Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Ďurovičová (* 1927  †︎ 2023)

• narozena 11. květnu 1927 v Lulči

• úspěšná sokolka

• 1948 olympijské hry, zlatá medaile v gymnastice družstev

• smrt členky gymnastického družstva Elišky Misákové v nemocnici v Londýně

• po roce 1948 zaměstnána v Praze v drogerii, pak krátce v Brně jako cvičitelka pro Svit

• práce ve Stavoprojektu Brno a Praha

• do odchodu do penze v roce 1984 zaměstnaná v Metroprojektu

• v roce 2016 žila v Praze-Hloubětíně

• zemřela 4. ledna 202

Bezstarostné mládí na statku

Paní Marie Ďurovičová, za svobodna Kovářová, se narodila 11. května 1927 v moravské vesnici Luleč u Vyškova. Její mládí bylo v dobrém slova smyslu poznamenáno existencí prosperující místní sokolské jednoty. Od dětství se pod vlivem svých rodičů účastnila cvičení v Sokole. Otec Vojtěch Kovář byl narozen 15. dubna 1894, pocházel z Lulče a jeho rodiči byli Jan Kovář a Marie Suchánková. Maminka Marie byla narozena 5. září 1897, pocházela též z Lulče a byla dcerou Jana Křivého a Josefy Bezděkové. Kovářovi měli hospodářství a Marie se se svou starší sestrou účastnila různých zemědělských prací. „Chalupa to byla veliká, k tomu veliká zahrada,“ říká. S rodinou tehdy bydleli prarodiče, staří sokolové, na tzv. „vejměnku“ a také jejich syn, Mariin strýc. „Všichni neměli nic jiného na práci než cvičit v Sokole,“ vypráví s úsměvem paní Marie. Jak šel rok, rodina slavila nejrůznější svátky, narozeniny a Vánoce. Na ty vzpomíná velice ráda. I když dárků moc nebylo, téměř žádné. Nebyly na ně peníze.

Školní léta

Po ukončení školní docházky v obecné škole v Lulči chodila na měšťanskou školu do Vyškova a poté na střední hospodářskou školu do Olomouce. O víkendech jezdila domů za rodiči. „Byli to sokolové, měli proto pochopení. Tam to byla paráda, tam jsem byla sama.“ Její studium v Olomouci probíhalo v období druhé světové války. Všude vládl strach, rodiče a jejich statek byli pod dohledem úředníků, aby se plnily předepsané dodávky. V té době Marie trávila ráda volný čas na velkostatku Hlubočany, kde jezdila na koni. O čtyři roky starší sestra Libuše v té době bydlela v Brně, kam Marie jezdila často na návštěvy a kde později i bydlela. Cvičila v té době v sokolské jednotě Sokol Brno 1 a studovala na brněnské Vysoké škole zemědělské.  

Vybrána pro olympiádu

Utvořilo se sokolské družstvo gymnastek, které bylo vybráno pro reprezentaci na olympijských hrách v Londýně v roce 1948: Miloslava Misáková, Zdeňka Veřmiřovská, Olga Šilhánová, Marie Kovářová, Milena Milerová, Božena Srncová, Zdeňka Honsová a Eliška Misáková, kterou po jejím úmrtí nahradila Věra Růžičková. „Když jste při cvičení pořád hlavou dolů, tak v tom letadle je vám to pak jedno,“ vzpomíná na svůj první let letadlem, které přistálo v Londýně.

Po přistání byly gymnastky ubytovány v St. Helen’s School. Londýn na Marii tehdy ani moc nezapůsobil. Byla zvyklá na Brno, a jak říká: „Londýn byl o něco větší…“ Ujala se jich londýnská sokolská jednota, která je celým olympijským pobytem provázela. Občas se byla Marie s ostatními děvčaty z družstva podívat na olympijská sportovní zápolení. Byly však pod neustálým dohledem, aby se jim nic nestalo.

Zlatá medaile

Vzhledem k deštivému počasí rozhodli pořadatelé o přesunutí závodů z venkovního stadionu ve Wembley do sportovní haly Impress Hall. A přišly sportovní disciplíny, ve kterých české družstvo gymnastek zazářilo: kladina, bradla, přeskok a společné cvičení s kužely. Naše děvčata v olympijské hale soutěžila o zlaté medaile, jedna z nich, Eliška Misáková, však v tu dobu prohrála svůj zápas o život v jedné z londýnských nemocnic. Bylo to neuvěřitelné. Jedna z nejlepších tehdejších sokolských gymnastek těžce onemocněla dětskou obrnou. Již v letadle jí nebylo dobře a po příletu do Londýna byla hospitalizována s vysokými teplotami. Vedení výpravy nechtělo gymnastky deprimovat smutnou zprávou, a tak se družstvo dozvědělo o jejím skonu až po soutěžním vystoupení. Eliška Misáková je jedinou sportovkyní v historii, která obdržela zlatou olympijskou medaili „in memoriam“.

Po vyhlášení výsledků prožívala Marie obrovskou radost, i když poněkud zkalenou vzpomínkou na zesnulou kamarádku Elišku. „Hráli československou státní hymnu, bylo to krásné. Nehledě na to, že doba byla zlá. Komunisté byli na nás sokolky jako vosy, ale nemohli na nás,“ vzpomíná paní Marie. Zpět do Československa se gymnastky vracely se zlatými olympijskými medailemi, ale též s urnou své kamarádky Elišky Misákové.

Sokolové byli na indexu

Po návratu z Londýna nebyla situace pro bývalé členy Sokola příznivá. Sokol jako organizace byl komunisty zakázán a jeho členové byli tzv. na indexu. Marie studovala školu v Poděbradech, kde ještě nějakou dobu sokolská organizace fungovala.

Po ukončení školy nastoupila do zaměstnání v Brně. Ještě nějakou dobu se věnovala sportu, postupně však převážily pracovní a rodinné povinnosti. Jako bývalá olympijská vítězka se mnoha společenských akcí nezúčastnila. „Byly jsme sokolky, každý se bál nás pozvat. Ale svoje jsme si odcvičily, odzávodily, medaile byla v kapse, tak co… Nebyly to tehdy šťastné doby, raděj nevzpomínat,“ říká zejména o 50. letech a vládě komunistů.     

Klidný život v penzi

A současnost? „Žiji si poklidným životem, ráda čtu a již necvičím. Tělo by to nevydrželo, připadalo by mi to směšné,“ říká se smíchem paní Marie. Má radost ze života svých dvou dětí a jejich rodin. Čas od času zajede do Lulče, kde je velká zahrada a kde se jí probouzí vzpomínky na šťastně prožité chvíle mládí.