František Ďulík

* 1931

  • „Výslechy, jak probíhaly, to se ani neptejte. Bití a bití, nic jiného. Nemohli z člověka nic dostat, jenom bitím. Na šlapky, na ruky. A tak různě. A několikrát, až sa člověk přiznal aj k tomu, co neudělal, víte? Já jsem byl vyslýchán v Praze, protože tam na hranicách nás předali potom do Prahy na Ruzyni a pak na Pankrác. Co jsem slyšel tady v Hradišti, že to bylo strašné a nejhorší, co existovalo. Ale říkám, neuměli nic jiného než bít, pendrekem na ruky, na nohy. Facka, to nic nebylo, ale na ty nohy, to strašně bolelo, to člověk ani nemohl chodit. A člověk se přiznal i k tomu, co ani neudělal.“

  • „V padesátém třetím roce zemřel Stalin a Gottwald, tak to jsem strávil v korekci. To je, dá se říct, takový betonový bunkr. Tam jsme dostávali jídlo jednou za tři dni. Nevím, proč nás tam dali. Já měl podezření, jelikož jsem měl jednoho kamaráda, co chtěl utéct, a někdo to požaloval a mě do toho dali taky, tak jsme museli nosit pásky na rameni, že jsme útěkáři. A tak nás dávali do týchto korekcí, při nějakých svátcích státních nebo pohřbech. Jídla tam nebylo, zima tam byla, sněhu bylo. To si nedovede člověk představit. Já to nechcu nějak zvětšovat, ale já si to ani moc nepamatuju, je to dlouhá doba, že.“

  • „Ale nedělal jsem na rudě, to mě zachránilo. Kdybych dělal přímo na té smolce nebo na rudě, tak bych tady možná už ani nebyl. Ale to měl každý z těch táborů strach. Poněvadž, to nechcu ani říkat. To jste si oddělali na šachtě osm hodin, přišli na tábor, poobědvali jste a na brigádu zase něco dělat po táboře nebo kolem. Do ostřelovacího pásma jít trhat trávu, to jsme museli jít všechno dělat, to bylo strašné. Každý ještě musel oddělat nejmíň čtyři hodiny denně na tu brigádu. A to někteří nemohli, třeba dělali v Příbrami a přijeli až večer v šest hodin, ráno jeli v sedm a v šest přijeli, tak ti na tu brigádu nemohli. To my jsme museli, co jsme dělali na šachtě. A ten Bytíz, tam byly dvě těžební věže, to byl velkodůl, a bylo tam taky zaměstnáno v civilu dost lidí, no byl to velkodůl. Ale tož hlad byl. Já jsem kdysi, také to natáčeli, jsem říkal, že bych snědl štriclu chleba na posezení. Takový hlad jsem míval.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 15.04.2014

    (audio)
    délka: 01:16:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mládí jsem strávil v kriminále

Současná fotografie
Současná fotografie
zdroj: Paměť národa

František Ďulík se narodil 11. února 1931 v Újezdu u Valašských Klobouk. Vyučil se číšníkem a po válce také jako číšník pracoval. Dostal se do kontaktu s protikomunistickou organizací Světlana - jednou z největších ilegálních organizací v tehdejším Československu. Jejím členům poskytoval ve svém bytě úkryt nejprve bez vědomí jejich činnosti a poté i zasvěcený do jejich protikomunistických aktivit. Po prozrazení některých členů a hrozbě zatčení se spolu se dvěma svými přáteli rozhodl utéci z Československa. Všichni ovšem byli zadrženi na hranicích v Krušných horách a obviněni z velezrady. František Ďulík odešel od soudu s dvanáctiletým trestem, který si postupně odpykával na Pankráci, Borech a dále v pracovních táborech v Jáchymově - tábor Vitmanov, Prokop, tábor č. 12 a Barbora. Posledním pracovním táborem prošel v Bytíze u Příbrami a svůj trest zakončil ve věznici v Leopoldově, odkud byl v roce 1958 předčasně propuštěn na svobodu. Po návratu z vězení se vrátil do svého rodného kraje, kde v šedesátých letech spoluorganizoval činnost Klubu K231 a živil se jako číšník až do svého odchodu do důchodu.