Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Dutá (* 1938)

• narozena 31. července 1938 v Kamenickém Šenově

• v roce 1953 nastoupila na chemicko-technologickou střední školu v Novém Boru

• studium po roce ukončila a začala pracovat jako účetní

• v roce 1956 se Hana s manželem na dva roky přestěhovala do české vesnice Eibentál v rumunském Banátu

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Kamenickém Šenově

• do důchodu pracovala jako účetní ve Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově

Hana Dutá, rozená Pilná, se narodila 31. července 1938 v Kamenickém Šenově do rodiny skláře a úřednice. Její otec Antonín pocházel z Chrudimi. Matka Anna žila od narození v Kamenickém Šenově. Za druhé světové války pracovali oba Hanini rodiče ve firmě Bratři Jílkové.

Když houkaly sirény, letěli jsme do sklepa

Druhou světovou válku prožila rodina Pilných bez větších problémů. Hana si na mnoho událostí z války nevzpomíná, dodneška si však vybavuje zvuk sirén a útěk do sklepa při náletech. V roce 1944 nastoupila do první třídy v německé škole. To se ovšem změnilo hned další rok po konci války a od druhé třídy tak již chodila do české školy.

Nebavilo mě to, tak jsem odešla

V roce 1953 Hana nastoupila na chemicko-technologickou střední školu v Novém Boru. Učení ji však příliš nebavilo, a tak po roce studia zanechala. První zaměstnání našla v novoborském Crystalexu, kde pracovala jako účetní.

Během doby strávené na střední škole se Hana zamilovala do mladého učitele. O tři roky později se za něj – ve svých 18 letech – provdala. Později spolu vychovali dvě děti – dceru a syna.

Bylo to senzační

V roce 1956 se Hana s manželem na dva roky přestěhovala do rumunského Banátu. Žili v jedné z českých vesnic v Eibentálu (Eibenthal), kde její muž pracoval jako učitel v místní škole. Na dobu strávenou v Rumunsku ráda vzpomíná: „Sice tam nebyla elektřina, nebylo tam nic, ale bylo to senzační.“ Hana si brzy na nové prostředí zvykla. Našla si nové přátele a užívala si klidu, který ve vesnici panoval. Dnes na pobyt v Eibentálu vzpomíná jako na nejšťastnější období v životě. V následujících letech se s manželem každý rok v létě do Eibentálu vraceli a trávili tam dovolenou.

Kdo by nás obsazoval

Období komunismu prožívala Hana bez větších problémů, jak sama říká, komunisti jí nikdy neublížili. Přece jen ji však jedna událost ovlivnila. Invaze vojsk Varšavské smlouvy byla pro ni stejně jako pro většinu národa šokem. „Ráno jsem šla do práce a v autobuse všichni říkali, že nás obsadili Rusové a já jsem si ještě říkala: ‚No, houby, kdo by nás obsazoval.‘ To už ale jely tanky, tak jsem vyskočila z autobusu a šla jsem říct mužovi, že jsme obsazený,“ vypráví Hana

Hana celý život pracovala jako účetní, nejdelší část svého profesního života – 25 let – strávila v kanceláři Střední uměleckoprůmyslové sklářské škole v Kamenickém Šenově. Ve své rodné obci na severu Čech žije dodnes (2021).