Zdeňka Dvořáčková

* 1937

  • „V Chotěboři byli dva udavači. Ono jich tam bylo víc a za války bylo těch udavačů, kteří spolupracovali s Němci, hodně. Dokonce se říkalo, že Němci u nás ani nemuseli mít tolik gestapa, že ti naši čeští udavači jim bohatě stačili. Takže i v Chotěboři bylo pár takových udavačů. Chtěli se mít dobře, no tak byli zadobře s Němci a chodili jim udávat lidi, kteří se nechovali podle německých předpisů. Tak tam se stala jedna věc: nějaká paní, byla to Židovka, vyběhla ze svého domečku před dům a tam byla pumpa a ona si jenom před domem chtěla napumpovat vodu. A šel tam jeden ten chotěbořský udavač. A jak jen tak vyběhla, tak měla na sobě jenom nějaký lehký svetřík, na kterém nebyla tahle ta hvězda. Ten udavač ji zastavil, okamžitě, to věděli, kdo jsou Židé, okamžitě se do ní pustil, kde má hvězdu a co si to dovoluje a tak. Ona se mu omluvila, že jen vyběhla pro vodu, že nikam nejde. Ale stejně, ten udavač to nahlásil na gestapo, gestapo přijelo a celou rodinu odvezlo do koncentráku a oni všichni zahynuli.“

  • „No to už bylo tady v Jihlavě, to už jsem byla vdaná a bydleli jsme na náměstí dole pod hudební školou. A my jsme to moc nevěděli, akorát jsme věděli, že Praha, že tam nalétávají sovětská letadla a že tam vtrhly tanky a najednou i v Jihlavě. A my jsme bydleli dole na náměstí a najednou jsme uslyšeli strašný rachot. U manželových rodičů jsme tam měli jeden pokoj, sedm let! A teď vyhlédneme z okna, co se děje, a z Brněnské ulice, tam z té staré Brněnské ulice dole, která vede na starý brněnský most, se objevila hlaveň a teď do ulice, z té ulice se na náměstí vyvalil ruský tank. No to bylo tak strašné leknutí! To už jsme měli Danušku, byla malá a teď najedou ruští vojáci, teď nikdo nevěděl, co se děje, ty tanky se shromáždily na náměstí, já jsem byla sama doma nějak, manžel tam ani nebyl, já nevím jak... Já už si to úplně, to bylo takové zmatení mysli, že jste nevěděl, co máte dělat.“

  • „Našim se podařilo dát dohromady i trošku tuku... a sádlo nějaké babička sehnala na venkově. Takže do upečeného makovce vydlabali díru a dali tam tuk a sádlo a balík odeslali. Maminčin spolužák dostal balík a druhý den šli na pochod smrti. Vyprázdnili koncentrák, seřadili je do průvodu a vedli je třeba sto kilometrů na jiné místo. Mezitím ti nejslabší a nemocní to nepřežili, padali na zem, jakmile někdo upadl, po straně šli Němci a zastřelili ho. Spolužák maminky dostal balík a najedl se, než vyšel, i jeho dva kamarádi. Díky tomu to dopadlo dobře. Zachránil se i spolužák, i jeho kamarádi. Když skončila válka, přišel kamarád, začal je objímat a říkal jim: ‚Vy jste mi zachránili život. Z naší rodiny jsem přežil jenom já. Všichni moji příbuzní, manželka i děti zahynuli v koncentračním táboře.‘“

  • „Naši říkali paní Negelové: ‚Jestli chcete, tak tady Fredyho nechte, protože jedete vojenským autem a budou po vás Rusové střílet. Vy nemusíte dojet, můžete zahynout. A Fredy je hodný kluk, nechte ho tady. A po válce vám ho nějak dopravíme nebo si pro něj přijedete.‘ ‚Ne, když zahynu, tak i můj kluk.‘ Takže strčila Fredyho do auta a odjížděli. Fredy se loučil a říkal: ‚Když si zachráním život, tak vám napíšu.‘ S tím odjel. A víckrát jsme od něj žádný dopis, nic, nedostali.“

  • „Ve sklepě jsme si všimli, že nemáme zadělané okénko. Děda honem vyběhl ven a dával tam kámen a prkno. A už po dědovi někdo střílel, tak rychle zabouchl dveře a utekl do sklepa. A teď to začalo. Kolem nás to dunělo, práskalo, teď jsme si říkali: Co se to tady děje? Nějaká bomba nás všechny zabije, nebo nás rozstřílí dělostřelci. Babička byla zbožná, celou dobu se modlila, seděli jsme tam ve sklepě zabalení v dekách, protože tam byla zima.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 01.04.2015

    (audio)
    délka: 43:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Jihlava, 17.07.2023

    (audio)
    délka: 02:29:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Vysočina
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co se nelíbí tobě, nedělej druhému

Maturitní fotografie; 1956
Maturitní fotografie; 1956
zdroj: Archiv pamětnice

Zdeňka Dvořáčková, rozená Šidlofová, se narodila 10. června 1937 v Praze. Před válkou se s rodiči a bratrem přestěhovala do Chotěboře, kde otec pro rodinu postavil vilku. Otec František Šidlof pracoval jako učitel, ale za války o místo přišel a musel pracovat doma; vyráběl ozdobné vypalované krabice. Rodina se musela vystěhovat ze svého bytu v prvním patře a žila společně s prarodiči v přízemí; v jejich bytě byly ubytovány dvě manželky německých důstojníků se svými syny. Pamětnice s bratrem se s těmito chlapci přátelili. Konec války otec prožil v Terezíně, odkud se po osvobození v pořádku vrátil. Rodina se v Chotěboři dočkala osvobození a stala se svědkem následného vyřizování účtů s Němci. Otec po návratu z Terezína začal opět vyučovat, v roce 1946 dostal místo školského inspektora ve Šluknově, kam se rodina přestěhovala. Zde zažili odsun Němců i nástup komunistů k moci. Koncem 40. let se rodina přestěhovala do Liberce. Tatínek, který jako sociální demokrat spadl po roce 1948 automaticky do komunistické strany, v ní formálně setrvával. Po justiční vraždě Milady Horákové ze strany vystoupil. Pamětnice pak měla problém dostat se na vysněné pedagogické gymnázium. Díky otcovým známým se na gymnázium dostala, po absolvování získala umístěnku na základní školu do Hejnic, kde učila šest let. V roce 1962 se provdala za Ervína Dvořáčka, přestěhovala se s ním do Jihlavy a narodily se jim dvě dcery. Zde zažila příjezd okupačních vojsk v srpnu 1968. Učila na různých školách na Jihlavsku, po mateřské dovolené s druhou dcerou pak přímo v Jihlavě. Kvůli politickému zaměření základní školy přešla později na zvláštní školu, kde učila až do odchodu do důchodu v roce 1997. V listopadu 1989 se účastnila protestních protirežimních shromáždění na náměstí v Jihlavě. V roce 2023 žila v Jihlavě.