Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Dusová (* 1935)

• narozena jako Anna Říčanová 4. září 1935 v Bohuslavicích nad Metují

• otec Rudolf Říčan byl evangelický kněz, matka Libuše byla za svobodna učitelkou historie

• roku 1946 rodina přesídlila do Prahy, kde otec působil jako vedoucí katedry dějin křesťanství na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě

• v letech 1950–1953 vystudovala střední zdravotnickou školu, obor dětská sestra

• roku 1953 se seznámila s budoucím manželem Janem Dusem, studentem bohosloví, který byl vzápětí povolán k PTP

• v roce 1957 se za Jana Dusa provdala

• roku 1957 manželé přesídlili do Chotiněvsi, kde Jan Dus působil jako vikář a poté farář

• roku 1963 se Jan Dus i Rudolf Říčan angažovali v protestech proti „ateistickému“ paragrafu v novele zákona o rodině

• manželé Dusovi mají čtyři děti, Moniku (1958), Annu (1960), Michala (1962) a Jana Ámose (1966)

Anna Dusová vyrostla v rodině faráře Českobratrské církve evangelické a za evangelického kněze se také provdala. Od doby dospívání tak ve svém okolí sledovala střety víry a zbožného života s totalitní mocí. 

Její otec Rudolf Říčan pocházel z evangelického rodu z Valašska, farářem byl i dědeček Gustav Adolf Říčan. 

Maminka Libuše, rozená Vorlová, se narodila v katolické rodině lékaře v Moravských Budějovicích. Během studia historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se rozhodla konvertovat k evangelické církvi: „Byla to žena velice přemýšlivá, nechtěla setrvávat v tom, co poznala jako ne dosti opravdové, takže katolická církev ji již neuspokojovala,“ vysvětluje Anna Dusová matčinu motivaci. Rodina na jižní Moravě to nesla nelibě, tím spíš, že Libuši veřejně kritizoval i místní katolický farář jako „zbloudilou duši“. Konflikt se ještě vyostřil, když se Libuše rozhodla provdat za evangelického kněze Rudolfa Říčana, a na svatbě 4. srpna 1928 její rodiče chyběli. 

Po svatbě již Libuše neučila, plně se věnovala poslání farářovy ženy a výchově potomstva. Jako čtvrtá z pěti dětí přišla na svět Anna, která se narodila 4. září 1935 v Bohuslavicích nad Metují. 

Opravdovost, skromnost, pracovitost a dobrý vztah k lidem

Domácnost na faře v Bohuslavicích byla zařízena velmi prostě. Anna Dusová vzpomíná, jak vodu na vaření i na mytí nosili od pumpy, maminka prala v neckách na valše, koupali se jednou týdně ve vodě ohřívané na kuchyňských kamnech. K povinnostem dětí patřilo starat se o domácí zvířectvo, jako byly slepice, králíci a husy, chodilo se také „na klásky“.  

Každodenní součástí rodinného života byly rituály v podobě společných modliteb a rodinných pobožností. „Základními rysy mých rodičů byla opravdovost, skromnost, pracovitost a dobrý vztah k lidem. V církevní práci neviděli jenom vykonávání církevních úkonů, jako kázání, křtů, svateb a pohřbů, ale také, a snad především, přátelství,“ vypráví Anna Dusová a popisuje otcovo úzké sepětí s jeho komunitou věřících. 

Výchova v rodině Říčanových byla laskavá, ale i přísná. „Když jsem se jako malá holka fintila před zrcadlem, tatínek mi dovolil dívat se do zrcadla jenom dvakrát denně. A říkával: ,Která holčička je hezká? Ta, která je hodná.’ To bylo takové motto mého dětství, které ve mně zůstalo: vidět krásu tam, kde je i něco dobrého.“ 

Matčina důslednost se projevila i v případě její sestry, která nebyla příliš zdatná v ručních pracích. Když dostala za úkol do školy uháčkovat žínku a těžce s tím zápasila, služebná ji přes noc uháčkovala za ni. „Maminka se tenkrát zlobila, že to je špatně. Neměla by se chlubit cizí prací.“ 

I Anna během druhé světové války nastoupila do obecné školy v Bohuslavicích, kde se setkávala s „tradičními“ výchovnými metodami, jako bylo klečení na stupínku, stání v koutě i výprasky rákoskou. „Já jsem byla nenápadné, bezproblémové dítě, takže tyto tresty se mi vyhýbaly,“ konstatuje. 

Širší rodina byla postižena válkou

Období druhé světové války sice Říčanovi prožívali relativně v bezpečí, ale jejich širší rodina byla nacistickou zvůlí těžce zasažena. Jeden ze strýců, Alois Šimurda, se zapojil do odboje, byl vězněn a sťat v polské Vratislavi. Anna po mnoha letech objevila korespondenci jeho vdovy Vilmy se svým otcem: „Jeden právník jí doporučoval, že by mohla svému muži pomoci, kdyby projevila loajalitu vůči Němcům. Ale teta Vilma to neudělala, bylo to proti jejímu svědomí a věděla, že Alois by si to nepřál.“ 

Do oboje se zapojil také tatínkův bratr Gustav Říčan, farář ve Veselí na Moravě, který pomáhal partyzánům. Jednou v době jeho nepřítomnosti jim jeho žena dovolila ukrýt se v kostelní věži. Mezitím dorazila kontrola gestapa a Gustav Říčan jim bez obav vydal klíč od kostela, protože o přítomnosti partyzánů nevěděl. Gestapo si naštěstí prohlídku na poslední chvíli rozmyslelo. 

Na samém konci války zahynul i další strýc z otcovy strany, prezident vrchního soudu Emil Lány, který se výrazně zasloužil o zlepšení podmínek ve vězeňství. Když v květnu 1945 vycházel z pankrácké věznice, stal se obětí výbuchu. Rodina se domnívala, že mohlo jít o záměrně provedený atentát, protože díky svému postavení mohl mít informace o mnoha kolaborantech. 

Někteří se radovali, že Němci hynou

V Bohuslavicích se válka výrazněji projevila až na samém konci, když obcí projížděla Rudá armáda s průvodem německých zajatců. Členové rodiny Říčanových byli svědky mnoha projevů krutosti vůči poraženým Němcům. „Můj bratr chtěl podat vodu žíznivému zajatci, který skoro padal do bezvědomí. A ruský důstojník před jeho očima poručil, aby byl ten zajatec zastřelen, což se skutečně stalo. A takových případů bylo hodně. Jindy se před prodejnou potravin lidé shlukli kolem německého zajatce s vidlemi a motykami a chtěli ho zabít. Cítili se jako hrdinové, že zabijí Němce. Nachomýtl se k tomu sovětský voják a lidé ho vyzývali, ať toho Němce střelí. Ale on odpověděl: ,Jsem pravoslavný křesťan, nebudu takový jako oni.’ To byla zas taková světlá chvíle,“ vypráví Anna Dusová a dodává, že její otec se se zajatci modlil otčenáš a zasadil se o důstojné pohřbení mrtvých Němců. 

Krátce po osvobození navštívil Rudolfa Říčana organizátor humanitární pomoci Přemysl Pitter a společně navštívili tábor, kde byli soustředěni němečtí uprchlíci. „Ten tábor zanechal v tatínkovi silný dojem. Tam viděl opravdovou bídu i umírání dětí. Napsal tehdy alarmující dopis prezidentu Benešovi. Z prezidentské kanceláře dostal nicneříkající odpověď, že všechno se děje podle zákona… Ostatně někteří Češi v tom viděli cosi pozitivního, že Němci hynou,“ konstatuje Anna Dusová. 

Neuvědomovali jsme si, že nastupuje zločinný řád

V roce 1946 se rodina Říčanových přestěhovala do Prahy, kde otec nastoupil jako profesor historie a vedoucí katedry dějin křesťanství na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Nový domov našli na Pohořelci a jedenáctiletá Anna často tesknila po venkově. 

Po absolvování páté třídy nastoupila na gymnázium a 25. února 1948 musela se svou třídou povinně na Staroměstské náměstí, kde řečnil předseda KSČ Klement Gottwald. Viděla, že po náměstí se pohybují ozbrojené Lidové milice, ale netušila, že je právě svědkem násilného komunistického převratu: „My jsme si neuvědomovali, že nastupuje zločinný komunistický řád. Byl tam pokřik a volání slávy. Doufám, že jsem nevolala slávu Gottwaldovi, doufám, že ne.“ 

Její otec Rudolf Říčan se jako profesor bohoslovecké fakulty držel spíše v pozadí: „Věděl, kdy se má říci pravda a kdy se má mlčet.“ Maminka Libuše cítila vůči komunistům ostražitost, obavy a nepřátelství. Když se během oběda s širší rodinou dozvěděla, že jeden z příbuzných vstupuje do KSČ, neváhala z oběda odejít, i když to znamenalo odepřít dětem vytoužený řízek. 

Život dospívající Anny poznamenal nástup komunistů k moci i zavedením jednotného školství: osmiletá gymnázia byla zrušena, studenti z nižšího stupně gymnázia se museli vrátit na základní školu. Po absolvování osmé třídy si Anna zvolila obor dětská sestra na střední zdravotnické škole na Alšově nábřeží. 

Součástí studia byly praxe v nemocnicích, kde byly sestry-žákyně často zneužívány k těžkým pomocným pracím. Při praxi na chirurgii se stala svědkyní necitlivého zacházení s dětskými pacienty: „Měl být operován nějaký chlapec v pubertě a nedostal žádnou premedikaci, žádné uklidnění. Dostal vyloženě hysterický záchvat, řval, křičel, bránil se, a byl násilím připoután k operačnímu stolu.“ Ještě bolestnější pro ni bylo setkání s umírajícími dětmi na dětské onkologii: „Vzpomínám si na chlapečka asi osmiletého. Hlesla jsem mu něco o tom, že Pánbůh ho má rád. A on mi odpověděl: ,Ale když mě to bolí.’ Začala jsem s ním hrát Člověče nezlob se, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo,“ vypráví Anna Dusová s očima v slzách. 

Po boku Jana Dusa

Anna ukončila střední zdravotnickou školu v roce 1953 a nastoupila na dětskou chirurgii na Karlově náměstí. Vzpomíná na dramatické situace spojené se zachraňováním dětských životů: „Ty první zážitky byly velice silné, stejně jako soudržnost personálu, kterou jsem nejintenzivněji zažila právě na chirurgii.“

V témže roce se Anna při pobytu ve středisku evangelických kurzů letního tábora Komenského v Bělči nad Orlicí seznámila se svým budoucím manželem Janem Dusem. I on pocházel z rodiny evangelického faráře, jeho otec působil jako duchovní v Kutné Hoře, a sám Jan studoval bohosloví. 

Jeho rodina se krátce předtím dostala do hledáčku komunistického režimu. Janův otec spolu s dalším knězem Jaroslavem Ondrou napsali otevřený dopis na obhajobu věřících. Reagovali tím na projev ministra kultury Václava Kopeckého, který se o věřících vyjadřoval hanlivě, tvrdil, že buď jsou duševně omezení, nebo jsou nepřáteli socialismu. Jaroslav Ondra byl za trest poslán na vojenskou službu k pomocným technickým praporům a stejný trest postihl také Jana Dusa. 

Krátce po svém seznámení s Annou tedy musel nastoupit k PTP do Českých Budějovic a dva roky si s Annou pouze dopisovali. Studium bohosloví Jan Dus dokončil po návratu z vojny, absolvoval roku 1957. 

V červenci 1957 se s Annou vzali a Jan coby nově vysvěcený kněz byl vyslán do evangelického sboru v Chotiněvsi, kde v té době dosluhoval těžce nemocný farář Jaroslav Opočenský. 

Volyňští Češi v Chotiněvsi 

Chotiněves byla specifická tím, že většinu jejích obyvatel tvořili volyňští Češi, kteří sem přišli se Svobodovou armádou po druhé světové válce z Boratína (ukrajinsky Boratyn). Jejich předkové přišli na Volyň v 19. století a zasloužili se o zkultivování celého kraje, například jejich zemědělské hospodaření inspirovalo i místní sedláky. Boratínští evangelíci si postavili i vlastní kostel, jehož kazatelnu a stůl Páně si převezli v roce 1945 do Chotiněvsi. 

Historická zkušenost s krutou vládou bolševiků, nacistickým terorem i řáděním banderovců na nich však zanechala stopy: „Oni se neradi projevovali. Byli velice opatrní na to, co se má nebo nemá říkat. A také měli až nekritickou úctu k autoritám,“ popisuje Anna Dusová. „Na druhou stranu měli krásné manželské vztahy až do vysokého věku, věrná manželství a soudržnost širších rodin mezi nimi byla pravidlem.“

Dusovi se usadili v domku po Němcích v nedalekých Horních Řepčicích. „Šli jsme do toho jako do dobrodružství, takže jsme snesli i krysy na půdě, myši v kredenci a podobně. Když se nám narodilo první dítě, namočené plenky nám přes noc zmrzly ve vaničce. Měli jsme velkou zahradu, kterou jsme sotva stačili obhospodařovat.“ 

Anna si zpočátku našla práci jako dětská sestra v celotýdenních jeslích v Úštěku, kam dojížděla vlakem. Děti, jejichž matky musely pracovat na směny, zde zůstávaly od pondělí do pátku. Anna Dusová dodává, že svých maminek si příliš neužily ani o víkendu, protože v den volna ženy doháněly domácí práce. „Někdy se stalo, že si pro dítě maminka nepřišla ani v pátek. Tak jsme ho odvezly na dětské oddělení nemocnice v Litoměřicích, kde přečkalo víkend. Takový byl socialistický život.“

V jeslích v Úštěku Anna pracovala do narození nejstarší dcery Moniky (1958). Pak postupně přišli na svět Anička (1960), Michal (1962) a nejmladší Jan Ámos (1966). Rodina žila ze skromného manželova farářského platu, z občasné podpory ze zahraničí i z příležitostných darů místních farníků, kteří někdy přinesli vajíčka, jindy maso ze zabíjačky. „Museli jsme šetřit, ale nebylo nám zle, nemůžeme si stěžovat,“ říká Anna Dusová. 

Zápas o novelu zákona o rodině

Na přelomu 50. a 60. let se rodiny Dusových a Říčanových opět zapojily do veřejného života. 

Annin otec Rudolf Říčan vystoupil roku 1959 v Praze na celostátním sjezdu historiků, kde jeden z přednášejících ve svém příspěvku vyslovil dobově konvenční názor, že „náboženství znamená tmářství“. Rudolf Říčan se proti tomu ohradil za plné pozornosti celého sálu, když řekl, že „Ježíš Kristus není tma, Ježíš Kristus je světlo“. U mnoha historiků tím získal respekt, i když rodina se obávala perzekucí. Svou práci na bohoslovecké fakultě však mohl vykonávat i nadále. 

Annin manžel Jan Dus veřejně vystoupil v roce 1963 v souvislosti s připravovanou novelou zákona o rodině. „Přečetl si v Lidové demokracii, že podle této novely má být ,výchova v rodinách v souladu s výchovou školní‘. Což by znamenalo, že má být výhradně ateistická. Zbožnost v rodinách, modlitba s dětmi, domácí čtení z Bible, to všechno by se stalo nezákonným. Manžel se nad tím zamyslel a pronesl o tom projev v husitském kostele v Litoměřicích.“ Připojil se k němu i Rudolf Říčan a oba společně rozeslali evangelickým sborům výzvu, aby proti novele protestovaly. Jejich iniciativa byla úspěšná, sporný paragraf se v zákoně neobjevil. 

Jan Dus se tím však znovu stal nepohodlným komunistickému režimu. Svou situaci zhoršoval tím, že se zastával dětí, které byly učiteli zesměšňovány za to, že chodily do hodin náboženství. Tlak na jeho osobu vyvrcholil v roce 1964, kdy přišel o státní souhlas k výkonu kněžského povolání; dva roky působil jako obsluha u benzínové pumpy, než se mohl ke své práci roku 1966 vrátit. Státní souhlas znovu ztratil v době normalizace roku 1972.