Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Dušánková (* 1924)

• narozena 1924 v Praze

• otec zámečník, matka v domácnosti

• 1939-1943 v učení kadeřnicí

• 1944 předvolána k nucenému nasazení

• nenastoupila, skrývá se krátce u přátel

• předstíraná nemoc cca 2-3 týdny

• duben 1944 nástup na nucenou práci

• 10 měsíců práce v leteckém průmyslu ve Vernéřovicích na Broumovsku, bydlí ve Stárkově

• jaro 1945 návrat do Prahy

• jaro 1945 krátce nasazena v továrně v Praze-Troji

• po válce celoživotní práce kadeřnice

• žije v Praze

Paní Marta Dušánková v říjnu 2014 oslavila devadesáté narozeniny. Laskavá a velmi vtipná dáma vyprávěla o necelém roce, který strávila na nucené práci v továrně na letecké motory na Broumovsku. Ačkoli jde o zážitky z doby před více než sedmdesáti lety, některé události si vybavovala detailně a s humorem sobě vlastním glosovala.

Dárek pro Führera

Marta Dušánková, rozená Skálová, se narodila 20. 10. 1924 v Praze „u zubaře“. Na vysvětlenou dodává: „Na maminku přišly porodní bolesti, zrovna když byla u dentisty. Ještě ji stihli dovést do lékařova bytu, kde jsem se narodila. Od zubaře domů si už nesla mě.“ V rodině Skálových, která žila z otcova zámečnického příjmu, vyrůstal kromě Marty i její o rok starší bratr Miloš. Maminka pečovala o děti a starala se o domácnost. Sama pocházela z početné rodiny celkem devíti sourozenců, kteří vesměs pracovali v kadeřnictví. Když Marta ukončila čtvrtou měšťanku, bylo tedy rozhodnuto i o jejím budoucím povolání. Sama se však pod vlivem kamarádky nejdříve začala učit švadlenou, což jí vydrželo pouhé tři dny: „Mistrová mi dala nit, nůžky a několikametrový pás látky, který jsem měla začistit. Třetí den jsem toho měla dost a šla raději k strýcovi a tetě do Libně do kadeřnictví.“ 

Vyučila se kadeřnicí a kromě toho pomáhala tetě s miminkem, o které pečovala. Marta Dušánková v té době prožívala i svou první lásku. Tvrdí, že válka do života obyčejných lidí příliš nezasáhla, kromě všeobecného nedostatku potravin a zboží. Do relativně idylického období zasáhlo rozhodnutí občerstvit německý válečný průmysl ochromený odchodem zaměstnanců na válečnou frontu novou pracovní silou z protektorátu. Nucené nasazení se týkalo nejdříve především ročníku 1921 a starších, později, se zhoršující se německou situací na frontě, došlo i na nasazení ročníku 1924, který měl pracovat v leteckém průmyslu. Jednání s berlínským ministerstvem zbrojení a munice nakonec v září 1943 skončila kompromisní dohodou - příslušníci ročníku 1924 měli v říši projít pouze desetiměsíční výrobní praxí a po jejím skončení měli být nasazeni v protektorátním leteckém průmyslu.[1] Pamětnice uvádí, že se o jejich skupině mluvilo jako o „dárku pro Führera a tak s námi mělo být i zacházeno“.

Jaký jsi ročník?

O tom, že má být Marta totálně nasazena na práci v Berlíně, se na jaře 1944 dozvěděla rodina od známé, která pracovala na úřadu, který vyřizoval administrativu nuceně nasazených, pravděpodobně šlo o úřad práce. „Přišla za námi s tím, že jsem na seznamu deseti vybraných děvčat, která mají jet do Berlína, kde stále hrozilo bombardování. Poradila nám, abych neodjížděla a že mám tvrdit, že jsem onemocněla u známých mimo Prahu, s nimiž jsem se jela rozloučit.“ Místo na nádraží k vlaku, který odvážel totálně nasazené do Německa, odvezl Martu její tatínek k přátelům za Prahu, kde se na den nebo dva ukryla. Rodinná známá navíc zjistila od německého úředníka, jaký osud čeká ty, kteří se k odjezdu nedostavili: „Varovala nás, že máme čekat domovní prohlídku gestapa. Gestapo se v noci do bytu skutečně dostavilo, ale já byla mimo Prahu a ´jako´ nemocná.“ Osud lidí, s nimiž měla pamětnice odjet na práci do Berlína, byl tragický – vlak zasáhly spojenecké bomby, několik mladých lidí zahynulo a velká část utrpěla zranění.

Výše zmíněná rodinná známá byla nadále ve styku s německým úředníkem a zjišťovala situaci. „K mému štěstí byla ta paní velice hezká, takže se s ní ten Němec občas potkával. Navíc mu předávala lístky na cigarety, které šetřil chlapec, s nímž jsem tehdy chodila. Když mu tvrdila, že mi stále není dobře, upozornil ji, že musím mít lékařské potvrzení o tom, že jsem práce neschopná, jinak že hrozí nebezpečí. Hledal se tedy lékař.“ Věc vzala do svých rukou maminka – kartáčem podráždila Martě rameno, které ji, jak říká, bolí dodnes, rány potřela česnekem a ichtyolovou mastí a s fingovaným zánětem šly k lékaři. První lékař, kterého navštívily, se úvodem ujistil, jaký je Marta ročník, a nebylo nutno mu situaci sáhodlouze vysvětlovat. Sám nosil židovskou hvězdu a nejspíš i on očekával deportaci. Také druhý lékař, za nímž Marta šla a jemuž vysvětlila, jak se věci mají, ji přijal: „Řekla jsem mu, že potřebuji potvrzení, že jsem nemocná. On na to: ´Budeme tedy píchat injekce.´ Nejspíš mi dával jen vodu, léky to určitě nebyly, ale já měla papír a on byl krytý.“

Ober Wernersdorf, Kreis Braunau

Fingovanou nemoc Marta předstírala dva nebo tři týdny. Potom rodinná známá zjistila, že se připravuje umístění nasazených do továrny v českém pohraničí, kde nehrozí nálety a větší nebezpečí. S ohledem na déle neudržitelnou situaci se rodina rozhodla, že dcera Marta tentokrát na práci nastoupí. V dubnu 1944 odjela spolu s deseti dívkami z Prahy a deseti chlapci z Kolína do Vernéřovic u Broumova, tehdy Ober Wernersdorf, Kreis Braunau, na nucenou práci, která měla trvat deset měsíců. Ubytováni byli nejdříve v táboře, kde bydleli vězni z Holandska, Francie a Ruska. V táboře panovaly otřesné podmínky, takže si česká skupinka později vymohla ubytování v hostinci v asi dvacet kilometrů vzdáleném Stárkově, kde se také stravovali a do továrny dojížděli: „Pracovali jsme v továrně na letecké motory a kazili jsme, co se dalo. Náš vedoucí, mladý Němec, výborný člověk, zřejmě tušil, že sabotujeme, takže pokažené výrobky vždy sám opravil a nás nepotrestal.“

S mladými Češkami otřásla situace jiných vězňů v táboře: „Zatímco my jsme mohli dostávat balíčky z domova s jídlem a o všechno jsme se rozdělili, oni trpěli hladem. Dodnes nezapomenu na jednoho Holanďana, který krájel chleba pilou, tak byl ten chleba tvrdý a starý. S kamarádkou jsme se tedy rozhodly, že jim nějak pomůžeme. Při nakupování jsme zabavily prodavače v jednom ze dvou obchodů v městě, nejčastěji jsme kupovaly mleté maso, které musel jít umlít do vedlejší místnosti, a hrábly jsme do misky s potravinovými lístky a ukradly je. Pak jsme za ně nakoupily ve druhém obchodě a potraviny předaly holandským vězňům. Bály jsme se, kdykoli se nečekaně otevřely dveře ubytovny, ale vyšlo to.“

S dobou nucené práce se Martě Dušánkové pojí různé příhody a životní osudy lidí, s nimiž se tam poznala: „Přece jen jsme byli mladí, bylo nám dvacet. To se vše lépe snáší. Například jsme se dohodly, že každý večer půjde jedna z nás na rande s jiným hochem. Jedna naše dívka se tam zamilovala do místního Němce a zůstala tam s ním i po válce. Do jiné naší dívky se zakoukal německý vedoucí z fabriky. Potíž byla, že chodil s Němkou, a hlavně že se to dozvěděla majitelka továrny. Ta mu dala na vybranou, že buď se vrátí k Němce, nebo že půjde na frontu. Narukoval na frontu a za dva týdny přišlo oznámení, že padl.“  

Dopis Moravcovi

Po deseti měsících ve Vernéřovicích se vrátila domů skupina deseti chlapců z Kolína, kteří přijeli společně s desítkou dívek z Prahy. Dívky zůstávaly na Broumovsku dál, ale nehodlaly se s tím smířit. Pamětnice vysvětluje kroky, které podnikly pro svůj návrat: „Rozhodly jsme se napsat na úřady a připomenout se jim. Vždyť jsme byly dárek k Führerovým narozeninám, tak ať s námi něco udělají. Losovalo se, kdo komu napíše, a na mě vyšel samozřejmě Moravec.[2]  Takže jsem mu napsala, že jsme tu už deset měsíců a co s námi hodlají udělat.“ Odpovědi se Marta už nedočkala – mezitím dostala povolení k návštěvě rodičů.  Do Prahy jí telefonovaly přítelkyně z Vernéřovic, aby se už nevracela, že budou propuštěny domů. „Nejela jsem nikam, i peřiny jsem tam nechala. Ale to byla moje pošta a ani jsem ji nedostala,“ směje se Marta Dušánková při vzpomínce na svou korespondenci s ministrem Moravcem.  

Po návratu do Prahy v prvních měsících roku 1945 byla ještě nasazena na krátkou dobu, měsíc nebo dva, do továrny v Troji, ale brzy bylo po válce. Vrátila se do kadeřnictví a ke svému chlapci, který zásoboval rodinnou známou poukázkami na cigarety a pomohl tak Martě oddálit odjezd na nucenou práci. Později si ho také vzala, ale manželství nebylo šťastné a trvalo jen krátce. Vzájemnou úctu, podporu a lásku našla až u svého druhého manžela, s nímž prožila šťastný život, „i když mě nutil lézt po horách, a dokonce i plavat“. Před třiceti lety paní Marta Dušánková ovdověla. Žije v Praze a díky laskavé pomoci své neteře, kterou pomáhala vychovávat, i dnes hospodaří samostatně v příjemném vršovickém bytě, kde strávila velkou část svého života.     

[1] Viz Stanislav Kokoška, Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v souvislostech nacistické okupační politiky v Protektorátu Čechy a Morava, in: Totálně nasazeni. Nucená práce českého obyvatelstva pro třetí říši. Katalog k výstavě. Praha, Českoněmecký fond budoucnosti 2008, s. 25-33, zde s. 32.

[2] Emanuel Moravec (1893–1945), ministr školství a lidové osvěty v protektorátní vládě 1942-1945.