„Vyšli jsme z právnické fakulty, na filozofické fakultě jsme se spojili, šli jsme na Karlův most a šlo se ku Hradu. Já jsem byl skoro na konci Karlova mosta a oni to likvidovali. Na konci Karlova mosta byli četníci, já jsem se dostal do první řady a teď jsem se najednou potkal s četníkem. Já se na něj podívám a říkám mu: ,Martine, co ty tady děláš?‘ A on povídá: ,Máte to prohraný, už to skončilo. Václave, sbal to! Prezident to podepsal.‘ “
„V roce 1948 jsem se rozhodl, že bychom měli FAWOZ obnovit a jít (do zahraničí), ale ti kluci už byli zaměstnání, tak nechtěli. Jenom jeden z nich, Zdeněk Odehnal, byl už v roce 1948 v západním Německu, byl tam v táboře, vrátil se zpátky, protože to tam bylo k ničemu. Ten tam šel po roce 1948. Já jsem mu řekl: ,Zdeňku, já nepůjdu, musím dodělat ty práva.‘ V roce 1949 jsem mu řekl: ,Zdeňku, já jsem to dodělal, půjdeme spolu? Převedeš mě?‘ - ,Jo.‘ - ,Kudyma to bude?‘ - ,Přes Domažlice.‘ Tak jsme si dali sraz, že pojedeme rychlíkem do Domažlic z hlavního nádraží kolem druhé hodiny. Vzal jsem si mladšího bráchu, kterej chtěl jít taky se mnou. Dali jsme si sraz, nastoupili jsme do rychlíku a Zdeněk řekl: ,Já si jdu koupit pivo.‘ Šel si koupit pivo a do vlaku už nepřišel a my jsme teda jeli.“
„V neděli jsme hráli fotbal, tak já jsem říkal: ,Šéfe, já dneska končím, protože jsem dostal Technische Nothilfe.‘ Předseda klubu byl hoteliér, který měl v Josefově hotel U Třech líp. On mně říkal: ,To není možný, to spíš já půjdu za tebe a ty budeš točit pivo.‘ Řekl: ,Tak přijď večír a domluvíme se, co dál.‘ Oni mu tam přišli navečer důstojníci na jídlo, tak mně říkal: ,Tak se seber zejtra, běž do těch kasáren v Josefově.‘ Tam byly takový sklady, jmenovalo se to Zentralersatzteillager, Ústřední sklad náhradních dílů. Přišel jsem tam, mluvil jsem s ním a říkal jsem, že mě k němu posílá pan hoteliér Kudrna a že jsem dostal předvolání k Technische Nothilfe. Ten papír jsem mu dal, on se na to podíval, viděl tam pracovní úřad, číslo telefonu, zavolal tam a německy jim řekl, že jsem dostal předvolání od Technische Nothilfe, ale že nemůžu nastoupit, protože u něj pracuju.“
„Odboj ty kasárna (v Josefově) obsadil. Tam byla stráž, já jsem byl také ve stráži a střídali jsme se. V kasárnách jsme nebydleli, šli jsme se vyspat domů. Přes den, tak po dvanácti hodinách jsme se střídali a chodili jsme tam. Na dvoře kasáren měli ti uprchlíci z východu vozy a v tom věci. Já jsem měl hlídku v kasárnách, večír jsem zjistil, že je tam spousta lidí, tak jsem jim řekl: ,Tak, přátelé, seberte se, tady nemáte co...‘ Přišli tam krást. Šel jsem až na ty hradby nahoru, dokonce se střílelo a já jsem z těch hradeb, byla tma, tak jsem spadnul dolů. To bylo takovejch osm metrů a zlomil jsem si nohu.“
„Blízko Jaroměře jsou lázně Velichovky a v těchlo lázních měl generální štáb maršál Schörner. Tam po polích vedly kabely na ten generální štáb, který dával rozkazy. Dostali jsme za úkol, jako ta skupina, jít a uříznout takových 20 metrů, odjet a někde to zahodit. Tak jsme těch 20 metrů uřízli a kousek odtud, asi kilometr, byl rybník v Černožicích, tak jsme tam ten kabel do toho rybníka hodili a druhou stranou jsme jeli přes Rasošky do Josefova.“
JUDr. Václav Dušek, CSc., se narodil 2. října 1923 v Potěhách u Časlavi v rodině železničáře. Kvůli otcovu povolání často měnil bydliště. Vystudoval obecní školu a měšťanku. V roce 1938 nastoupil do sekundy na gymnázium v Jaroměři, maturoval v roce 1945. V roce 1944 se úspěšně vyhnul totálnímu nasazení v Říši díky tomu, že hrál fotbal za Slavoj Jaroměř. Od září 1944 člen odbojové skupiny „Václavík“, sabotoval např. kabel vedoucí do velitelství gen. Schörnera. Ke konci války hlídal pevnost Josefov, byl postřelen. Po válce vystudoval práva v Praze. Účastnil se pochodu studentů na Pražský hrad v únoru 1948. V roce 1949 se neúspěšně pokusil emigrovat do západního Německa. Pracoval v textilce Mostex Mostek, Strojtexu ve Dvoře Králové a později u AŽD v Praze. Od roku 1970 pracoval na ministerstvu dopravy, zabýval se pracovním právem. Václav Dušek zemřel 31. července 2016.
