kardinál ThLic. Jaroslav Dominik Duka

„Jak papež Benedikt XVI., to už bylo za papeže Benedikta XVI., telefonoval na kongregaci, za mé přítomnosti i za přítomnosti Otčenáška a biskupa Kajneka, ,udělejte všechno proto, aby se to vyřešilo pozitivně‘. Nevyřešilo se to. Kdy jsem byl na té první návštěvě ,ad limina‘ u papeže Františka, tam musel být soulad biskupské konference s biskupa místa, tak jsem požádal, s vědomím ostatních: ,Svatý otče, ve jménu milosrdenství, ukončeme ten spor.‘ Papež slíbil, volal, a když jsem tam přijel naposled pro výsledky, tak jsem dostal desky, a zjistil jsem, že se s tím nic nedělalo. Já jsem to ovšem na místě nezjistil, protože tam máte plno papírů, a já to tam nemůžu…. Tak já se opravdu přiznám, že už jsem rezignoval, protože tady narážím. Já nemám tu sílu, moc a možnosti to vyřešit.“

„To vězení pro mě bylo životně nesmírně důležité. Bylo to také setkání s lidmi, kteří pak vytvořili první vládu a ten první aparát Československa. A mohu ale také říci, že z té naší skupiny vyšlo několik takových těch základních myšlenek, které byly důležité. Ono v prvním momentě se to zdálo třeba fantastické, nebo fantasmagorické, když ten nynější generál Čeřovský řekne: ,No ale počítejte s tím, ten režim padne. Brežněv uzbrojil Sovětský svaz, ale nevytvořil z něho velmoc. A jedině Charta je schopná vystoupit v okamžiku pádu, protože jinak bude chaos‘. A samozřejmě, že jsme měli tu vizi, že to bude něco na způsob jugoslávské cesty, kterou známe z dob, jak se tam jezdilo na dovolenou, já to tedy znám z vyprávění, ale bylo to mnohem radikálnější. A to myslím, že ještě není ani dost prostudováno, jak to všechno mohlo být.“

„A když mě bylo třicet, a byl jsem na návštěvě doma u rodičů, tak mě otec říkal: ,Pojď se mnou…‘ Tam měl takovou dílničku, to bylo původně selské stavení, tam při stodůlku, kde tedy otevřel tajnou zásuvku, poněvadž on měl ten speciální zámečnický ponk, tolikrát jsme tam jako kluci všelijak hledali, a tak dále, něco jsme vyráběli, na to jsme nepřišli, kde byla pistole, a kde byly ty náboje. A říká mi: ,Podívej, nikdo o tom neví, jenom matka, a víš o tom teď ty. Je ti třicet, teď jsi dospělý.‘ A teď jsem si zpětně uvědomil, protože oni, když je zavřeli, tak šířili zprávy, že měli zbraně. Pravdou je, že jsme měli v tom Hradci Králové v bytě tu anglickou helmu, a byl tam i ten anglický samopal a uniforma. No a v těchhle těch chvílích, když byl otec zatčen, no tak matka uvažovala, a řekla: ,Podívejte se, možná zavřou i mě“. Tak mě připravili adopci, jedna sestřenice, která byla už vdaná a měla své děti po válce, tak já jsem měl jít do její rodiny, a sestru si měla adoptovat maminčina sestra. Co byla literatura, časopisy a tak dále, to všechno se vyneslo a poschovávalo se to u známých a po příbuzných, no a tady tuhle výzbroj a výstroj matka vzala, šli jsme k Labi, tam kde jsou Novákovy garáže, já dával pozor, a matka je tam hodila do vody. Trošku mě to pak mrzelo, no, jestli tam ještě jsou, tak asi těžko, to už bude všechno zkorodovaný, protože byla tato obava. Ale přitom, ona musela vědět, že v tom zámečnickém ponku ta pistole s těmi náboji je.“

„V letech 1981–1982 jsem dostal patnáct měsíců mimořádné dělnické univerzity na Borech. V té době se tam ocitlo vedení Charty i katoličtí aktivisté. Takže tam byl Václav Havel, Jiří Dienstbier, Albert Černý, před i po ministr obchodu a místopředseda vlády Václav Valeš a někteří další. Rovněž tam byl páter Lízna a páter Radim, Josef Vlček, který byl vedoucím nakladatelství Matice Cyrilometodějské. Byl tam i zmíněný plukovník Zbyněk Čeřovský. Byla to pro mne osudová chvíle, po roce 1989 jsem se ocitl v roli: ‚Běž, dojednej, vždyť ty znáš Havla, znáš Dienstbiera...‘ Mohl jsem se takto pohybovat, což bylo trošičku rozhodující. Tak jsem se 16. prosince 1989 posadil na židli na Předsednictvu vlády v kanceláři Mariána Čalfy. Jednání bylo vedeno s Jánem Čarnogurským jako místopředsedou, později s Jozefem Mikloškem, s premiérem Čalfou, se kterým se jednalo velmi dobře. A ještě jsem vyjednávací židli neopustil, i když bych ji nikomu nepřál.“

„21. srpna 1969 jsem byl na Václaváku. Ale potom jsme utíkali, protože jsem tam byl s doktorem Metodějem Habáněm, který měl tolik roků, kolik teď já. A měl jsem o něj skutečně obavy, kdyby ho vzali pendrekem. Řekl jsem: ‚Otče, my se musíme opravdu uklidit, protože tu začali zatýkat.‘ Číšník z hotelu Sofia nás provedl, dodnes nevím jak, těmi dvorky a vyšli jsme u Wilsoňáku (hlavní nádraží – pozn. ed.).“

„Skončil jsem (na faře v Čížkově – pozn. ed.). Část věcí jsem si už nastěhoval do Plzně do Revoluční ulice 50, kde (jsme získali prostor pro komunitu – pozn. ed.) díky jednomu našemu páterovi, který byl právník a často v těch letech vystupoval pod pseudonymem Advokát chudých. (Nebyl sám, tuto přezdívku mělo více lidí). Žili tam manželé, paní byla Chorvatka. Každý ze tří dominikánů si zakoupil jednu pětinu domu. Měli jsme tedy tři pětiny, manželé měli dvě pětiny. Tím jsme to brali, že je to trošku sanované. Měli jsme takovou minikomunitu, kterou jsme zřídili podle vzoru františkána P. Baptisty Bárty.“

„Tam byl zlom. Moje sestra je o tři roky mladší, před ní už se všechno neříkalo. Například otázka Pionýra. My jsme viděli rušení Skautu. Takže potom jsme byli trampové a sháněli jsme skautské oděvy. Jezdili jsme sami na kola od čtrnácti let. Já jsem nosil košili sestřenice, protože bratranci už neměli doma skautskou košili. Musím říci, že jsme skutečně terorizovali, šikanovali pionýry. Protože jich byla menšina. Dosazovali jsme si vlastní vládu, nikoliv s Pionýrem a komunistickou stranou. Když si to uvědomuji, tak i lidé, kteří byli v partaji a děti měli v Pionýru, to nikdy neudali. Nestalo se, aby to vyšetřovala policie. Největší hrdinství bylo, když jsme házeli letáky s naší a americkou vlajkou a textem: ‚Lid USA zdraví opozici v ČSR.‘“