Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Dušek (* 1922)

• narozen 7. 3. 1922 v Lipí u Českých Budějovic

• vyučil se zedníkem

• v letech 1940–1943 působil v odbojové komunistické organizaci TRN

• 21. dubna 1943 zatčen a vyslýchán gestapem v Českých Budějovicích

• po půlročním vyšetřování odvezen na týden na Pankrác

• od podzimu 1943 do května 1944 internován v Terezíně

• v květnu 1944 transportován do Buchenwaldu

• od 5. do 12. dubna 1945 na pochodu smrti

• 12. dubna 1945 osvobozen americkou armádou

• v červnu 1945 se dostal zpět do Lipí

• po válce pracoval u SNB, mj. u útvaru 9600

Mládí v době hospodářské krize

Jan Dušek se narodil 7.3. 1922 v Lipí u Českých Budějovic. Navštěvoval obecnou školu v obci Habří, tatínek pracoval jako tesař na železnici v Českých Budějovicích a maminka příležitostně pracovala u sedláka. Jan Dušek se vyučil zedníkem a jezdil pracovat do Českých Budějovic i do vzdálenějších míst.

„Bylo to v době velké krize ve 30. letech. Proti Německu se začalo stavět opevnění, tak bylo více práce, jinak byla hrozná bída. Rohlík stál 50 haléřů a maminka mi jej těžko mohla koupit. Když jsem jej dostal, byla to pochoutka.“

V odbojové organizace TRN

Jan Dušek pracoval v Plané u Českých Budějovic na stavbě německého letiště. Měl přístup k technice, což ovlivnilo jeho vstup do odbojové organizace TRN. Ještě před vstupem byl však zatčen gestapem.

„Už delší dobu po mně pokukovali a pak mě vyzvali, abych přinesl určité součástky. Dávali dohromady tajnou vysílačku. Součástky se mi podařilo sebrat, ale asi mě někdo viděl. Tak jsem se dostal poprvé do styku s gestapem, ale nic mi nedokázali a po třech dnech mě pustili.“

V roce 1940 vstoupil do odbojové organizace TRN. „Jméno TRN jsem se dozvěděl až po válce. Byl jsem spojkou až do svého zatčení. Jezdil jsem do Prahy pro letáky nebo do Sudet pro zbraně, chodil jsem do českých chalup, kde byli odbojáři. V Sudetách bylo schovaných spousta zbraní.“

„Jednou jsem se vylekal při odnosu zbraní. Němci měli dubový list, já jsem si ho dal za klobouk a najednou střelba. Tak jsem se otočil a neviděl jsem nic. Dal jsem se do běhu, ještě na mě čekali, přiběhl jsem úplně zničený a vše jsem jim řekl. Měl jsem na hlavě dubový list a ten mi začal klepat a hvízdat na hlavě, jakmile se zvedl vítr.“

Odbojová organizace fungovala systémem trojek. „Řetěz byl dlouhý a znal jste jen dva články. Tak to bylo vše. Tajilo se, aby nemohl člověk gestapu prozradit ostatní. Moc platné to nebylo.“

Jan Dušek byl zatčen na Velký pátek v roce 1943. „Nebylo mi líto sebe samého, ale mé maminky. Když jsem přišel domů, tak mě nepoznala, vážil jsem 45 kilogramů. Měl jsem doma fotografii těsně po příchodu domů, a když jsem se oženil, tak manželka nemohl uvěřit, že jsem takhle vypadal.“

Zatčen a deportován na Pankrác a do Terezína

„Rojko uřízl malé holčičce náušnici i s kouskem ucha, a jak ji řízl, tak zvedla ručičku a on ji ještě domlátil…“

Jan Dušek byl zatčen a vyšetřován gestapem v Českých Budějovicích, vyslýchán byl půl roku.

„Třikrát jsem při výslechu omdlel. Pověsili člověka hlavou dolů u kamen, rozpálili kamna, stříkali horkou vodu do uší a mlátili ho. Šavlí mě také mlátili, měl jsem modré tělo jako oblaka.“

„Po sedmi dnech jsem dostal najíst, přišel Němec z Českých Budějovic a přinesl mi lavor bramborového guláše. Dostal jsem jej díky transportu 20 lidí z gestapa. To jsem se tedy najedl.“

Na ajnclíku bydlel společně s redaktorem Svobodného slova Václavem Němcem z Českých Budějovic. „Když jsem se modlil, tak mě Václav Němec nakopl. Říkal: ,Kdyby byl Pán Bůh… Počkej, až přijdeš dále. Poznáš, jestli je, nebo ne…‘ Když hnali v Buchenwaldu děti do plynu, tak kde Pán Bůh byl? Proč to dovoloval? Proč tolik lidí zemřelo? Proč papež žehnal Němcům a Italům? Na Pána Boha jsem přestal věřit.“

Z Českých Budějovic byl Jan Dušek odvezen na Pankrác. „Na Pankráci byla nejhorší gilotina. Bylo slyšet po celé Pankráci, jak popravovali naše kamarádi.“ Následovala cesta do Terezína. Dostal číslo 40045. Z TRNu byli popraveni vedoucí činitelé skupiny Lávička a Bíca.

„Když šel Steinkopf v Terezíně, usmíval se a potkal někoho, tak ho zmasakroval. Když se mračil, tak každý věděl, že se nikomu nic nestane.“

Jan Dušek dělal příležitostně zedníka na Schreibstube, kde se přijímali vězni. „Přivezli tam židovskou rodinu, čtyři muži, tři ženy a pět dětí. Nahoře jsem opravoval komín a Soukup přišel, abych si vytáhl žebřík nahoru. Bylo horko, v srpnu. Děti plakaly, tak jeden muž šel do Schreibstube a chtěl vodu. Dostal namláceno a za chvíli znova. Jedna měla náušnici – byl jsem schovaný za komínem, aby mě neviděli – a Rojko rozepínal její náušnici. Kopnul do ní a přinesl si nůž. Uřízl ji i s laloučkem, a jak ji řízl, tak ona zvedla ručičku a on ji ještě domlátil. Takový škaredý zážitek, i když jich bylo denně mnoho zabitých a umlácených.“ 

„Byl tam Sudeťák a byl horší než ti, co nás fackovali. V poledne sednul na zahradu, vyndal chleba a nějaký sýr a dával to doze. My jsme se na to dívali, museli jsme se dívat. To bylo horší, než kdyby nás mlátil.“

„Když se v Terezíně člověk napil a musel v noci na záchod, tak se zpět na místo k vyspání nedostal. Člověk vedle se převalil a bylo to.“

„Nemám rád Poláky, nebylo na ně v Terezíně spolehnutí. Donášeli, nechtěli dělat, pouze kradli. Vězni doufali v záchranu, pokud budou donášet. Nesmělo se tedy moc mluvit.“

„Nebo Žid Pekelský říkal, že nemůže pracovat, jinak by nemohl hrát na violoncello. Učili jsme ho s krumpáčem, ale on nechtěl pracovat.“

„Dvacátého osmého října 1943 si nechala Rojkova dcera Helena postavit Židy, přinesla si malorážku a marmeládu s papíry. Dala jim na papír marmeládu a dělala si z nich terče. Měla takových 17 let a střílela je.“

Buchenwald: „Ještě dnes si říkám, jestli náhodou nejsem vrah. Omlouvám si sám sebe, že jsem ukončil veliké utrpení.“

„Sám jsem odsouzen nebyl, ale dostal jsem na kabát červený vingl T jako Tschechisch. Ztratil jsem jméno, místo něho jsem dostal číslo 30777. Tyto sedmičky mně rozhodně štěstí nepřinesly. Buchenwald však nebyl nejhorší, byly ještě horší tábory. Ale koncentrák to byl a bylo to peklo. Lidé hynuli po tisících a samozřejmé byly psychická deprese a fyzické mučení. Nikdo si nebyl životem jist.“

„Dostal jsem se do Hundkommanda. To byla vybraná skupina vězňů, figurantů, na kterých cvičili SS psy v bojích proti partyzánům. Jen tak cvičili, aby viděli, jak se psi zakusují do lidského masa. Všude na těle mám stopy po kousancích. Jednou přijelo sedm dozorců a mezi nimi rumunský důstojník, který si nechal pro sebe vycvičit dogu. Všichni byli pod vlivem alkoholu, přivezli mladou osmnáctiletou Židovku a pustili na ni dogu. I když je doga veliká a kousala, nebylo to rychlé umrtvení. Židovka žila dále. Vyskočil jsem z okna a pustil jsem dva nejhorší psy, které jsme ovládali. Tak jsem je pustil a oni ji zabili. Ještě dnes si říkám, jestli náhodou nejsem vrah. Omlouvám se, že jsem ukončil veliké utrpení. Byla to hezká holka. Byl to snad nejhorší zážitek.“

„Bylo tam pět set psů a po náletech nezůstal ani jeden. Buď utekli nebo zůstali v drátech . My jsme si v tom Hundkommandu žili dobře. Když se vozily koňské chcíplotiny z fronty, tak jsme vždy těm psům ubrali a snědli. Když nebylo, tak se pustil pes, musel být člověk dobrým figurantem, přišel k drátům, uhnul, pes skočil do drátů a měli jsme zase maso. Byli to převážně ovčáci.“

V Buchenwaldu se dostal Jan Dušek do Lagerkommanda na přijímání transportů mrtvých a vypravování transportů z Buchenwaldu. „Poroučel jsem lidem vozící vězně na transporty a zpět. Strach jsem měl z mrazů v roce 1944. Bylo spoustu zmrzlých strážných a my jsme odváželi jejich zbraně do Lagerkommanda.“

V roce 1944 zažil Jan Dušek nálet amerických letců. „Mávali jsme jim, a když to přišlo, tak to bylo strašné. Bylo přes tři tisíce mrtvol, sám jsem se do té haldy dostal a byl jsem těžce zraněn. Ještě mám na hlavě velikou jizvu. Bez mého vědomí lágrový písař psal rodičům zprávu, že jsem zahynul. Za tři dny jsem se probudil, volal jsem na něj, on mě vytáhnul a polomrtvého mě dostali na blok. První ošetření bylo počůrání hlavy, abych nedostal nějakou nákazu. To byly veškeré léky. Kvůli svému zranění nemohu chodit na sluníčko.“

Po bombardování Výmaru odešel ruský uvězněný pyrotechnik do Výmaru na odstraňování nevybuchlých bomb. „Říkal: ,Dneska se, hoši, zpět nevrátím. Já se s vámi loučím.‘ A také se nevrátil.“

„Pokusů o útěk bylo dost. Byly ovšem nabité dráty a také bylo dost lidí zastřelených z věží. Nebyl to ani tak útěk, chtěli se spíše zbavit života. Psychicky to nesnesli. Ale kam mohl člověk utéct? Stáli jsme dlouho na apelu, když se někteří nevrátili – znamenalo to však, že byli zabití při náletu nebo by snad navlékli při přehrabávání mrtvol civilní oblek. Jinak to nešlo nebo se to člověk nedozvěděl.“

„Byl jsem členem ilegálního mezinárodního vedení tábora. Dobré vztahy jsme měli i s Němci - antifašisty.“

„Pátého dubna 1945 nás SS vyhnali na transport smrti, bylo nás 7000 vězňů. Popsat všechny hrůzy transportu… To se snad ani nedá vysvětlit. Po sedmidenním pochodu nás osvobodila americká armáda, zůstalo nás 1500 živých a 300 se zabilo samo. Američané přivezli tři veliké kádě polévky. Hlad je veliký kuchař, 300 jich zahynulo. Lidé umírali po polévce, jídlo organismus nevydržel. Sám jsem přežil díky tomu, že jsem si vzal lžíci, s ní jsem chodil pro polévku, a ne tak často. Lidé se na ni vrhli a ládovali se… To nikdo nepochopí, co je hlad.“

„Jednou večer se zvedl Žid, chtěl jít pro vodu a esesák ho postřelil. Ráno jsme měli jít na transport, Žid vstal a esesák, co po něm vystřelil, zakroutil hlavou a vystřílel do něj dávku ze samopalu. Žid měl v sobě tolik kulek a utekl.“

„Na transportu smrti jsme spásali i trávu. Ráno tam nebyl kousek trávy, všechno se snědlo. Hlad byl hlad, i šneky jsme jedli. Na transportu nás stříleli jako králíky. Jenom člověk zakopl, padl a nemohl se zvednout, tak byl zastřelen. To bylo mrtvol.“

Američané ubytovali vězně a kapitulace nacistického Německa se dočkali 9. května 1945. Jan Dušek se domů dostal až v červnu 1945.

Po pochodu smrti zpět domů

Po válce chtěl být lesákem, nastoupil ovšem do SNB. „Musel jsem skončit dříve, protože na gestapu mi při výslechu poškodili na levém uchu bubínek vařící vodou a po náletu jsem ztratil sluch. Předčasně jsem šel do důchodu.“

Před únorem 1948 dostal povolávací rozkaz z Třeboně do Prahy. „Ta padesátá léta byla škaredá. Tam člověk nevěděl na koho se spolehnout. Odtamtud jsem rychle utíkal.“ Dostal se zpět do Třeboně a poté do Jindřichova Hradce.

Jan Dušek byl v útvaru 9600. Hlídali zde vysílačky ministerstva, Jan Dušek pracoval se psem.

- u pamětníka je nápadná levicová politická orientace

- pro zhoršující se paměť četl Jan Dušek některé části nahrávky ze článku Můj den vítězství z roku 1984