Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když chceš něco mít, tak se musíš postarat
narodil se 11. června 1942 v Úholičkách
pamětník konce druhé světové války
zažil bombardování Prahy a příjezd ruských vojáků
od roku 1958 pracoval v podniku České loděnice v Libni
v roce 1968 v loděnicích stávkovali na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy
po revoluci skončil provoz loděnic
až do roku 2002 vyráběl pamětník jachty u soukromníka
Šlapací autíčko s klaksonem od dědečka a čas strávený na dvoře rodného domu. To je jedna z prvních vzpomínek Josefa Dvořáka, který se narodil 11. června 1942 ve středočeských Úholičkách. Zdánlivě idylická vzpomínka má nicméně i hořkou pachuť. V době, kdy malý Pepík bezstarostně drandil po dvoře, končila druhá světová válka.
„Začínaly najíždět ruské tanky na Prahu, přes Úholičky lítali američtí kotláři, protože nedaleko je letiště Kbely. Honili se nad námi. A já jsem si s autíčkem jezdil po dvoře,“ vzpomíná Josef Dvořák na to, jak celosvětové události zasáhly do jeho dětství. „Jakmile máma slyšela letadlo, zahnala mě do sklepa. Tam byly necky s peřinami a já jsem musel být v nich. Když to odlítalo, mohl jsem vylézt,“ vybavuje si vzpomínky z doby, kdy mu byly necelé tři roky. Zdi sklepa ale nejsou jediná upomínka na druhou světovou válku, kterou Josef Dvořák má. Kousek od jeho rodné obce vedla trasa ruských tanků mířících do Prahy. „Jely přes Přílepy, to si jako kluk pamatuji. Byl jsem se tam podívat v kočárku s babičkou,“ vybavuje si. Rusové po sobě v okolí Úholiček také zanechali četnou munici, což bylo něco pro malé zvědavé kluky. „Munici naházeli do rybníka, který pak vyschnul. Já jsem našel patrony, měl jsem doma celou bednu pod sporákem, kde se topilo. Když to zjistila máma, tak jsem myslel, že mě přerazí,“ směje se pamětník. Jeho kamarádi tam zase našli granáty a odvezli je na obecní úřad. Kromě vzpomínek na letadla a tanky se dětství malého Pepíka ničím nelišilo od vyrůstání tisíců podobných kluků. Po válce nastoupil do mateřské školy a po ní do školy v Úholičkách. Tam odchodil čtyři třídy a pak spolu se svými spolužáky musel začít dojíždět do Roztok. „To bylo dobrý, mohli jsme psát úkoly ve vlaku. Takže ti chytří to měli z domova, museli nám to dát a my jsme to opsali, než jsme dojeli do Roztok. Tenkrát se to nedávalo podepisovat rodičům, ti ani nevěděli, že chodíme do školy,“ směje se pamětník během vyprávění. Nejednou se se spolužáky cestou na vlak zvládl i třikrát poprat. Škole podle svých slov nikdy moc nedal. Raději hrál s kamarády v Úholičkách volejbal nebo fotbal. Také často chodili na ryby nebo se koupat do tůní.
I proto pro něj bylo rozhodování, kam půjde po škole, docela snadné. „Měli jsme to jednoduché. Táta zámečník, syn zámečník. Táta šofér, syn šofér. Tak to bylo a my jsme to tak brali,“ vysvětluje pamětník, že mu povolání bylo spíš vybráno kvůli práci jeho otce. A měli to tak i jeho spolužáci. „Z našeho ročníku na střední nešel nikdo, před námi jeden kluk ze staršího ročníku udělal inženýra, zeměměřiče,“ vybavuje si. Ale byla to spíš výjimka. „Ne že bychom na to neměli, ale na vesnici jsme vzdělání nepovažovali za důležité. Rodiče měli starosti sami se sebou. Jestli měl kluk čtyřku, bylo jedno, hlavně že proleze, stejně bude zámečník,“ krčí Josef Dvořák rameny. Po dokončení základní školy se zamířil vyučit zámečníkem. Ve čtrnácti letech se tak najednou ocitl bez rodičů na internátu ve Slaném. „Tenkrát to byla vojna, nikdo se s námi nemazal. Na pokoji nás bylo šest. Ráno budíček, museli jsme se převléknout do trenek a běžet tři kilometry za každého počasí. Nikdo nebyl nemocný, jen se všichni klepali. A teď honem ustlat, snídaně, fofr. Furt fofr. Bodovalo se ustlání, pořádek. Kdo měl ustláno, tak měl vycházku,“ vysvětluje pamětník svým posluchačům s tím, že takové tempo je dnes pro lidi těžko představitelné. Stejně rychlý byl i jeho následný nástup do práce. „Ještě mi nebylo ani osmnáct a už jsem stál za ponkem a dělal zámečničinu v loděnicích. Dřív to bylo všechno nalajnovaný. Člověk věděl, že když se vyučí, tak po něm fabrika sáhne. Dostal jsem se do Českých loděnic v Libni,“ vzpomíná na rok 1958, kdy začal pracovat. V loděnicích nakonec vydržel více než třicet let. „A kdyby je nezrušili, tak jsem odtamtud odešel do penze. Proč bych někam chodil, když výdělky byly na tehdejší dobu slušné,“ krčí pamětník rameny. Dodnes nerozumí potřebě dnešních mladých lidí, kteří si pořád hledají novou práci. „Byli jsme zvyklí na jistotu, žádná fabrika nikoho nevyhodila, každou ruku potřebovala,“ vysvětluje.
Do pracovního procesu mu tak před zavřením loděnic po revoluci zasáhla pouze povinná vojenská služba, ke které si „odskočil“ pár let po vyučení. Na začátku vojny ho odveleli do Mariánských Lázní, kde si odbyl základní výcvikový tábor. Klasické kasárny měl ale ve Vršovicích. „Když jsem potřeboval vyprat košile, tak jsem si je vzal domů a máma mi je vyprala. Tenkrát to šlo,“ vzpomíná Josef Dvořák se smíchem na komfort, který mu vojenská služba v Praze umožnila. Ale blízkost k domovu nebyla jedinou výhodou. Dostal se k šoférům, a mohl si tak během služby docela slušně vydělávat. „Vozil jsem náčelníka místní stráže, generála. Dostal jsem se po celé republice, plat byl na tehdejší dobu docela dost, 850 korun. To byly zlatý časy,“ vzpomíná nostalgicky na vojenskou službu. Generál, kterého pamětník vozil, chtěl, aby u něj zůstal i po odchodu do civilu. Tuhle nabídku ale odmítl. Na pozici šoféra by se podle svých slov nudil. „Na to musí být člověk vnitřně stavěný, musí být vnitřní lenoch. Já jsem byl vždycky činorodý. Ještě že jsem to neudělal, pak ho stejně sundali,“ vysvětluje, že ani jeho nadřízenému se nevyhnuly čistky po roce 1968. Krušné chvíle si ostatně po srpnové okupaci prožil i v libeňských loděnicích.
Vzpomínky na srpnové události roku 1968 má Josef Dvořák stále v živé paměti. „Začalo to v noci. Říkal jsem si, co tady tak hučí... Letadla přistávala na Ruzyni, byl to rachot,“ vybavuje si příjezd vojsk Varšavské smlouvy. Okupaci pak v loděnicích odsoudili na závodní schůzi, a dokonce se rozhodli pro stávku. Někdo se ale musel postavit do čela stávkového výboru. „Nikdo si to nechtěl vzít na triko, protože to není legrace. Stávkovali jsme asi tři dny, a nakonec to vyšumělo do ztracena. Chlap, který se postavil za stávkový výbor, měl problémy, musel odejít z fabriky a měl velký popotahování,“ vzpomíná Josef Dvořák na napjaté období po okupaci. Mezi lidmi zesílil pocit, že nemohou věřit nikomu. Soused Dvořákových například patřil k tajným. „Já jsem přijel z fabriky, on na mě čekal a hned na mě spustil: ‚Hele, Pepíku, co blbnete? Vy stávkujete?‘ Už to věděl! Prostě neskutečný, jak měli ve všem přehled,“ vrtí hlavou pamětník. O roce 1968 se mu ale nemluví lehce. „Jak máš tanky proti sobě, co s tím naděláš?“ pokládá řečnickou otázku. Těžké podle něj bylo i postavit se Lidovým milicím, protože to byli lidé z fabrik, tak jako on a jeho přátelé. Příslušné orgány je uplácely byty a vytvářely si tak poslušnou skupinu obyvatel. Ruku v ruce s uplácením šly i lži o jiném než socialistickém uspořádání. Kapitalismus byl tehdy symbolem nezaměstnanosti a chudoby. „Tak polovina lidí tomu věřila. Dělník jako takový nesehnal relevantní důkazy. Jak jsme mohli zjistit, jestli je v Německu nezaměstnanost?“ ptá se zase pamětník, i když na odpověď ani nečeká. „Musela se držet huba,“ vysvětluje stručně pocity z okupačního období.
Ani pak si ale dělníci nemohli oddechnout. V sedmdesátých letech do práce v loděnicích zasáhly prověrky. Podniky zjišťovaly, zda jejich zaměstnanci souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. „Kdo řekl, že s tím nesouhlasí, tak to bylo špatný,“ vysvětluje studentům Josef Dvořák. V loděnicích navíc nebyla jen „čistokrevná dělnická třída“, naopak s pamětníkem pracovala spousta bývalých živnostníků. „Byli tam ševci, krejčí, zlatníci. To všechno tu bylo. U nás dělal režisér u lisu. Tak ti s tím nesouhlasili, byli proti. Ten režisér takhle vyhodil Rudé právo, že do něj nejde ani balit svačina. Do půl hodiny byl na výboru. Ta doba byla zkrátka taková, všichni donášeli na všechny. Nevěděla jsi, koho máš vedle sebe,“ shrnuje atmosféru počátku sedmdesátých let.
Pracovní život Josefa Dvořáka sice ovlivňovala politická situace, na poli toho osobního se mu ale dařilo. Krátce po vojně se oženil a v polovině šedesátých let se manželskému páru narodil první syn Tomáš. Slovy klasika pak „následovala samá pozitiva a sociální jistoty“. Díky pomoci rodičů si nejprve pořídili auto a později svépomocí opravili dům, který byl v rodinném dědictví. Pamětník se smíchem vzpomíná, že velkou část života chodil „spát se zednickou lžící“. Nedokáže si ale představit, že by to bylo jinak. „To tak je na vesnici – když chceš něco mít, tak se musíš postarat. Každý jsme na tom světě nějak strčený, a když se k tomu postaví, tak se dá udělat leccos,“ krčí rameny. Pragmatický přístup k životu bylo něco, co se posléze snažil předat i svým synům. V roce 1972 se totiž manželskému páru narodil druhý potomek, Petr. Oba synové v dospělosti stejně jako jejich otec postavili a opravili své domy svépomocí. Otec jim byl nepostradatelnou podporou. Kromě životního pragmatismu bylo pro oba manžele důležité i to, aby svým dětem předali co nejvíce zážitků. I proto se s nimi snažili už od dětství cestovat. První zahraniční dovolená pro rodinu Dvořákových nastala v roce 1974, když byly mladšímu synovi teprve dva roky. Vyrazili tehdy do NDR, na Rujánu. „Vzduch měl třicet stupňů, ale voda tak patnáct. Bylo to strašně studené, to se nedalo,“ vzpomíná na první vycestování za hranice. Následující roky pak rodina vyjížděla do Jugoslávie. Díky dobrému postavení Josefa Dvořáka v loděnicích pro ně zisk výjezdní doložky nebyl problém. „Stan, konzervy, naložený vlek. Praví Čecháčci,“ vyjmenovává pamětník věci, na které při výletě na jih Evropy nemohli zapomenout. Balkán po čase vyměnili za bližší Slovensko, které brázdili v době, kdy byl jejich starší syn na vojně. Pár let po jeho návratu do civilu rodinu Dvořákových zastihla sametová revoluce.
„Podle mě to bylo dost kulturní předání moci. Každý říkal: Už je to tady, konečně. Ti nahoře byli myslím rádi, že to proběhlo takhle,“ komentuje Josef Dvořák stručně republikový přechod k demokracii. Změna to ale podle něj určitě byla. A jak už to se společensko-politickými turbulencemi bývá, zasáhla i do jeho pracovního života. V roce 1990 zrušili loděnice, ve kterých kromě krátké vojenské pauzy pracoval od roku 1958. „Jak se ekonomika otevřela, tak o naše fabriky už nikdo nestál,“ vysvětluje stručně. Pamětníka ale nová životní výzva příliš nevykolejila a postaral se o sebe jako už mnohokrát dříve ve svém životě. A od loděnic ho to daleko neodválo, skončil znovu u lodí, jen u soukromníka. „Dělali jsme dvacetimetrový hliníkový jachty. Založil to soukromník, bývalý pracovník z loděnic. Spřáhl se s Němcem, který si myslel, že když si nechá v Čechách udělat loď, tak ji dostane za polovičku. Byla to speciální práce, v loděnici byly velké plechy, tady to bylo všechno na milimetr. A vydržel jsem tam dvanáct let, až do důchodu,“ blíží se pamětník pomalu ke konci svého vyprávění. Do penze nastoupil v roce 2002. A nejvíc se těšil na to, až se vyspí. Do loděnic totiž celý život vstával ve tři čtvrtě na čtyři.
A co by chtěl Josef Dvořák vzkázat budoucí generaci? „Každý člověk musí mít nějaký cíl, a když za tím cílem půjde a bude překonávat překážky, tak si ho splní. Ale ten cíl musí být přiměřený. Když si dá člověk cíle, které se dají splnit, tak je spokojený,“ sdílí se studenty poslední myšlenku a spolu se ženou je zve na bábovku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Tereza Brhelová)