Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. František Dusbábek , DrSc. (* 1937)

• narozený 4. ledna 1937 v Praze

• pamětník konce druhé světové války ve Zbraslavi

• sirotek, rodiče mu zemřeli krátce po sobě

• po komunistickém převratu znárodněna většina majetku z dědictví po rodičích

• vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy

• většinu profesní kariéry strávil v Parazitologickém ústavu Akademie věd

• v 80. letech kontaktován Státní bezpečností, spolupráci s nimi odmítl

• světově uznávaný vědec v oboru parazitologie

Františkovi byly tři roky, když mu náhle zemřel otec, o sedm let později i maminka. Po komunistickém převratu přišel navíc o většinu zděděného majetku. On a jeho o rok starší sestra zůstali zcela bez prostředků a přežívali ze sirotčího důchodu, později z prospěchových stipendií. Přesto byli jako děti s buržoazním původem považováni za třídní nepřátele, se všemi důsledky, které jim takové označení přinášelo. 

Německých vojáků jsem se bál

František Dusbábek se narodil 4. ledna 1937 v Praze. Vyrůstal ve Zbraslavi, nevelkém městě na jižním okraji Prahy. Jméno dostal po otci, schopném a podnikavém právníkovi, kterému se dařilo rodinu se dvěma malými dětmi dobře finančně zabezpečit. Rodina vlastnila nejen dům se zahradou ve Zbraslavi, ale také zámek s hospodářskými pozemky v jižních Čechách, které František Dusbábek starší zakoupil krátce před začátkem druhé světové války. Na zámku měla rodina trávit prázdniny, přilehlá pole a lesy měly přinášet další výnosy. František si ale svého tatínka pamatuje jen velmi matně, otec mu zemřel v roce 1940. Malému Františkovi byly v té době tři roky, jeho sestře Evě jen o rok víc. Jejich matka Božena Dusbábková nesla pochopitelně smrt svého muže velmi těžce, navíc zůstala s dětmi sama v době, která vzbuzovala velké obavy a nejistotu. Oporou se jí stala její sestra Josefa Váňová, která se krátce po smrti švagra do Zbraslavi přistěhovala. 

Do školy šel František poprvé v září 1944, už na jaře následujícího roku ale budovu školy obsadili němečtí vojáci a děti se neměly kde učit. Malý František se německých vojáků bál. Dva důstojníci wehrmachtu se ubytovali dokonce u nich doma. „Snažili se být vůči nám přátelští, jeden z nich mi jednou přinesl dřevěnou lodičku, ale já jsem byl tak vyděšený, že jsem se bál si tu lodičku vzít,“ vzpomíná František Dusbábek. Německé důstojníky, kteří se alespoň navenek chovali slušně, po čase vystřídali němečtí poddůstojníci, se kterými bylo soužití o poznání složitější. Opíjeli se a v opilosti byli nebezpeční, dokonce natolik, že Dusbábkovi museli před nimi z domu utíkat. I rozsáhlý zbraslavský zámek obsadili Němci, v tomto případě se ale jednalo o oddíl obávaných SS. Tento oddíl SS byl jednou z příčin, proč se po vypuknutí povstání v květnu 1945 dostali obyvatelé Zbraslavi do téměř beznadějné situace. Další příčinou vyhrocené situace na konci války ve Zbraslavi byla ale celá bojová skupina příslušníků SS, čítající na pět tisíc mužů, která ke Zbraslavi směřovala z benešovského výcvikového prostoru Waffen-SS. Zbraslav, blízké vesnice a Praha jim stály v cestě dál na západ. A malý František byl ve svých osmi letech svědkem prvních výstřelů, které následně vyústily v dramatické boje o Zbraslav. 

Kousek od našeho domu leží na chodníku mrtvý

Na události posledních dnů druhé světové války ve Zbraslavi František Dusbábek vzpomíná: „Pátého května večer jsme viděli, jak lidé zamalovávají bílou barvou všechny německé nápisy, a tak jsme se jako děti dovtípily, že asi válka skončila. Ale následující den se před národním výborem shromáždila skupina lidí, kteří se začali ozbrojovat. Chystali se k obraně Zbraslavi proti německým SS oddílům. A pak se Němci najednou na náměstí objevili. Postupovali v zástupech, ozbrojení, a z té skupiny, která stála před výborem, někdo vystřelil. A v tu chvíli to začalo...“ Maminka s tetou děti narychlo ukryly ve sklepě, kde pak společně prožili nekonečné hodiny strachu. „Když se přestalo střílet a my se vrátili do bytu, viděl jsem na chodníku, kousek od našeho domu, ležet mrtvého muže v montérkách. A před lékárnou ležel mrtvý esesák. Jako děti jsme z toho byli celí vyplašení,“ vypráví František Dusbábek dál. Mrtvý muž se jmenoval František Hostoš a podle záznamů ve zbraslavské kronice byl první obětí bojů o Zbraslav. Do konce války zbývaly dva dny, ale jen ve Zbraslavi a sousedních Lahovicích zahynulo během nich několik desítek lidí. František mohl z okna vidět pouze to, co se dělo v blízkosti náměstí, zmiňovaného šestého května se ale bojovalo na všech přístupových cestách ke Zbraslavi. Obránci města čelili mnohonásobné přesile a město nakonec padlo do rukou Němců. Vyjednávání a následná kapitulace byly holou nutností. František Dusbábek vzpomíná dál: „V sousedních Lahovicích vytahovali esesáci lidi z domů a na místě je stříleli. Obraně Zbraslavi velel generál Mejstřík, který ale padl, a tak ho zastupoval nějaký podplukovník, který začal s Němci vyjednávat.“

Generála Karla Mejstříka zastřelili esesáci nedaleko jeho rodného domu v další vesnici, v Lahovičkách. Kulka do hlavy ho zasáhla zezadu a jeho tělo Němci zohavili. Při obraně strategicky významného mostu v Lahovicích čelila několikatisícové přesile necelá stovka místních. Němci obranu mostu prorazili za pomoci tanků a zajaté obránce ihned popravili. A mstili se a vraždili dál, jak František Dusbábek zmiňuje. Mezi oběťmi z Lahovic byly i malé děti. Těla mrtvých měli Němci navíc nechat rozjezdit těžkou vojenskou technikou. Obránci lahovického mostu chtěli 7. května 1945 zastavit, nebo alespoň zpomalit postup SS na Prahu... jen o několik hodin později podepsalo nacistické Německo kapitulaci a válka skončila... 

Němci a kolaboranti

Na pomoc obyvatelům Lahovic mohlo přijít jen několik vojáků vládního vojska a také vlasovců. Celá divize vlasovců, Ruské osvobozenecké armády, přitom byla blízko. V nepřehledné situaci, kdy se bojovalo na několika místech, se ale nedokázali zpočátku zorientovat. František Dusbábek dál vypráví: „Vlasovci Zbraslaví jen projížděli, nezastavovali se a pokračovali na Prahu. Měli německé uniformy a na ramenou písmeno V a místní rozhlas hlásil, aby je lidi nechali projet, protože jedou na pomoc Praze. Když ale dorazila Rudá armáda, tak je Rusové všechny postříleli a zlikvidovali...“ V té době ještě netušil, jaký osud čeká vojáky Ruské osvobozenecké armády, během několika dnů ale jako malý chlapec viděl městem projíždět vojáky několika armád. Nejprve Němce, vojáky wehrmachtu i oddíly SS, pak vlasovce a nakonec vojáky Rudé armády. S jejich příjezdem boje ve Zbraslavi definitivně utichly. Jeden porouchaný sovětský tank zůstal stát přímo před jejich domem a mladičký voják Františkovi dovolil, aby si tank prohlédl i zevnitř. Františku Dusbábkovi se vybavují také další události, které doprovázely vypjatou atmosféru konce války. Vzpomíná, jak se díval, když ze sousedního domu revoluční gardisté odváděli spoutaného souseda. „Nevím, jestli byl soused Němec nebo s Němci kolaboroval... z toho domu pak ještě vynášeli nějaké vlajky a standarty. A taky si vzpomínám, jak obchodnici s látkami z náměstí ostříhali vlasy a přinutili ji umývat veřejné záchodky. Dost tvrdě s ní zacházeli, taky kolaborovala s Němci.“

Za městem byl po válce zřízen zajatecký tábor a malý František se tam chodil přes plot dívat: „Nevím, jestli to byli kolaboranti nebo zajatí Němci, ale neměli tam žádné příbytky, a tak si dělali zemljanky. To jsem pochopil, co to zemljanka vlastně je. Vyhrabávali si do země díry, aby se tam mohli schovávat. I na tom našem statku v jižních Čechách pracovali němečtí zajatci jako zemědělští dělníci. A na našem zámku se ubytoval ženský oddíl Rudé armády. Pro vesnici to bylo pozdvižení, tolik mladých žen...,“ vypráví dál František Dusbábek. Zámek v jižních Čechách, ve vesnici Lžín u Soběslavi, byl během války rodině Dusbábkových zabaven a zůstal pod protektorátní správou. Teprve v roce 1946 viděl František zámek poprvé a mohl tam strávit prázdniny, jak si jeho otec přál. V roce 1948 ale Dusbábkovi přišli o zámek znovu, tentokrát na dlouhých čtyřicet let. 

Buržoazní dítě k převýchově

V roce 1947 potkala Františka další velká osobní tragédie. „Moje maminka tatínka velice milovala a často jsme s ní chodívali k jeho hrobu. A při jedné z těch návštěv dostala mozkovou mrtvici a zemřela,“ vzpomíná na jednu z nejtěžších chvil svého života. Božena Dusbábková umírala přímo před očima svých dětí, Františkovi bylo deset a jeho sestře Evě jedenáct let. Od té chvíle bylo všechno jinak. Naštěstí se o obě děti mohla postarat teta, zůstali ale téměř bez prostředků na obživu. Rok nato komunisté znárodnili většinu majetku, který děti zdědily, a teta, která byla původní profesí švadlena, živnost už dál dělat nesměla. Přišli o všechen majetek v jižních Čechách, ale i o velkou část domu ve Zbraslavi. Bydlet mohli jen ve dvou místnostech, do zbývající části domu jim byli přiděleni noví nájemníci. Navíc museli ve vlastním domě platit nájem. Byli ale potomky „advokáta a statkáře“ a dětmi „z buržoazních kruhů“, jak později napsala o Františku Dusbábkovi Státní bezpečnost. Byli dětmi, se kterými se nepočítalo. „Školská komise tehdejšího akčního národního výboru mi nechtěla dát doporučení ke studiu a chtěli mě jako kapitalistický dítě poslat na převýchovu do dolů do Ostravy,“ vypráví František Dusbábek a pokračuje: „Naštěstí v té komisi zasedal i farář Československé církve husitské, který se za mě přimluvil s tím, že když budu moct studovat, přinese to státu větší užitek.“

Povolení ke studiu na tehdejší jedenáctiletce, ve které se po reformě školství komunistického ministra Zdeňka Nejedlého proměnila víceletá gymnázia, František Dusbábek nakonec dostal. „Vystudoval jsem ale dost složitě, moc finančních prostředků jsme neměli. Z toho, co jsme měli uložené v bance, se staly tzv. vázané vklady, se kterými bylo možné disponovat pouze s povolením soudu. Z toho jsme dostávali vyplacený sirotčí důchod. A pokud jsme chtěli koupit třeba zimní oblečení nebo něco navíc, musel náš poručník podávat žádost o uvolnění určité částky peněz,“ vzpomíná.

Nebyl jsem hrdina, který by se stavěl na odpor

Všechny zbylé úspory jim však v roce 1953 znehodnotila měnová reforma. K obživě už zbývalo jen sociální stipendium a obědy s jízdenkou na cestu do školy si mohl koupit jen díky stipendiu prospěchovému. Nadaný František se už na střední škole zajímal o přírodní vědy a chtěl ve studiu pokračovat na vysoké škole. „Sestra šla hned po maturitě do zaměstnání, aby nás finančně podpořila. Jen díky ní jsem pak mohl studovat,“ pokračuje. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, obor parazitologie, a už během studií se stal uznávaným odborníkem. Budoucnost se zdála být nadějná, jeho profesní dráha se rozvíjela úspěšně. Velky vliv na jeho postoje ale měla atmosféra doby, ve které dospíval, a ovšem i rodinné prostředí. Teta své svěřence, pod vlivem okolního dění, nadmíru ochraňovala. „Teta byla taková ustrašená dáma a i nás děti pak vychovávala ve strachu před komunisty. Nikde jsme nesměli nic říkat, nikam jsme nesměli chodit, abychom se nějak nekompromitovali. A že jsme sledovaní a hlídaní a abychom si na všechno dávali pozor. Byli jsme uzavření vůči světu a tak nás asi i ostatní vnímali. Věděl jsem, že nám bylo učiněno velké příkoří, ale věděl jsem i to, že s tím nic neudělám. Žil jsem ve strachu, nikdy jsem nebyl žádný velký hrdina, který by se stavěl na odpor,“ říká František Dusbábek. Podle jeho mínění by se rodina pravděpodobně ocitla ve zcela jiné situaci, kdyby žil jeho otec. „Jako právník by ta bezpráví, která se nám děla, nepřijal. A určitě by ho zavřeli. A to by maminka nepřežila,“ dodává.

Po promoci krátce pracoval v Krajské hygienicko-epidemiologické stanici v Pardubicích a v roce 1963 nastoupil na místo aspiranta do Parazitologického ústavu Akademie věd. A v roce 1965 pak díky své specializaci na netopýří parazity a také díky svým vynikajícím výsledkům mohl na půl roku vycestovat na Kubu, kde zkoumal tamní populaci netopýrů. Odjet mohl i přesto, že nebyl členem komunistické strany, což bylo v té době často podmínkou vycestování do zahraničí. František Dusbábek už byl ale nejen doma uznávaným odborníkem, významný vliv měla i uvolněnější politická atmosféra druhé poloviny 60. let. Pracovní pobyt na Kubě přinesl Františku Dusbábkovi další významný posun v jeho profesní kariéře. A přestože se na Kubě věnoval především vědecké práci, nešlo nevnímat i tamní politickou situaci. „Panovalo tam všeobecné nadšení, oni byli tak zblblí, že Castra milovali a podporovali budování socialismu. Ale i tam fungovala tajná policie a Kubánci si dávali pozor. A samozřejmě taky před námi. Ten režim tam byl tvrdý,“ vzpomíná.

Souhlasíte se vstupem vojsk?

Po návratu z Kuby se k lepšímu změnil nejen jeho profesní, ale i osobní život. Založil rodinu, očekával další slibný vývoj své vědecké kariéry, byl naplněný optimismem. Vzpomíná dál: „Mohl jsem publikovat výsledky svých výzkumů, obraceli se na mě vědci i z jiných zemí. Jenomže pak přišel osmašedesátý rok, okupace a prověrky vědeckých pracovníků na Akademii. Řada lidí vrátila legitimace komunistické strany, řada lidí byla vyškrtnuta, vyloučena...“ V srpnu 1968 byl na dovolené v tehdejší Německé demokratické republice. O obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy se tam dozvěděl z rádia. „Uvědomil jsem si, že jde o hodně, a rozhodl jsem se, že se hned vrátím. S vojenským doprovodem jsem pak jel v koloně až na hranice a domů jsem pak projížděl mezi tanky,“ vypráví. Sovětské tanky potom na dlouhé roky v Československu zůstaly a naději v lepší budoucnost ztratil nejen František Dusbábek. Nadcházejícímu, tzv. normalizačnímu období předcházely ‚prověrky‘, které František Dusbábek také zmiňuje. ‚Prověrky‘, ve své podstatě čistky, probíhaly ve všech podnicích a institucích, včetně akademické půdy. František Dusbábek pokračuje: „Základní otázka zněla, jestli souhlasíte se vstupem. Kolegovi, který nesouhlasil, zamezili v další vědecké práci a několik dalších lidí muselo odejít. Atmosféra během prověrek byla ale na Akademii oproti fakultě tolerantnější. Na fakultě mnoha lidem zakázali pedagogickou činnost, aby nemohli studenty ovlivňovat.“

Nejpřísněji byli během prověrek posuzováni samozřejmě členové strany, ale prověrky se týkaly i nestraníků. A v konečném důsledku ovlivnily výsledky prověrek loajality vůči komunistickému režimu budoucnost všech. František Dusbábek popisuje svoje tehdejší pocity i následné prozření: „Abych byl upřímný, myslel jsem si, že ze mě bude slavný vědec… pak mi ale spadnul hřebínek... uvědomil jsem si, že bez stranické příslušnosti nemá moje vědecká kariéra žádnou velkou perspektivu...“ Komunistickou stranu v té době opustilo mnoho jejích členů a komunisté se snažili úbytek řešit přijímáním členů nových. A tehdy padla volba i na Františka Dusbábka. „Naštěstí ale vyslali zástupkyni komunistického výboru Akademie na Zbraslav, aby si zjistili, jestli jsem vhodný kandidát. Ta soudružka se vrátila s tím, že jsem měl náboženskou výchovu, že jsem byl ministrantem a že jsem buržoazního původu. Tak si to komunisti rozmysleli a vůbec mi to nenavrhli. Za což jsem byl velice vděčný, protože v tu dobu bylo velice obtížné odmítnout nabízené členství ve straně, protože to znamenalo, že jste reakcionář. A tím by se celý můj osud změnil,“ vzpomíná pamětník a dodává, že formálním členstvím v komunistické straně si většina jeho kolegů především zajišťovala volnou cestu k vědecké kariéře. „Ale bylo tam několik lidí, kteří byli skutečně nebezpeční a kteří dokázali atmosféru v Akademii vyhrocovat a znepříjemňovat. A na ty jsme si dávali velký pozor,“ uzavírá pamětník. 

Abych s nimi spolupracoval… to bych nikdy neudělal

Jeho obavy se vyplnily, sedmdesátá léta přinesla Františku Dusbábkovi útlum. Práci se sice věnovat mohl, ale pouze pod vedením kolegů, kteří do komunistické strany vstoupili. Směl i vycestovat na terénní výzkumy do zahraničí, ale jen do zemí východního bloku, případně do rozvojových zemí. Svému oboru se naplno věnovat nemohl, začal se proto zabývat filatelií. A i přestože se jako vědec ocitl téměř na vedlejší koleji, zpovzdálí ho sledovala Státní bezpečnost. Paradoxně právě kvůli jeho profesi a předpokládaným kontaktům. Františka Dusbábka čekala nelehká zkouška, kdy musel čelit vlastnímu strachu a obavám. Jako možného kandidáta tajné spolupráce si ho vytipovala Státní bezpečnost v roce 1981. A pozvali ho na schůzku. „Samozřejmě, že jsem se jich bál. Říkal jsem si: ‚Odmítneš a máš utrum. Už se nikam nepodíváš, nic nezažiješ, jestli vůbec na Akademii přežiješ...‘ Ale abych s nimi spolupracoval… to bych nikdy neudělal… někoho udávat…,“ vzpomíná František Dusbábek. Ve spisu se signaturou TS-10089 CB, krycí jméno ‚Akademik‘, stojí: „…z jeho chování byla zřejmá neochota hovořit k jednotlivým osobám z ČSAV a ke své osobě. Na kladené otázky odpovídal stručně, v průběhu pohovoru naznačoval, že si je vědom, co je pohovorem sledováno, a dával najevo neochotu být ve styku s pracovníky MV.“ Státní bezpečnost pak již nikdy víc Františka Dusbábka nekontaktovala.

Z obdobných důvodů ho ale prověřovala už v roce 1964 vojenská zpravodajská služba. V té době jako student vysoké školy absolvoval zkrácenou povinnou vojenskou službu. Ale rozvědka Františka Dusbábka ze seznamu potenciálních spolupracovníků vyřadila. V odůvodnění stojí, že se „jedná o člověka z buržoazních kruhů a jeho současná znalost (cizího) jazyka je pouze částečná“ (spis OS-12792 ZSGŠ). Že se o něj zajímala i komunistická vojenská rozvědka, se František Dusbábek dozvěděl teprve v souvislosti s natáčením pro Paměť národa.

Najít vlastní cestu

Až konec komunistického režimu přinesl Františku Dusbábkovi úplné profesní naplnění. Mohl vycestovat do zahraničí, účastnit se vědeckých kongresů, spolupracovat s vědci z celého světa. V roce 1990 mohl také konečně, na základě svého vědeckého bádání, získat doktorát. V téže době byla sourozencům Dusbábkovým v restitucích vrácena většina znárodněného majetku. František Dusbábek ale poznamenává, že hospodaření na polích a v lesích nerozuměl, zámek ve Lžíně byl v žalostném stavu a na jeho opravu neměl peníze. Pokusil se proto podnikat, ale jak sám říká, teprve pak poznal, „co je život.“ Oproti akademické půdě, kde se celý život pohyboval, panovaly mezi podnikateli zcela jiné a mnohdy nečestné vztahy. Současně nebylo vůbec jednoduché skloubit složité podnikání s vědeckou a pedagogickou činností. Po mnoha zklamáních se proto rozhodl restituovaný majetek prodat a ze získaných prostředků zrekonstruovat rodný dům ve Zbraslavi.

František Dusbábek žije ve Zbraslavi dosud. Společně s manželkou, profesí mikrobioložkou, vychoval dvě dcery. Profesně je celosvětově uznávaným odborníkem ve svém oboru. Vyprávění pro Paměť národa zakončil slovy: „Nikdy jsem nebyl hrdina. Byl jsem osudem zkoušený a na základě těch zkušeností, které jsem získal, jsem žil tak, abych přežil. A ve svém životě jsem se řídil heslem ‚žít a nechat žít‘.“