Eliška Dusilová

„Když někdo večer zazvonil, tak vím, že máma se vždycky vyděsila. Navíc vedle dětského pokoje měl otec rádio, ke kterému neustále chodil a poslouchal zprávy. ‚Bum, bum, bum‘ – to byla znělka z Londýna. Pamatuji si, že mi bylo divné, co to tam vlastně říkají. ‚V kovárně je růže.‘ Takové ty věty, které pro mě nedávaly smysl. To byla zřejmě nějaká ta jejich hesla, kterými se řídili.“

„Bylo to v otcově pracovně. A on tam měl plnící pero. Zřejmě drahé, protože jeden z těch gestapáků ho sebral a schoval do kapsy. Což mě vedlo k tomu, když nás nechali v baráku a odešli, že jsem si říkala, že oni kradou. Moje matka měla nějaké šperky – děda byl zlatník – a já jsem ty šperky vzala do kufříku. A přes zákaz, že se nesmíme vzdálit, jsem je odnesla do rodiny své spolužačky.“

„Najednou běžel mužský. Přes park se nesmělo jezdit na kole a paní tam kolo vedla. On jí to kolo vytrhnul a ujížděl. A teď pískot, dupot. Najednou spousta vojáků v uniformách i civilistů. A běželi za ním. Začali po něm střílet. On to opětoval. Pak to kolo odhodil. My jsme běželi za nimi, protože běžel do Smilovy ulice. Čili tam, kde jsme my bydleli a kde bydleli i ti Hakovi, ke kterým jsme se uchýlili. On běžel po té ulici. Bral za kliky domů. Myslel si, jestli by se nedostal zahradou pryč. A na rohu té Smilovky, před koloniálem pana Šnorfajla, prostě padnul. Seběhli se kolem něj. Odnášeli od něj aktovku. Zastavili nás a že nesmíme pochopitelně jít dál. A my jsme řekli, že jsme z toho domu, tak nás pustili do toho baráku.“

„Pardubice, to byl dopravní uzel přestupní. Přes Pardubice šel obrovský počet jednak Němců, kteří utíkali, ale také lidí, kteří se vraceli z koncentráků. A já jsem spolu s holkama, to už mně bylo čtrnáct, tak jsme se přihlásily jako pomocné síly. A to jsem viděla utrpení. Tam umírali lidi. A tam byly ženský, sestry diplomovaný, a to jsem nemohla pochopit, utíkaly ženský Němky, měly děti kojence, a tam se rozhodovalo, jestli se těm dětem má dát mlíko, nebo ne. A já jsem nedovedla pochopit, jak to, že děti, které za nic nemůžou, mají trpět za to, že nějaký jejich děda nebo táta... Taky jsem tam viděla, jak se rozkrádalo, protože lidi tam nosili potraviny. Řeknu vám, nemám o lidech moc dobrý dojem.“

„Otec jezdil na návštěvy k pacientům. Já jsem někdy jezdila s ním. A on někdy vystoupil v pustině, prostě úplně mimo civilizaci, a někam šel. Já myslím, že tam byla nějaká mrtvá schránka. To mi bylo divné. A pak dával takové signály. Asi to bylo vůči jednomu z odbojářů, který bydlel v zorném poli přes naši zahradu, že rozsvěcel, zhasínal. To mi bylo divné, pochopitelně. A potom později, každou sobotu, a to byl den, kdy rodiče byli zatčeni, za ním do ordinace chodili mladí muži. Já už se nepamatuju, kolik jich bylo, nejméně tři. A chodili tam bez dětí. Vždycky tam v té místnosti, kde byl rentgen. Pak se mluvilo o tom, že tam měla být vysílačka, když ta Libuše vypadla. A o tom jsem nevěděla, to jsem se dozvěděla z televize z pořadu Historie, že můj otec byl radioamatér. Já to netušila. A že snad měl dát tu vysílačku do kupy. Stejně tak že uměl těsnopis, to jsem taky nevěděla. Tak já to vím z televize.“

„Když zatkli rodiče a zapečetili dům, tak nás s bratrem vyhodili na ulici. Zajímavé je, že oni naskákali k nám oknem ráno. My měli služebnou, ta měla dole svůj pokojík, větrala. A oni tam naskákali tím oknem. Ale že v tom domě nikoho nenechali. My tam zůstali sami. Načež byla sobota. A jeden z těch mladíků, nevím, kdo to byl, s nikým jsem se nedohodla, kdo to mohl být, protože v té době už parašutisti v té Resslovce byli po smrti, jestli to byl ten Potůček, který vydržel nejdýl, nevím, tak ten u nás zazvonil. Kdyby tam byl někdo z těch esesáků, no tak měli vystaráno.“