František Ďulík

„V padesátém třetím roce zemřel Stalin a Gottwald, tak to jsem strávil v korekci. To je, dá se říct, takový betonový bunkr. Tam jsme dostávali jídlo jednou za tři dni. Nevím, proč nás tam dali. Já měl podezření, jelikož jsem měl jednoho kamaráda, co chtěl utéct, a někdo to požaloval a mě do toho dali taky, tak jsme museli nosit pásky na rameni, že jsme útěkáři. A tak nás dávali do týchto korekcí, při nějakých svátcích státních nebo pohřbech. Jídla tam nebylo, zima tam byla, sněhu bylo. To si nedovede člověk představit. Já to nechcu nějak zvětšovat, ale já si to ani moc nepamatuju, je to dlouhá doba, že.“

„Ale nedělal jsem na rudě, to mě zachránilo. Kdybych dělal přímo na té smolce nebo na rudě, tak bych tady možná už ani nebyl. Ale to měl každý z těch táborů strach. Poněvadž, to nechcu ani říkat. To jste si oddělali na šachtě osm hodin, přišli na tábor, poobědvali jste a na brigádu zase něco dělat po táboře nebo kolem. Do ostřelovacího pásma jít trhat trávu, to jsme museli jít všechno dělat, to bylo strašné. Každý ještě musel oddělat nejmíň čtyři hodiny denně na tu brigádu. A to někteří nemohli, třeba dělali v Příbrami a přijeli až večer v šest hodin, ráno jeli v sedm a v šest přijeli, tak ti na tu brigádu nemohli. To my jsme museli, co jsme dělali na šachtě. A ten Bytíz, tam byly dvě těžební věže, to byl velkodůl, a bylo tam taky zaměstnáno v civilu dost lidí, no byl to velkodůl. Ale tož hlad byl. Já jsem kdysi, také to natáčeli, jsem říkal, že bych snědl štriclu chleba na posezení. Takový hlad jsem míval.“