Pláč těch matek a dětí z Ležáků, který se nesl údolím - to bylo to nejdrastičtější, co jsem v životě zažil
Vladimír Dušek se narodil 11. října 1932 ve Švihově u Nasavrk, kde také až do dospělého věku žil na rodinném statku. Jako desetiletý chlapec na vlastní oči viděl vypálení Ležáků, když se s kamarádem vypravili zjistit, proč tam jezdí konvoje nacistických vojenských aut. Krátce po válce založili s kamarády ze Švihova skautský oddíl. Přestože navazoval na prvorepublikovou tradici, nesetkal se s žádnou perzekucí ze strany komunistických úřadů a naopak mohl volně koexistovat vedle Pionýra. Rok 1948 minul bez většího povšimnutí; jeho otec sice musel ze svého hospodářství, které bylo největší ve vesnici, odvádět část úrody JZD, ale majetek si mohli ponechat. Zajímavou epizodou vesnického života bylo, když za jeho otcem přijel známý s tím, že druhý den přijde měnová reforma, která zničí hodnotu peněz. Veškeré peníze tak investoval do kamenných kostek z lomu, které rozdal známým po celém okolí, kteří si jimi vyložili dvory. Sám Vladimír Dušek od mládí pracoval v zemědělství, nejprve v Čáslavi a pak jako zootechnik v JZD Dolní Bučice, kam se přestěhoval. Zde se také zanedlouho stal předsedou JZD a od roku 1982 do roku 1989 i starostou. Pan Dušek znal příběhy tří lidí, kteří se z Ležáků dostali těsně před nacistickou perzekucí. Živě si vybavoval i ostatní válečné dění, které se přímo dotýkalo jeho rodného Švihova; vzpomínal na to, jak jeho otec pomohl partyzánům, načež za to byl udán sousedem, i jak se hlavní kolaborant těsně po odsunu německých vojsk pokusil vyvolat lynč hospodského, který o jeho stycích s Němci věděl. Stejně tak dobře si vybavoval konkrétní problémy, které musel řešit jako předseda JZD a později i jako starosta vesnice Dolní Bučice.