Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslava Dvořáková (* 1936)

• narodila se 21. dubna 1936 na Podkarpatské Rusi

• v roce 1937 se rodina vrátila do Československa

• konec války a příchod americké armády prožila v Hošticích u Volyně

• od roku 1956 více než dvacet let učila na základní škole ve Frymburku na Českokrumlovsku

• v roce 1958 byla svědkem první zátopy Lipna

• v roce 1968 se setkala se zástupci sovětské armády ve frymburské základní škole

• syn Bohuslav se stal generálem v české armádě, působil v NATO, na misi v Bosně a Afghánistánu

Bohuslava Dvořáková se narodila 21. dubna 1936 na Podkarpatské Rusi, kde její otec Josef Krejčí pracoval jako učitel. Původně sice vystudoval teologii a stal se novicem, ale cestou do Říma na vysvěcení se rozhodl, že svůj život spojí raději se svou vyvolenou, Rudolfinou Červovou, kterou znal z letmých setkání v břevnovském klášteře, a kněžského povolání se nakonec zřekl. Vystudoval učitelský ústav a v roce 1929 přijal místo učitele na západní Ukrajině, odkud se rodina se dvěma dcerami vrátila kvůli obavám o jejich zdravotní stav v roce 1937 do Československa. Bylo to „akorát včas“, dodává Bohuslava Dvořáková, „protože za rok potom tam Maďaři, co psali našim známí, vyhnali Čechy v nočních košilích“.

Válečná léta na Strakonicku

Válečná léta rodina strávila na Strakonicku, nejprve v malé obci Zvotoky a od roku 1944 v Hošticích u Volyně. Rodina se v roce 1942 rozrostla o mladšího bratra, který se měl narodit v době náletů a kvůli těmto dramatickým okolnostem trpěl srdečním onemocněním. Otce Josefa Krejčího zatklo na udání za poslech zahraničního rozhlasu gestapo a přitížila mu i skutečnost, že byl velitelem hasičů a veřejně prohlašoval, že „Hitler to stejně nevyhraje“. Trestu zastřelením nebo poslání do koncentračního tábora unikl díky pomoci svého známého z Ukrajiny, strakonického lékaře Anatola Vinogradova, který ho na šest měsíců umístil na psychiatrické oddělení. Takto měl MUDr. Vinogradov pomoci více osobám, sám však byl nakonec nacisty odhalen a za svoji činnost zaplatil životem. Z konce války Bohuslavě utkvěly vzpomínky na bombardování Zbrojovky v nedalekých Strakonicích v květnu 1945, kdy její starší sestra musela cestou na střední školu kvůli hrozícím náletům vystupovat z vlaku a schovávat se podél trati.

Euforie z vítězství

V květnu 1945 se k Hošticím přiblížila americká armáda. Děti se rozeběhly vojáky vítat ke břehům Volyňky, protože se rozkřikla zpráva, že na silnici jsou tanky. „Tak celá ta banda dětí letěla přes pole na silnici a za námi rodiče, protože nevěděli, jaký tanky... my malí jsme slyšeli tanky, že jo, tak jsme letěli. Prvně jsem viděla černouška, ten mě vzal do náručí, když jsme tam přiběhli k tankům, tak to bylo první setkání vlastně na té silnici... Rodiče, když se dozvěděli, že jsou to Američani, tak už po cestě trhali kytky, tak jim dávali kytky, oni zastavovali, no, jak to bývá, taková euforie z vítězství.“ Američtí vojáci zůstali asi dva měsíce a zabydleli se na faře vedle rodiny malé Bohuslavy. Děti si náklonnost vojáků užívaly, mohly se s nimi svézt v tanku, nebo dokonce proletět helikoptérou. Vrtulník však maminka vyhodnotila jako příliš riskantní podnik a tehdy devítiletou Bohuslavu už s vojáky raději nepustila. Jeden z Američanů českého původu si z Hoštic odvezl domů na přání svých rodičů českou nevěstu, jiný ale po zjištění, že jeho vyvolená je Němka, od ní odešel.

Odsun německého obyvatelstva

Ještě na jaře 1945 probíhalo i méně radostné období odsunu německého obyvatelstva. Němci určení k odsunu se shromažďovali ve škole a odtud byli koňskými potahy odváženi na nádraží. „Není Němec jako Němec,“ komentuje toto období Bohuslava Dvořáková. „Já vím, když ta jedna německá paní takhle na nás zle nadávala, tak chlapi se tam chtěli vrhnout na ni, a tatínek říká: ‚Lidi, neblázněte, buďte lidi!‘ To mně akorát utkvělo, aby tam nešli, aby jí nic nedělali a byli lidmi,“ vzpomíná. Incident se díky tomu obešel bez násilí. Odsunuta byla i rodina podobně staré dívky ze sousedství jménem Ingrid. Její bratr byl fanatickým členem Hitlerjugend, „ten nás třískal, kde na nás přišel“, a jeho matka, „chudinka, se za něj vždycky omlouvala“. Celkem mělo být z převážně českých Hoštic odsunuto zhruba 100 až 150 občanů německé národnosti.

Pod dohledem bezpečnosti

V roce 1955, po absolvování střední školy s pedagogickým zaměřením v Praze, dostala umístěnku do svého prvního zaměstnání na základní škole v Benešově nad Černou na Kaplicku. Zde se Bohuslava Dvořáková dostala do hledáčku bezpečnostních složek. Pozvala k sobě domů na Vánoce svého žáka z první třídy, který k ní přilnul. Jeho matka žila v Německu, otce měl ve vězení a chlapce i jeho sourozence vychovávala babička. „Tak jsem milého Vojtíka brala s sebou na Vánoce. A od té doby jsem byla podezřelá. A dozvěděla jsem se to až v šedesátém osmém roce.“ Místní příslušník SNB a tehdejší kolega z divadelního souboru jí tehdy důvěrně sdělil, že ji musel „hlídat“.

Padesátá léta ve Frymburku

Po roce stráveném ve svém prvním zaměstnání dostala Bohuslava umístěnku do Frymburku, místa, které bylo podle řidiče autobusu „na konci světa“. V předválečném období zde žily až tři tisíce převážně německých obyvatel, v roce 1956 klesl počet obyvatel na sedm set. Lipenská přehrada ještě v té době nebyla napuštěná, a cesta z Loučovic tak vedla přes Přední Výtoň, Svatý Tomáš, Frýdavu a dnes již zatopený most přes Vltavu do Frymburku. Na dolním konci města stály zátarasy ještě z válečných dob, dnes již neexistující kino, hotel, za ním kuželna a dole na náměstí byla benzinová pumpa a hostinec. Ve městě byly dva obchody, pekařství a řeznictví, kde se stávaly fronty od pěti hodin ráno. Na ulicích většinou nezpevněné chodníky a bahno, ve kterém nejednou dětem uvízla bota. „Ty jsi kantor, pojď si koupit boty, tady to bez nich nejde,“ nabádala Bohuslavu Dvořákovou majitelka místní obuvi. Hodně domů, většinou zemědělských stavení, zůstalo neobydlených. Původně převažující německé obyvatele odsunuté po válce v obci vystřídali nově příchozí Češi, východní Slováci a reemigranti z Rumunska.

V první třídě z šestatřiceti dětí rozuměl dobře česky jen jeden jediný žák, ostatní mluvili doma romsky, rumunsky nebo německy. Asi šest romských dětí už mělo být podle věku ve třetí nebo čtvrté třídě. „Pane řediteli, já uteču, já to nezvládnu,“ vyhrožovala zpočátku pamětnice, ale nakonec zde zůstala učit dvacet let. „Málokdo si tu přivykl, já jsem ale byla zvyklá s tátou vandrovat,“ vysvětluje. Postupně s výstavbou silnic do odlehlejších vesnic byly do Frymburku převedeny i děti z okolních malotřídek, děti ze samot docházely do školy pěšky i v zimě přes závěje a sušily si mokré tepláky nad kamny ve třídě. Předválečná česká škola byla při výstavbě lipenské nádrže zatopena, a výuka tak probíhala v dřívější německé škole a dalších dvou budovách. Kromě divadelního kroužku pro děti i dospělé vedla Bohuslava Dvořáková na škole kurzy Pionýra, Červeného kříže a čtení pro negramotné rodiče z řad nových dosídlenců. Ti se ale většinou ostýchali a kurzy příliš nenavštěvovali. Běžnou součástí školního roku se staly i brigády žáků na státních statcích nebo v lesích.

Napouštění Lipna a život v pohraničí

V únoru 1958 byla Bohuslava Dvořáková svědkem první neplánované zátopy Frymburku, když se zkušebně napouštěla nově vybudovaná nádrž. Namísto záchrany majetku ale její bytná zavelela k pečení koláčů a vaření horkého čaje pro vojáky, kteří přiběhli pomáhat s vyklízením zatopených domů. Přehrada byla definitivně napuštěna v roce 1959 a frymburští školáci se mohli zdarma slavnostně projet parníky do Horní Plané. S Lipenskou přehradou však podle Bohuslavy Dvořákové zmizel i dřívější klid a krása Šumavy. „Lipno nenávidím, doslova, to je přeplněná Sázava,“ neubrání se kritice dnešního stavu. Statistiky návštěvnosti tato slova potvrzují – ve Frymburku, který je v současnosti domovem asi 1400 stálých obyvatel, v turistické sezoně dosahuje počet osob v obci a blízkém okolí až deseti tisíc. Pohyb místních byl vzhledem k blízkosti hraničního pásma od počátku padesátých let výrazně omezený, „za řekou už byla hlídka, tam se nesmělo, jedině na propustku, i když nás to tak nějak zase nebolelo, protože dvě kolegyně měly vojáky, jedna pohraničníka, takže jsme se tam vždycky nějak dostali“, vysvětluje Bohuslava Dvořáková. Život v blízkosti hraničního pásma přinášel kromě nevýhod i některé výhody v podobě zvláštních příplatků. Počátek šedesátých let pak znamenal příchod demoličních čet a likvidaci opuštěných domů v okolních obcích, které se po odsunu německých obyvatel již nepodařilo dosídlit. Týkalo se to například Rychnůvku u Pasečné.

Sovětští velitelé ve frymburské škole

Jedenadvacátý srpen 1968 pro Bohuslavu Dvořákovou začal v pět hodin ráno bušením sousedky na dveře s výkřikem: „Máme válku, jsou tu Rusové, máme válku! Poslouchejte, poslouchejte, už to sem jede.“ Před základní školou později zaparkovala sovětská obrněná vozidla a do budovy zavítali sovětští důstojníci, kteří z jedné tříd pod okny zaslechli zpěv písně „Rožnovské hodiny smutně bijú“ a přišli se přesvědčit, jestli nejde o projev nepřátelství. Předseda místní organizace komunistické strany Alois Jaroš „tam práskl legitimací, protože tohle si nepředstavoval – velký straník to byl, a tak se tam rozčílil“. Probíhaly debaty, sovětští důstojníci ale vystupovali umírněně, přestože na tabulích se objevovaly nápisy vyzývající okupanty k odchodu a ze tříd postupně mizely i obrazy s portrétem prezidenta Svobody. Okupanti v očích Bohuslavy Dvořákové byli „svým způsobem chudáci, protože hledali starý most na mapách, starý zatopený most. A dokonce chodili někteří lidé, kteří s nimi sympatizovali, i jeden chlapec, soused, jim nosil chleba, protože ani nebyli zásobení.“ Zarážející podle ní bylo, jak špatně vybavení a informovaní vojáci byli, jak zastaralé používali mapy a vlastně ani nevěděli, kde se přesně ocitli.

Sedmdesát procent zábavy, třicet procent politiky

Během normalizačních prověrek byla Bohuslava Dvořáková několikrát přesvědčována ke vstupu do komunistické strany, ale vždy odmítla. Když jako učitelka na základní škole musela působit i jako vedoucí v pionýrském oddíle, snažila se ideologii v činnosti oddílu upozadit: „Když k nám přišla moudrá pionýrská vedoucí z [Českého] Krumlova, řekla: ‚Sedmdesát procent politiky a třicet procent zábavy.‘ Zaklapla dveře a já říkám: ‚Děti, sedmdesát procent zábavy a těch třicet na politiku.‘ – ‚Jo.‘ Tak mi zatleskaly a jelo se dál... Vždyť bych je otrávila s tím. Tak se společně dělalo divadlo, dělaly se výlety, dělal se sport,“ upřesňuje pamětnice. Posledních deset let svého pracovního života strávila jako učitelka v obci Světlík na Českokrumlovsku, kde velkou část místních obyvatel tvořili potomci dosídlených reemigrantů z Rumunska, v osmdesátých letech už šlo ale často o děti ze smíšených rodin, které mluvily dobře česky. Mezi dětmi byl stále silný vliv náboženské výchovy a rodiny často žily v horších sociálních podmínkách. Podpora mimoškolních aktivit dětí z malých obcí prostřednictvím kulturních fondů byla oblast, ve které měl komunistický režim podle Bohuslavy Dvořákové navrch, děti měly od státních statků k dispozici autobus a mohly cestovat na výlety do vzdálenějších míst. Porevoluční zrušení státních statků proto považuje za krok špatným směrem, protože podle ní snížilo soběstačnost českých zemědělců na úkor dovozu ze zahraničí a připravilo mnohé z místních obyvatel o zaměstnání. Stejně tak zánik dřívějších lokálních zaměstnavatelů (pily, papírny Loučovice, rámařství Lyra v Horní Plané, sýrárna) v období porevoluční ekonomické transformace způsobil ztrátu možnosti obživy pro mnohé místní obyvatele. Někteří z nich zvolili dojíždění za prací do Rakouska, jiní se odstěhovali a možnosti výdělku se přesunuly téměř výhradně do turistického průmyslu.

Současnost

Bohuslava Dvořáková se svým mužem vychovala tři děti. Nejstarší dcera Zdeňka tragicky zemřela v roce 1978. Starší syn Bohuslav se stal profesionálním vojákem, po roce 1989 studoval tři roky v Německu, další rok v USA a půl roku v Anglii, zúčastnil se vojenské mise v Bosně a Hercegovině a v Afghánistánu. O jeho působení v armádě měla Bohuslava Dvořáková, jak sama přiznává, velmi zkreslené představy. „Já jsem měla takové naivní otázky, třeba: ‚Už ses podíval k moři, už jsi byl v těch horách?‘ – ‚Ty blázníš, vždyť je to tam podminované!‘ Tak už jsem se ho radši neptala.“ Nejmladší syn Petr se narodil až po smrti nejstarší dcery, v roce 1981, a pracuje jako IT specialista u Vojenských lesů. Ani jeden z nich ale na Lipensku nezůstal. Nově nabytá svoboda po roce 1989 je podle Bohuslavy Dvořákové omezená, Češi jsou málo hrdí na své schopnosti a mají přílišnou tendenci nekriticky následovat jiné velké státy, namísto Sovětského svazu teď příliš straní Spojeným státům americkým. Někteří lidé navíc nově nabytou svobodu zneužívají, především ekonomicky. Jako příklad hodný následování uvádí Masarykův citát: „Demokracii máme, ale potřebovali bychom demokraty.“ Zrušilo se i to, co bylo dříve dobré, a jako nespravedlivé pamětnice vnímá porevoluční restituce, kdy nově příchozí pováleční majitelé, často i negramotní, neměli doklady k nově nabytému majetku, a tak o něj přišli. Domnívá se, že každý řád má svoje, dobré i špatné, nemůžeme chtít všechno. V roce 2021 Bohuslava Dvořáková žila ve Frymburku na Lipensku.