček svůj zápal pro letectví i do pedagogické sféry. Jeho paní učila na průmyslové střední škole dopravní v Praze a jemu se podařilo založit tam v roce 1996 obor provoz a ekonomika letecké dopravy. „Sledoval jsem, že naše generace stárne a budeme potřebovat omladit. K výuce jsem přizval fandy na leteckou dopravu z provozu – projektanty, pilota či motoráře,“ upozornil pamětník. „Vyrostli noví specialisté. Jedna naše absolventka létala u Emirates jako vedoucí šéfka kabiny.“

Lubomír Dudáček na ruzyňském letišti přesluhoval až do roku 2004. Nebyl ale sám, kdo se z rodiny upsal letectví. Jeho syn se v otcově „řemesle“ vyučil a maturoval a patnáct let pracoval u ČSA jako přístrojař. Paní Dudáčková působila několik let u Air India. Ve čtyřiasedmdesáti letech se pamětník dočkal ocenění své dlouholeté práce v československém a českém letectví. Na slavnostním zasedání parlamentního podvýboru pro vědu, výzkum, letectví a kosmonautiku převzal v roce 2010 ocenění Rady pro výběr a udělování ocenění týmů a osobností za významný a mimořádný přínos a prezentaci českého a československého letectví a kosmonautiky.

Odůvodnění znělo – za celoživotní přínos československému letectví v oblasti provozu a rozvoje letišť, odbornou pedagogickou, publicistickou a propagátorskou činnost a angažovanost v odborných leteckých sdruženích.

Mrzí ho, že už neplatí: Ševče, drž se svého kopyta

„V roce 2012 se ale začali poslanci hašteřit,“ upozornil Lubomír Dudáček. „Určitě to nebyly vzory pro mladé lidi, kterým často chybí pokora, slušné chování a tolerance ke stáří. Neměli by také každých pět let měnit zaměstnání. Strašně mě mrzí, že už zaniklo: Ševče, drž se svého kopyta,“ porušil ve svých nejnovějších vzpomínkách svou zásadu – nemíchat se do politiky.

„My jsme si to skutečně osahali od píky, klidně i od lopaty,“ shrnul pamětník. „Máme spoustu mladých, chytrých, snaživých a šikovných lidí, kteří prosperují v cizině, ale o nich se nemluví. To jsou vzácné momenty, ale většina je přebije. Nedivím se jim, svět je přetechnizovaný a oni musí držet krok. Doba to vyžaduje. Peníze, byty, auta, cestování. Dnes je více možností, a tak se domnívám, že si jich mladí lidé méně váží.“

Lubomír Dudáček vypadal velmi svěže i ve svých dvaaosmdesáti letech. Přesto s dříve běžným cestováním v letadlech skončil. „Když jsem jel poprvé do Bulharska, objevoval jsem svět. Dneska mě to ani neláká, létat do toho chaosu,“ vysvětlil.