Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Dvořáková (* 1930  †︎ 2017)

• narozena 26. listopadu 1930 v Praze

• s rodinou se přestěhovala do Semil, po studiích zde vedla fotoateliér

• zapojila se do činnosti semilské protikomunistické skupiny ILPKORG 1

• pomáhala šířit protikomunistické letáky, shromažďovat zbraně a podílela se na přípravě atentátu na semilského primáře Aloise Pluhaře

• roku 1952 byla spolu s dalšími členy skupiny zatčena a ve vazbě zakusila kruté zacházení ze strany StB

• odvolací soud ji poslal na 15 let do vězení za údajnou velezradu a k tíži jí přičetl, že podstoupila ilegální přerušení těhotenství

• výkon trestu absolvovala v Minkovicích, na Pankráci a v Pardubicích

• vězení opustila v roce 1960 díky amnestii

• její otec spáchal ze zoufalství nad jejím uvězněním sebevraždu

• po propuštění pracovala jako fotografka v Pardubicích, nakonec se vdala a vrátila se do Semil

• zemřela v roce 2017 ve věku 87 let

Hana Dvořáková se na počátku padesátých let zapojila do protikomunistické organizace v Semilech. Ta začala s šířením letáků zaměřených proti režimu. Shromažďovali také zbraně a výbušniny a připravovali se na to, že totalitní režim skončí. Později její členové propadli fámě, že primář semilské nemocnice Antonín Pluhař zabíjí spolu se sestrami nemocné kněze a řeholníky, které do jeho sanatoria komunisté internovali v rámci akce K. Proto se rozhodli na primáře přichystat bombový atentát. Stejně jako další členové skupiny ILPKORG 1, byla i Hana Dvořáková v roce 1952 zatčena, krutě vyslýchána a odsouzena na dlouhá léta do vězení.

Hana Dvořáková se narodila 26. listopadu 1930 v Praze. Její rodina se přestěhovala do Semil, když zde našel její otec zaměstnání v textilní továrně Ladislava Bednáře. Po základní škole šla Hana Dvořáková do učení k železnobrodskému fotografovi Josefu Hilgerovi, který se netajil svým protikomunistickým postojem. Později mu firmu komunisté znárodnili.

Jeho syn Jiří Hilger se podílel na organizaci nepodařeného útěku skautů do zahraničí, který je známý jako akce Jizerka. Při té stovky příslušníků StB a SNB přepadly tábor členů Junáka, kteří se chystali překročit hranici. Dva skauty zastřelili a zbytek pozatýkali. Jiří Hilger sám hranice překročil a později se stal agentem CIC a poté zpět v Československu dvojitým agentem, když začal spolupracovat s StB. Existují pochyby, zda nespolupracoval s StB již při organizaci akce Jizerka.

Tiskli letáky, schraňovali zbraně a výbušniny

Hana Dvořáková a její přátelé těžce nesli nástup komunismu. Sama vzpomíná, že ji zasáhl nejen osud skupiny Jizerka a dalších skautů, ale třeba i to, jak režim zacházel s lidmi, kteří se bránili znárodňování svého majetku. „Majitele velkoobchodu potravinami Šmída obvinili z toho, že schovával potraviny a měl to pro ilegální činnost. Jeho zásoby ze skladu vybrali a dali je do výlohy. Věděli jsme, že to není pravda,“ vzpomíná. Připadalo jí, že společnost propadla davové psychóze. Ta se podle ní projevovala například při oslavách prvního máje, které sama musela fotit.

Už během učení začala studovat tříletou fotografickou školu v Hradci Králové, poté se stala vedoucí fotografického ateliéru v Semilech. Tam se také seznámila s jedním ze členů skupiny ILPKORG 1, výtvarníkem Janem Kristoforim, který ji do této organizace přivedl. Jednalo se o poměrně velkou skupinu, měla dvacet osm členů. O osudu Jana Kristoforiho vyprávěla také jeho sestra Etela Laňková. 

V ILPKORG 1 se Hana Dvořáková nejprve zapojila do výroby a šíření letáků. Ty často obsahovaly výzvy k odporu proti totalitnímu režimu či se snažily dodat občanům naději, ale také varovaly komunisty před odplatou. Některé letáky nesly citáty prezidentů Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše nebo zprávy ze zahraničí.

Letáky psali na psacím stroji, kopírovali na lihové kopírce a rozhazovali v noci v Semilech, v Železném Brodě a okolí. V Železném Brodě skupině pomáhala také šestnáctiletá Jiřina Šátková, příbuzná fotografa Josefa Hilgera. Tu o pomoc požádala Hana Dvořáková, protože znala protikomunistické názory Hilgerových a Šátkových, a vzhledem k tomu, že skupina dobře neznala Železný Brod, mohla jim Jiřina Šátková poradit, kudy s letáky chodit.

Vedoucí skupiny Jaroslav Mochan vydal členům skupiny pokyn ke shromažďování zbraní a výbušnin. Jednu ze zbraní mu opatřila také Hana Dvořáková, byla to pistole, kterou její otec schovával na půdě.

Šířila se fáma o vraždění internovaných řeholníků

Skupina plánovala bombový útok na sekretariát KSČ a také atentát na vedoucího semilské nemocnice Aloise Pluhaře. Došli totiž k přesvědčení, že zabíjí kněze a řeholníky, kteří byli komunistickými úřady internováni v jeho nemocnici v rámci takzvané akce K, zaměřené na likvidaci řeholních řádů.

Podle jednoho ze svědectví Hany Dvořákové dokonce skupina opravdu připravila výbušninu, kterou připevnila na Pluhařův automobil. Při odjezdu auta ale selhala a neexplodovala.

Informaci o tom, že Alois Pluhař nařídil či přímo sám provádí mučení a zabíjení řeholníků, údajně získal Jan Kristofori od zdravotní sestry ze semilské nemocnice. Zdá se tedy, že se tato informace začala šířit z prostředí zaměstnanců nemocnice, kteří ale sami neměli na uzavřené oddělení přístup. Hana Dvořáková zase v rozhovoru v diplomové práci Veroniky Doubové „Politické procesy 50. let“ zmiňuje ošetřovatele semilské nemocnice jménem Mirek, který jí prý o tom, že se v nemocnici zabíjejí a mučí kněží, sám řekl. Do jejího ateliéru také údajně začali chodit policisté v civilu, kteří zde internované řeholníky nechávali fotografovat. Součástí fámy se stala i povídačka o tom, že Alois Pluhař byl vězněn nacisty v koncentráku a naučil se zde na příkaz nacistů zabíjet spoluvězně, za což byl dříve propuštěn a opakoval pak tuto činnost na řeholnících.

Alois Pluhař byl přitom během nacistické okupace členem ilegální odbojové organizace Obrana Národa. Nacisté ho zatkli a za údajnou přípravu velezrady odsoudili na čtyři roky. Jako lékař ale působil na ošetřovně v Litoměřicích, kde si odpykal celý trest. Po válce vstoupil do komunistické strany, ale nestal se spolupracovníkem StB. 

Skupině ILPKORG 1 jejich podezření definitivně potvrdil ilegální poslech stanice Svobodná Evropa, kde podle jejich svědectví zaslechli zprávu, že v semilské nemocnici možná probíhá mučení a zabíjení kněží. Svobodná Evropa tuto informaci podle bádání semilského historika Tomáše Chvátala získala od uprchlíka z Československa, který v Německu podal několik dalších zpráv. V archivech RFE se stále nachází anonymizované zprávy, ze kterých vyplývá, že uprchlík nepocházel ze Semil, ale byl policistou, proto možná jeho výpovědím novináři více věřili.

Tomáš Chvátal v knize Internace v Semilech 1950–1953 shromáždil množství důkazů a výpovědí svědčících o tom, že řeholníky a kněze v semilské internaci ve skutečnosti Alois Pluhař a jeho kolegové nevraždili ani nemučili. Hana Dvořáková nicméně této fámě pevně věřila celý život.

Dříve než skupina ILPKORG 1 mohla provést jakoukoliv další akci, byli postupně pozatýkáni StB. Hana Dvořáková si myslí, že za to mohla náhoda. Podle ní existenci skupiny prozradili tři učni, které policie zadržela kvůli krádežím a věznila v Liberci.

Zatkli ji v plavkách 

Zmínění učni absolvovali soud společně s ILPKORG 1, ale neměli s nimi nic společného. „Jeden z těch tří, kteří pak byli souzeni s námi, řekl před spoluvězněm, který tam byl zřejmě dosazen Státní bezpečností: ‚No, nás zavřeli, protože jsme sem tam něco ukradli, ale že tady je velká skupina, která dělá protikomunistický odboj, to ani nevědí.‘ Takovým způsobem se to vyzradilo,“ tvrdí Hana Dvořáková.

Zatýkání začalo v polovině června 1952 a trvalo až do září. „Z ateliéru jsem se chodila koupat na ostrov do Jizery, bylo to v červnu. V poledne jsem měla zavřeno a šla se vykoupat. Vrátila jsem se v mokrých plavkách, na tom jsem měla letní šaty a letní boty, a to bylo všechno. A tam na mě už čekala bezpečnost. Udělali prohlídku ateliéru, oznámili, že musí sepsat protokoly, odvezli mě domů a udělali prohlídku bytu,“ vzpomíná. Pak ji příslušníci už z auta nepustili, ale nasadili jí neprůhledné kožené brýle, dali k ní ještě jednoho zatčeného a odvezli je do Liberce do věznice na výslech.

Na vyšetřovací vazbu vzpomíná Hana Dvořáková jako na otřesnou zkušenost. Čtyři měsíce a devět dní tam strávila na samotce, k výslechům ji vodili ve dne i v noci, zásadně vždy poslepu s nasazenými koženými zaslepovacími brýlemi. „Cela ve vyšetřovačce byla čtyři a půl kroku na délku a tři a půl na šířku, postel se vyklápěla ze zdi, ráno se zamkla v 6 hodin po budíčku a otevřela se až večer. A pod okýnkem byl stolek a dvě židle, ale také odklápěcí. To se odklápělo, jen když se vyšetřovaní chovali dobře a vypovídali. Toho jsem se moc nedočkala. Nebylo příjemné tam celou dobu dvanáct hodin stát. Když jsem se opřela o zeď, tak to strážný kukátkem viděl a křičel na mě, že otírám omítku. Musela jsem buď stát, chodit, nebo sedět na bobku, ale jen pod okýnkem. Kdybych si sedla na stranu, tak by mě neviděl a byl by to průšvih,“ říká. Povinná spací poloha byla naznak, nohy a ruce musely vyšetřovaným koukat z deky. Což se nedalo vydržet. V noci spací polohu stráž kontrolovala, v 10 hodin zhasli světlo a strážní si pak svítili špehýrkou baterkou. Pokud Hana Dvořáková ležela na boku, tak na ni křičeli, otevřeli celu a musela si opět lehnout na znak.

Výslechy provázelo řvaní a nadávky, někdy i facky. „Fackoval ovšem tak dobře, že mě ani nerozcuchal,“ vzpomíná pamětnice na jednoho vyšetřovatele. Muži ze skupiny ovšem měli výslechy drsnější. Hana Dvořáková si vybavuje, že občas byla na zdi vyšetřovatelny krev.

K jídlu dostávali do ešusu ráno a večer černou meltu a kus veky. Jen v sobotu měli k večeři vuřt. Oděni byli do oblečení z celtoviny, ve kterém byla Haně Dvořákové zima. Koupat vodili vyšetřované jen jednou za týden, jinak se myli studenou vodou nad tureckým záchodem na cele, který bachař jednou denně splachoval.

Postupně se vyšetřovatelé dozvěděli od ostatních vyšetřovaných skoro vše, co potřebovali. Jen v případě primáře Pluhaře se členům skupiny podařilo navzdory výslechům udržet verzi, že o jeho potrestání jen mluvili a nepokusili se ho realizovat. Odsouzeni tedy byli především za výrobu a rozšiřování letáků a přípravu útoků na sekretariát OV KSČ a MUDr. Aloise Pluhaře, nikoliv za jejich realizaci.

Během výslechů vyšetřovatelé Hanu Dvořákovou konfrontovali také s protokoly šestnáctileté Jiřiny Šátkové, která skupině pomáhala v Železném Brodě. Hana Dvořáková měla výčitky, že do toho mladou Jiřinu namočila, a tak řekla vyšetřujícímu referentovi, že Jiřina Šátková za nic nemůže a že ji mrzí, že ji do toho zatáhla. Ten jí na to prý odpověděl: „S vámi souzená nebude, ta má něco jiného.“ Po propuštění Hana Dvořáková zjistila, že Jiřina vůbec nebyla zavřená. Její příbuzný Jiří Hilger údajně už tehdy spolupracoval s StB a také Jiřina Šátková podle pamětnice podepsala tajné policii spolupráci. Dokonce vedla i fotografický ateliér po Haně Dvořákové.

U soudu se ukázalo, že šlo o inscenovaný proces

Všech 28 členů skupiny ILPKORG 1 bylo odsouzeno k vysokým trestům. Hanu Dvořákovou v Liberci odsoudili na 12 let, prokurátor se ovšem proti trestu odvolal a v odvolacím řízení nakonec dostala trest 15 let odnětí svobody. StB jí přičetla k tíži také tehdy nelegální ukončení těhotenství, které jí přes známého doktora zprostředkoval Jaroslav Mochan. O potratu vyšetřovatelům řekl paradoxně při výslechu snoubenec Hany Dvořákové Jaroslav Vokněr, který tím chtěl svou snoubenku chránit, a tvrdil, že za zprostředkovaný potrat musela Mochanovi pomáhat v ILPKORG 1. Jaroslav Vokněr na Hanu Dvořákovou čekal až do roku 1959. Pak se ovšem oženil. Pamětnici propustili při amnestii až o rok později, v roce 1960.

Hana Dvořáková vzpomíná, že během procesu došlo k podivné příhodě: „Přivedli nás k soudu, tam už seděla porota, soudce a tehdy ještě přísedící z lidu, kteří do toho chodili kecat. Najednou se mezi nimi začalo něco řešit. Zjistili, že něco není dobře, a tak nás zase odvedli pryč. A my jsme nevěděli proč. Ale když nás tam pak podruhé přivedli, tak jsme stáli v jiném pořadí. A když pak byl za tři dny rozsudek, tak jsme zjistili, že rozsudky už znali dopředu a že nás vlastně seřadili podle výše trestu. Proto nás museli přeházet.“

Po odsouzení v Liberci převezli Hanu Dvořákovou do Minkovic, které se později nechvalně proslavily pod přezdívkou Rudé peklo. Obávaný takzvaný nápravně pracovní tábor ale vznikl až v roce 1958. V době, kdy zde byla vězněna Hana Dvořáková, šlo o menší provoz zaměřený na úpravu drahokamů: „Bylo nás tam celkem jen pětadvacet. Bydlely jsme ve vile bývalého skláře. V další budově se brousily české granáty. To byla špatná práce, mokro a olej,“ vzpomíná.

Otec Hany Dvořákové nesl její zatčení velmi těžce. Měl astma, které se mu tehdy výrazně zhoršilo. Pamětnice si myslí, že se v Semilech proslechlo, že Hana dělá „na granátech“, a její otec si to pravděpodobně vyložil tak, že pracuje s výbušninami. Podle ní to byla pro něj poslední kapka. Vydal se do Liberce, kde už tehdy Hana Dvořáková nebyla, a dožadoval se návštěvy své dcery. Tu mu ale zamítli. Její otec druhý den po návratu do Semil vyskočil z okna a zabil se.

Hanu Dvořákovou mezitím převezli na odvolací řízení do pankráckého vězení v Praze. Tam jí k trestu přidali tři roky, ale do Minkovic už se nevrátila. Na Pankráci podle ní vládla ponurá atmosféra. „Ráno tam popravovali – a při tom hrozně vyli psi, jako by cítili, že se něco děje,“ vzpomíná.

Na Pankráci také prožila dobu, kdy zemřel sovětský diktátor. „Najednou chodili příslušníci a měli černou pásku. Říkali jsme si: ‚Co se děje?!‘ Odsouzeným, kteří roznášeli jídlo, se říkalo chodbaři. Byli to dva Semiláci, kteří byli zavření za to, že měli živnost a zásoby potravin do svého obchodu. Když jsme si stoupli ke dveřím, tak nás slyšeli. A Zdena, která tam byla se mnou na cele, říká: ‚Co se děje, že mají pásky?‘ A on na to, že umřel Stalin. Jéje, to jsme měly radost. A pak chodili s páskami znovu, protože umřel Gottwald. Tak jsme si říkaly: ‚Bude amnestie!‘ Ale nic. Máma napsala žádost o milost, ta přišla za dva měsíce zamítnutá,“ vypráví Hana Dvořáková.

Skončila v lágru v Pardubicích

V srpnu 1953 ji pak převezli do nápravně pracovního tábora v Pardubicích. Tam už nepanovaly tak tvrdé podmínky jako ve vyšetřovací vazbě. Potkala tam ženy odsouzené státním soudem za velezradu a špionáž. V celách pro 24 lidí bylo vždy dvanáct dvojlůžek. Na chodbě měly skříňky s ručníky a kartáčky na zuby, krom toho neměly nic. V Pardubicích pracovaly a mohly si vydělat maličko peněz, platily si nicméně jak stravu, tak i ošacení.

Hana Dvořáková v Pardubicích pracovala převážně jako švadlena: „Šily jsme podprsenky a zástěry, které někde nosí babičky ještě dodnes. Krom toho tam měla výrobu Tesla – vyráběly se první televize značky Narcis,“ vybavuje si pamětnice.

Tamní náčelník podle Hany Dvořákové v roce 1956 navázal intimní vztah s mladší vězeňkyní, lékařkou Janou Hánovou. Vyšlo to najevo, a proto ho vyhodili. „Přišel tam za něj jiný náčelník, který byl lidský. V první řadě byl člověk, pak bachař a až pak komunista,“ říká Hana Dvořáková a dodává, že povolil vězeňkyním dokonce i kino. V roce 1959 přibyly tiskoviny, navíc tam fungovala i knihovna.

„V Pardubicích nás bylo skoro třináct set. Ráno v šest byl budíček, do kuchyně na snídani, pak do dílny. Do tří se pracovalo, pak hodina vycházka, potom se šlo na blok,“ vzpomíná.

V roce 1960 vyhlásil tehdejší prezident Antonín Novotný amnestii, díky níž se dostalo domů přes 2 000 vězňů. Každý propuštěný měl desetiletou podmínku a ztratil občanská práva a nesměl například volit.

Když v lednu Hana opustila věznici, měla na kontě 385 korun, za které uhradila cestu domů. Musela napsat mamince, aby jí poslala nějaké oblečení, protože ji zatkli v plavkách a v letních šatech.

Hledání zaměstnání bylo složité. Bála se, že by ji v Semilech „hlídali“. Proto si našla zaměstnání v Pardubicích u fotografa, kde ji nikdo neznal. V Pardubicích pracovala šest let. Poté se vdala a narodila se jí dcera Alice. Později se vrátila do Semil, kde zemřela v roce 2017 ve věku 87 let.