Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Dvořáček (* 1929  †︎ 2021)

• narozen 16. ledna 1929 v Boskovicích

• otec italský legionář, zemědělec a lidový léčitel

• pamětník života za druhé světové války v Boskovicích

• zažil prohlídky gestapa v jejich domě

• pamětník konce války a příchodu Rudé armády

• v roce 1949 maturoval na Vyšší rolnické škole v Přerově

• v letech 1951 až 1952 byl na vojně, absolvoval důstojnickou školu

• během služby na generálním štábu v Praze zažil degradaci nepohodlných generálů

• pracoval ve vedoucích funkcích v zemědělských podnicích na jižní Moravě

• roku 1957 vstoupil do KSČ

• v roce 1974 podlehl nátlaku StB a podepsal spolupráci

• v Archivu bezpečnostních složek evidován jako agent Astra

• spolupráci přiznal

• zemřel 15. května 2021 v Boskovicích

Jako dítě zažil domovní prohlídku gestapa, které se zajímalo o jeho otce, lidového léčitele a soukromého zemědělce. Během základní vojenské služby se dostal na generální štáb do Prahy. Ministrem národní obrany byl tehdy Gottwaldův zeť Alexej Čepička. Viděl rozkazy, kterými likvidoval nepohodlné generály a byl svědkem okamžiku, kdy odevzdávali svou zbraň. Dvakrát odmítl nabídku zůstat v armádě, ale komunistická mašinerie ho stejně dostihla a během normalizace podepsal spolupráci se Státní bezpečností (StB).

 

Otec legionář na italské frontě

Jaroslav Dvořáček se narodil 16. ledna 1929 v Boskovicích jako první dítě manželů Marie a Karla Dvořáčkových. Otec Karel se dostal během první světové války jako telefonista na italskou frontu. Byl součástí nasazení vojáků do první linie po hromadných dezercích Čechoslováků z rakouské armády na východní frontě. Svému synovi vyprávěl: „Bylo nás nasazených přes 3500 vojáků a do 48 hodin nás zbylo jen 45. Jednou jsme přespávali v takovém baráku a všude byli potkani. Všichni jsme spali, ale mě probudil potkan, když přeběhl po mé tváři. Šel jsem si ven zapálit a vtom na stavení dopadl šrapnel. Všech 35 spolubojovníků zahynulo.“

Po návratu z války dostal Karel Dvořáček jako legionář vyznamenání za zajetí rumunských vojáků a pod generálem Josefem Švejdárkem bojoval ještě na Těšínsku a později na Slovensku. Když se rozhodoval, co bude dělat dál, uvažoval o cestě do Argentiny, kam tehdy odcházelo za lepšími podmínkami velké množství obyvatel hlavně z Ukrajiny a Podkarpatské Rusi. Nakonec zůstal v Boskovicích, kde po tchánově smrti převzal zadlužené hospodářství.

 

Je pomatený, řekla matka gestapákům

Když Jaroslav Dvořáček vzpomíná na dětství, vybavuje si hlavně práci na rodinném hospodářství v neustálém prachu ze zemědělských strojů. Velké problémy měli s výskytem červenky. Jednou museli utratit 40 vepřů nakažených touto nemocí. Pamatuje také, jak otce kopl do břicha vlastní kůň a on se pak půl roku zotavoval ze zranění. Pak zasáhla do života rodiny i všech obyvatel Československa druhá světová válka. V říjnu 1938 zabralo nacistické Německo Sudety a v březnu 1939 začala okupace zbývajícího území Čech, Moravy a Slezska. Pamětník si vybavuje, když 15. března 1939 projížděla ulicemi malého města německá armáda. Na náměstí byl svědkem úsměvné situace: „Kaprál vedl rotu a mířil na dívčí školu. U kostela zastavil. Kolem šel jeden občan velmi malého vzrůstu, který se jmenoval Klement. Kaprál k němu přišel a ptá se: ‚Wo ist dívčí škola?‘ A on mu povídá: ‚Mluv česky, nebo ti dám po tlamě.‘“

Zemědělci museli odevzdávat povinné dávky okupační správě, která chodila na kontroly. Dvořáčkovi měli v domě tajnou skrýš, kam schovávali obilí a jiné zásoby. Bydleli na hlavní ulici vedoucí od nádraží do centra, a tak byli často první na řadě. Pamětník vzpomíná na jednu návštěvu gestapa, která zřejmě nepřišla jen na kontrolu hospodářství. „Přišli tři gestapáci s vrchním strážmistrem Náhlíkem z Boskovic. Tvrdě nastoupili na mou matku, mě chytli za límec a vystrčili ven na ulici. Hledali, co by našli na otce a mohli ho zatknout. Díky tomu, že matka tvrdila, že je pomatený a shodou okolností tam byly knihy o okultismu, tak ho to asi zachránilo.“

 

Babička se hrnula do auta gestapa

Vysvětluje, že otec se opravdu zajímal o tyto duchovní záležitosti, vlastnil spoustu knih a různých přístrojů. Měl prý krásné písmo. V noci studoval a psal, ve dne pracoval na hospodářství a lidé za ním často chodili pro předpovědi budoucnosti. Toho dne byla u nich na návštěvě také babička z Brna. Při zpáteční cestě jí ujel vlak, a tak se vrátila. Všimla si auta s brněnskou poznávací značkou a ptala se řidiče, jestli by ji nevzali do Brna. Netušila, že je to auto gestapa, které právě kontroluje její rodinu. Duchapřítomný řidič jen suše poznamenal: „Paní, se mnou byste asi jet nechtěla.“

Strážmistr Náhlík byl po válce obviněn ze spolupráce s gestapem, ale i díky dobrozdání rodičů byl nakonec omilostněn. Otec pamětníka se pak několik dní skrýval na různých místech. V době protektorátu rodina podle pamětníka ukrývala asi tři dny polského uprchlíka z koncentračního tábora, který se potloukal od vesnice k vesnici a přespával, kde ho přijali. Jaroslav vzpomíná, že mu na cestu daroval malou mapu. Z vyprávění i ze své vlastní zkušenosti pamětník jmenuje tři konfidenty gestapa, kteří žili v Boskovicích: obchodník Chlup, manželka ředitele hospodářské školy Sochorová a manželka stavitele Hronka.

 

Židé odcházeli jako bludičky

Pro židovské obyvatele Boskovic byl tragický 13. březen 1942, kdy muselo více než 400 Židů opustit svoje domovy. „Dívali jsme se z okna a viděli samé svíčky nebo baterky. Vypadalo to jako bludičky. Ani jsme se nerozloučili,“ vzpomíná Jaroslav Dvořáček na jejich poslední cestu k vlaku. Měl mezi nimi i spolužáky. Po válce se z koncentračních táborů do Boskovic vrátilo pouze 14 židovských obyvatel. Když se v roce 2015 opravovala márnice na židovském hřbitově, tak tam syn Jaroslava Dvořáčka nechal ukrýt dopis, který jeho otec napsal jako svou vzpomínku na židovské spolužáky. Připomínal v něm také pohřeb židovského občana Štefanského, který se oběsil už v roce 1939 a zůstaly po něm tři dcery.

Konec války prožil Jaroslav s mladší sestrou Naděždou u strýce v Újezdě u Boskovic, kde schovávali ve stodole potah na koně, aby o něj nepřišli. Podobně jako začátek, tak i konec války má spojený s humornou historkou: „Jeden osvoboditel našel polívku, náš masový vývar, a pil to, protože si myslel, že je to alkohol. A posral se z toho.“

Až po válce se Jaroslav dozvěděl, že místní holič Žaloudek, který bydlel u nich v domě, byl partyzán a spolupracoval s odbojovou skupinou Juraj. V posledních dnech války ho jednou pamětník upozornil na podezřelou osobu. Byl to německý voják a jejich spolubydlící ho zatkl. V padesátých letech dostal pan Žaloudek podle pamětníka několikaletý trest za vyvěšování protistátních plakátů a vrátil se z Jáchymova s podlomeným zdravím.

 

Na generálním štábu

Po dokončení tehdejší základní školy navštěvoval Jaroslav Dvořáček dva roky Lidovou školu zemědělskou v Boskovicích. V roce 1945 nastoupil na Vyšší rolnickou školu do Přerova, kterou v roce 1949 ukončil maturitní zkouškou. Kvůli špatnému kádrovému posudku a vzhledem k tomu, že rodiče odmítali vstup do JZD, nemohl jít studovat na vysokou školu. Začal pracovat jako speciální agronom a podle svých slov učil na jižní Moravě hospodařit přistěhovalce různých národností. Popisoval, jak se do jeho práce promítlo i zatýkání zemědělců po roce 1948. „Jednou jsem chtěl uzavírat kontrakty na řepu od soukromých zemědělců, ale nikdo nepřišel. Najednou bylo na 240 lidí z okolí Rosic zatčených. Pak jsem se dozvěděl, že někdo napsal heslo: ‚Volte Jurana, má velkého čurana.‘ Všechny je zatkli a vyšetřovali,“ vypráví.

Při zaměstnání si udělal kurz na mechanickém kalkulátoru švédského inženýra Willgodta Theophila Odhnera, pro který se vžil lidový název „odnerka“. Díky znalosti práce na tomto počítacím stroji byl pamětník na vojně zařazen do důstojnické školy v Nitře a později ke generálnímu štábu v Praze na plánovací oddělení. Bylo to v letech 1951 až 1952, kdy na ministerstvu národní obrany působil Alexej Čepička. Pamatuje si čistky, které se tehdy v armádě odehrávaly, a vzpomíná, jak byly degradovány velké osobnosti československé armády. „Viděl jsem spis o generálu Novákovi. Četl jsem rozkazy od Čepičky, když je všechny degradoval. Byl jsem u toho, když generál Bílek odevzdával zbraň.“ Během povinné vojenské služby dostal dvakrát nabídku zůstat v armádě, kterou podle jeho slov doprovázelo varování: „Když nepůjdeš s námi, tak tě zlikvidujeme.“

Z vojny se vrátil v hodnosti kapitána v záloze a předpokládal, že dostane lepší pozici v zaměstnání a vyšší plat. Místo toho ho chtěl ředitel podniku STS Břeclav (strojní a traktorová stanice) poslat na práci do dolů. Po návštěvě u okresního tajemníka Komunistické strany Československa (KSČ) v Blansku, který se ho zastal jako zemědělského odborníka, dostal ředitel důtku a umístěnku do dolů musel vyhodit.

 

Zemědělský odborník

Jaroslav z podniku stejně odešel a několik let pracoval v pohořelickém cukrovaru. Od roku 1958 jako vedoucí hospodářství Státního statku Vyškov - farma Topolany, kde měl na starosti prodej semen do celého světa. Vzpomíná například na prodej hrachu do Německa: „Dodával jsem spolkovému kancléři do Německa padesát vagónů hrachu, ale pozor - dvoustovkových vagónů. Ve Vyškově jsem si zabral letiště, kde se hrách krásně vysušil. Dostali jsme více valut a za to jsem mohl nakupovat ve Švýcarsku chemické přípravky, které tady byly k sehnání až o deset let později.“

V roce 1953 se oženil s Janou, rozenou Simanovou,q a narodily se jim tři děti: Jana (1954), Jaroslav (1955) a Karel (1957). Vzhledem k tomu, že zastával vedoucí funkce v zemědělských podnicích, přesvědčovali ho komunisté, aby vstoupil do KSČ. V roce 1957 tomuto tlaku podlehl.

V Boskovicích žil Karel Boháček, funkcionář Československé strany národně socialistické, účastník odboje vězněný nacisty a po roce 1948 hledaný StB, před kterou se několik let ukrýval. Pamětník pracoval s jeho synem Karlem a s Boháčkem starším se osobně znal. Zastavení jeho stíhání prý tehdy zařídil prezident Antonín Novotný, který v té době přijel do Boskovic na neohlášenou návštěvu. Tenkrát byl podle pamětníka předsedou městského národního výboru Bořivoj Stloukal. „Tajemníka mu dělal Kavan. Když prezident Novotný přijel, jeho řidič si Kavana všiml, poznal v něm konfidenta gestapa a poznamenal: ‚Co ten tady dělá, on ještě žije?‘ A Kavan se ten večer doma oběsil.“

 

Agent StB s krycím jménem Astra

Politické uvolnění v šedesátých letech i samotné události v roce 1968 pozoroval Jaroslav Dvořáček jen zpovzdálí. Jak sám uvádí, byl v plném zaměstnání a v srpnu 1968 právě probíhala sklizeň. V té době už pracoval na okresní správě v Blansku a bydlel s rodinou v Boskovicích. Při pohledu na vojáky Varšavské smlouvy si vybavil, že před dvaceti lety tady byli jako osvoboditelé.

Nástup normalizace po roce 1970 pamětníka zastihl jako funkcionáře zemědělské správy a kapitána v záloze. Jako takový byl zajímavý pro StB, která ho v roce 1974 získala ke spolupráci. Z dochovaných materiálů Archivu bezpečnostních složek, ze spisu arch. č. A – 53749 vyplývá, že byl veden jako agent s krycím jménem Astra.

Ze svazku lze mimo jiné vyčíst, co StB po agentu Dvořáčkovi konkrétně chtěla a co si od toho slibovala: „Zjišťovat možné kanály úniku utajovaných skutečností z Okresní vojenské správy Blansko. Získávat přehled o výskytu VC (vízových cizinců) v okrese Blansko. Alespoň částečně agenturně zabezpečit objekty v okrese Blansko, kde se koncentruje značný turistický ruch.“ Součástí spisu je vlastnoručně napsaný slib s podpisem Jaroslava Dvořáčka datovaný 23. ledna 1974.

Pamětník popisoval různá setkání s funkcionáři, vyšetřování hospodářských kauz na základě udání, ale i schůzky týkající se osob propuštěných z armády po roce 1968. Svoji spolupráci přiznal. Řekl, že se k ní zavázal pod nátlakem a že se vždycky snažil, aby nikomu vědomě neublížil. V jeho spisu ho zarazilo jméno podplukovníka Aloise Dostála, který je podepsaný pod většinou dokumentů. Měl být údajně jedním z armádních představitelů, kteří byli vyhozeni po roce 1968, a pamětník mu prý pomohl tím, že ho zaměstnal.

 

V roce 1989 to bylo ohromné

Až neuvěřitelně zní vzpomínka na rok 1989, kdy dostal povolávací rozkaz k účasti na vojenském cvičení. Tehdy právě odcházel do důchodu. Jako kapitán v záloze se zúčastnil zřejmě cvičení armád Varšavské smlouvy pod označením Družba 89. Nástup Michaila Sergejeviče Gorbačova, pád Berlínské zdi a následné události v Československu po 17. listopadu 1989 sledoval v televizi a shrnuje to velice stručně: „Bylo to ohromné.“

Po odchodu do důchodu v roce 1988 ještě rok pracoval v boskovické veterinární stanici. Poté se věnoval zahrádce, kde pěstoval různé byliny, které používal hlavně na čaje. Ještě v 85 letech dokázal fyzicky pracovat a starat se o svou vysněnou chatu v lokalitě zvané Arizona.

Jaroslav Dvořáček zemřel 15. května 2021.