Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Edgar Dutka (* 1941)

• narodil se 21. května 1941 ve Vídeňském Novém Městě

• v roce 1945 byl jeho dědeček odsunut s ostatními Němci, do Rakouska s ním šla i jeho manželka

• od roku 1948 byla Edgarova matka Gertruda členkou převaděčské skupiny

• v listopadu 1948 byla zatčena a později odsouzena na šest let za velezradu

• pamětník a jeho sestra Dagmar byli umístěni do dětského domova v Břeclavi, po dvou letech se pamětníka ujala coby pěstounka sestřenice jeho matky

• v březnu 1950 matka utekla z vězení v Lomnici nad Popelkou a později emigrovala do Austrálie

• Edgar Dutka v letech 1964 až 1971 studoval na katedře filmové a televizní scenáristiky na FAMU

• v roce 1968 odjel za matkou do Austrálie, domů se vrátil na podzim 1969

• v letech 1971 až 1973 působil ve scenáristickém oddělení Filmového studia Barrandov, odkud byl vyhozen

• poté pracoval jako dramaturg a později i scenárista a režisér ve Studiu Jiřího Trnky a studiu Bratři v triku

Narodil se do neúplné rodiny a většina jeho nejbližších se od něj v útlém věku vlivem historických okolností vzdálila. Jeho děda byl po skončení války vyhnán jakožto Němec. Do Rakouska s ním odešla i jeho manželka. O tři roky později přišel také o matku, která byla zatčena za činnost v převaděčské skupině. Vyrůstal v dětském domově a později u pěstounů.

Děda se ujal vedení německého včelařského spolku, po válce jej čekal odsun

Edgar Dutka se narodil 21. května 1941 ve Vídeňském Novém Městě jako nemanželské dítě. Jeho matka Gertruda[1] byla vdova a z manželství jí zůstala dcera Dagmar. Neúplná rodina, kterou Gertruda živila jakožto švadlena, bydlela v Břeclavi. 

Edgarův dědeček pracoval na břeclavské dráze jako strojvedoucí. „Zkoušky na mašinfíru dělal ještě za Rakouska-Uherska ve Vídni. Mluvil česky i německy.“ Jeho životní styl do jisté míry ignoroval nově vzniklou hranici mezi Československem a Rakouskem. Mnoho let působil jako předseda břeclavského včelařského spolku. A když v březnu 1939 došlo k okupaci země a Břeclav se stala součástí říše, rozdělili se břeclavští včelaři na české a německé křídlo, přičemž dědeček se stal předsedou toho německého.

Z období druhé světové války pocházejí nejranější vzpomínky Edgara Dutky. „Když jsem měl tři nebo čtyři roky, jel jsem s matkou vlakem do Vídně. Zrovna ale došlo k bombardování trati, takže nás všechny nahnali do nějakého vinného sklepa.“ Před očima mu zůstává i vzpomínka na zničenou Břeclav po bombardování 20. listopadu 1944. „Tehdy Američani kromě sídla gestapa zasáhli i chrám svatého Václava. Místo kostela se pak dlouhé roky používala hala na uskladnění cukru,“ vzpomíná Edgar Dutka.

Když válka skončila a karta se obrátila, Edgarův děda byl odsouzen k odsunu. Tehdy se s ním rozhodla odejít i jeho manželka, věřící adventistka. „Pamatuji si, jak je všechny shromáždili v břeclavském cukrovaru. Mluvili jsme s babičkou přes zamřížovaný plot. Děda jen seděl, byl úplně zničený. Vždyť se vyučil ve Vídni, a teď ho odsud budou hnát jako nějakého přivandrovalce?“ Prarodiče se po odsunu usídlili v rakouském hlavním městě, děda však po několika měsících zemřel.

Přes hranice pomohla dvaceti sedmi lidem

Poté, co se moci v Československu chopili komunisté, se Edgarova matka zapojila do skupiny převaděčů. Její členové pomáhali uprchlíkům do Rakouska přes lužní lesy a řeku Dyji u Lanžhota, a to ještě v době, kdy státní hranici nelemovaly ostnaté dráty s elektrickým proudem, ale „pouze“ Pohraniční stráž. „Matka byla spojka. Vždycky u nás ty lidi nechala přespat a druhý den brzy ráno je odvedla na vlak do Lanžhota, kde je předala dalšímu členovi skupiny.“

Jedním z nich byl i František Gajda z Lanžhota, pozdější člen americké CIC,[2] který přes Dyji převedl desítky lidí, mezi nimi i Františka Beneše. Byl v úzkém kontaktu s Antonínem Bartošem, někdejším členem druhého odboje a poválečným poslancem, který v únoru 1948 emigroval do Francie. Odtud se podílel na organizování a vysílání kurýrů do Československa, kteří přinášeli zprávy a převáděli uprchlíky.

Do listopadu 1948 Edgarova matka podle svého zápisníku pomohla na Západ dvaceti sedmi uprchlíkům. „Měla památník, kam si zapisovala jejich jména. Ten jí ale fízlové zabavili,“ vzpomíná její syn.

Pak ale spadla klec. „Přišel jsem do bytu. Všude bylo rozsvíceno. Matka mi řekla, ať uteču pryč a vrátím se později.“ Když se tehdy sedmiletý Edgar vrátil, matka už byla pryč. V prázdném bytě strávil se svou starší sestrou Dagmar tři dny. „Věřil jsem, že se máma každou chvíli vrátí. Jenže pak si pro nás přišli z děcáku.“

V břeclavském dětském domově strávil dva roky. „Bylo nás tam víc, kdo měl rodiče ve vězení. Nebo tam byli i váleční sirotci,“ vzpomíná Edgar Dutka.[3] 

„Tak tady dlouho nezůstanu,“ řekla si ve vězení, ze kterého nakonec utekla

První rok strávila odhalená převaděčka Gertruda ve vyšetřovací vazbě v brněnské káznici na Cejlu. Poté byla odsouzena na šest let odnětí svobody za velezradu. Údajný trest si podle tehdy platných zákonů odpykávala v pracovním útvaru v Lomnici nad Popelkou,[4] kde pracovala v Technolenu, fabrice na výrobu stanového plátna. Tam se seznámila se spoluvězeňkyní Benešovou, která ve vězení podle rozsudku měla strávit pětadvacet let. Exemplárně dlouhý trest si vysloužila za své členství v Československé straně socialistické a coby funkcionářka v Sokole. Obě ženy tak vedle stanového plátna začaly spřádat plán na útěk z vězení.

Když se tehdy devítiletý Edgar jednoho březnového dne roku 1950 účastnil se třídou slavnostního odhalení sochy holubice míru, přihnal se za ním spolužák. „Už jsi to slyšel? V rádiu hlásili, že v Lomnici utekly z vězení dvě ženské. Každý, kdo je uvidí, je musí ohlásit, jinak bude spolupachatel. Tvoje máma je na svobodě,“ vyklopil nic netušícímu Edgarovi. „Najednou mi to došlo. Tehdy jsem doufal, že matka utíká za námi. Ale to se nestalo,“ vzpomíná pamětník. O okolnostech matčina útěku z vězení se dozvěděl až mnohem později.

Z vězení v Lomnici až do Austrálie

Edgarova matka během svého trestu chodívala do místní hospody drhnout parkety po tancovačkách. „Kýbl a rejžák si brávala z vězení. V něm dokázala propašovat lano i zbytky alkoholu, které po tancovačkách slévala do jedné lahve. O termínu útěku spoluvězeňkyně Benešová předem informovala svého bratra, domluvili se, že jim z vězení pomůže. Bylo to jednu březnovou sobotu v roce 1950, kdy hlavní bachař odjel za svou milenkou. „Ostatním bachařům rozdala ten chlast a řekla, že má narozeniny. Bachaři slavili v opojení slévaného alkoholu, vězni podnapilost jen předstírali.“ Pak Edgarova matka a její spoluvězeňkyně Benešová využily nepozornosti dozorců a spustily se po laně z okýnka na záchodech. „Bylo to jediné okno bez mříže. Tyčilo se v ohromné výšce, dole byl beton.“ Nejdřív lezla Edgarova matka, pak její spoluvězeňkyně Benešová, lano jim ze střechy, která náležela k vězení, jistil její bratr. „Jakožto aktivní sokolce a horolezkyni zvyklé na Alpy jí tohle nedělalo problém.“

Venku na ně čekal předem domluvený taxikář. Na jižní Moravě, kam obě uprchlice dovezl, se nějakou dobu skrývaly. Přes čáru se nakonec vypravily ještě s jedním manželským párem a jejich desetiletou dcerou. Převáděl je již zmíněný František Gajda, který tehdy netušil, že se mu život krátí a že jej o sedm měsíců později pohraničníci zastřelí...

Když se skupina dostala až na hranici, bylo nutné přeplavat březnovou Dyji. „Když ta holčička vlezla do vody, začala křičet, protože měla strach. Všichni ztuhli, protože se báli, že v tu ránu je obklíčí pohraničníci,“ líčí Edgar Dutka. Všechno ale nakonec dobře dopadlo.  

Byli převezeni do Vídně na IRO (International Refugee Organization), kde se zaregistrovali a vyzvedli si provizorní doklady. Poté matka žila nějakou dobu v Innsbrucku, odkud se přes Červený kříž snažila dostat do Rakouska i svoje dvě děti. Když zjistila, že je to marné, odjela do německého přístavního města Bremerhaven a nalodila se na loď do Austrálie. Tam nakonec strávila celý život.

V přihlášce na FAMU matku vyškrtnul, aby se tam dostal

Edgar Dutka vyrůstal od svých devíti let v rodině matčiny sestřenice. Noví pěstouni to s výchovou malého sígra, jak o sobě pamětník mluvil, neměli snadné. „Nakonec jsem byl ale rád, jak to dopadlo. Kdyby se matka vrátila, byl bych prostě syn vlastizrádkyně a nevzali by mě na žádnou školu,“ uvědomuje si.

Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Břeclavi v roce 1958 byl přijat na pardubickou Vysokou školu chemickotechnologickou. „Ředitel původně říkal mojí pěstounce, že nemá cenu, abych se se svým kádrovým profilem vůbec někam hlásil. Ta se ale nenechala odradit a nakonec mě vzali. Pěstoun byl od roku 1945 členem komunistické strany.“

Chemie ale dospívajícího Edgara Dutku příliš nebavila a studia nakonec zanechal. Mnohem víc jej to táhlo k literatuře a filmu. Proto se po základní vojenské službě, kterou absolvoval jako „bigoš“ (čili pěšák) ve Znojmě v letech 1960 až 1962, přihlásil v roce 1964 na FAMU, na katedru filmové a televizní scenáristiky. „Ve všech papírech jsem škrtal matku, a tak mě přijali.“

Matku navštívil po dvaceti letech v Austrálii

V roce 1968 se Edgarovi podařilo vyjednat si cestu do Austrálie za matkou, kterou neviděl dvacet let. „Měl jsem letenku na 28. srpna 1968. Jenže týden před tím přijely ruské tanky. Toho dne jsem byl u kamaráda na Moravě. Rychle jsem sedl na vlak a jel do Prahy, abych se přesvědčil, jestli budu moci odletět. Jenže ČSA bylo zavřené. Stála tam ruská děla. V ruce jsem měl letenku a říkal si, co teď?“ Do Austrálie se pamětník nakonec dostal přes Rakousko.

Když po dlouhém letu dorazil do Austrálie a našel matku v její dílně, usmála se na něj a řekla: „How can I help you, sir?“ Za několik okamžiků ale ve tváři svého syna poznala. S naivní představou, že se situace v Československu zlepší, se Edgar Dutka vracel domů na podzim 1969.

V roce 1971 úspěšně ukončil studium FAMU a nastoupil do scenáristického oddělení Filmového studia Barrandov. „Byl jsem už ve scenáristice zavedený. Na Barrandově měli nachystané dva moje scénáře, které se měly točit. Doba se ale s počátkem normalizace změnila a nic z toho nebylo. Nakonec mě v roce 1973 vyhodili úplně.“

Poté nastoupil jako dramaturg a později i scenárista a režisér do Studia Jiřího Trnky a studia Bratři v triku, kde zůstal až do nepříliš šťastné privatizace studia na počátku devadesátých let.

Poté nastoupil na FAMU, kde vyučoval dějiny animovaného filmu. V roce 2002 úspěšně habilitoval na docenta a v roce 2005 byl jmenován profesorem. Je autorem nebo spoluautorem scénářů k více než čtyřiceti animovaným filmům, např. O Maryšce a Vlčím hrádku, Konec krychle, Všehochlap, Drátovat, flikovat, kreslený seriál Brundibáři. S režisérem a výtvarníkem Jiřím Bártou vytvořil Klub odložených (1989) a kromě toho s ním pracoval na kombinovaném projektu Golem.

Nyní (rok 2021) je v důchodu a žije s manželkou Jaroslavou (někdejší osobní asistentkou prezidenta Václava Havla), se kterou vychoval dceru Doru.

 

[1] Podle pamětníkova vyprávění se toto jméno matce nelíbilo a později se přejmenovala na Dorris. V autobiografické knize Matka vzala roha, kterou Edgar Dutka napsal, používá jméno Dorotea.

[2] František Gajda se narodil v Lanžhotě 30. listopadu 1913 Pavlu Gajdovi a Marii Gajdové. V manželství s Marií Gajdovou se mu narodily čtyři děti. Celou rodinu stihl v květnu 1950 převést do Rakouska. V říjnu toho roku měl přes hranici přejít naposledy, ale zastřelili ho u toho. TOMEK Prokop. František Gajda (30. 11. 1913 – 6. 10. 1950). Ustr.cz [online]. [cit. 2023-01-05]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/frantisek-gajda/

[3] Své vzpomínky na léta v dětském domově zpracoval ve svých třiadvaceti letech do povídkové knihy U útulku 5. Autobiografická kniha však byla vydána až o mnoho let později, v roce 2003.

[4] „Matčino vězení jsem si jako chlapec představoval jako veliký hotel na pusté skále, ale se zamřížovanými okny, aby se z nich trestanci nemohli v noci spouštět po prostěradle. Ale jak jsme o mnoho let později sami viděli, matku zavezli do zapadlého městečka daleko od hranic, do úzké uličky a do nenápadného domu o dvou poschodích, s plechovými vraty do dvora.“ Tak to popsal Edgar Dutka ve své autobiografické knize Matka vzala roha, Prostor: 2016. S. 17.