Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Dvořáková (* 1941)

• narodila se 11. ledna 1941 v Pusté Rybné

• rodiče byli drobní zemědělci

• v roce 1959 vstoupili do JZD

• bratr otce František Roušar byl jedním z obhájců v procesu s Rudolfem Slánským

• v roce 1954 byl František Roušar odsouzen k 10 letům vězení, ve vězení zemřel

• po maturitě se z politických důvodů nedostala na zdravotní školu

• v roce 1960 se provdala za Josefa Dvořáka, měli čtyři děti

• manžel na protest proti okupaci v srpnu 1968 vystoupil ze strany

• syn Petr byl hluchoněmý, musel do ústavu na Svatý Kopeček u Olomouce

• v roce 2023 žila v Poličce

Poprava bývalého generálního tajemníka komunistické strany Rudolfa Slánského neznamenala konec vykonstruovaných politických procesů s představiteli komunistické strany. Pouhé tři dny po smrti Slánského zatkla Státní bezpečnost straníka a advokáta Františka Roušara. Psal se 6. prosinec 1952 a o necelé tři měsíce později si v procesu s takzvanou Velkou radou trockistů vyslechl trest odnětí svobody na deset let. „Teta za ním jezdila a snažila se ho tamodtud dostat,“ přibližuje osud svého strýce Ludmila Dvořáková. 

Jenže dříve než došlo na počátku šedesátých let k jeho rehabilitaci, strýc v roce 1957 ve vězení zemřel. „V neděli za ním byla a v pondělí dostala zprávu, že je po smrti,“ svěřuje. Údajně zemřel na srdeční slabost. Kde skončila urna s jeho ostatky, neví rodina dodnes.   

Manželka Františka Roušara Hedvika se po zatčení svého muže dostala do vážných existenčních problémů. „Se strýcem měli dva byty. Jeden v Žitné ulici, kde bydleli. A jeden vedlejší, kde jsme spávali, když jsme přijeli na návštěvu,“ vypráví pamětnice.  „Pak jim všechno sebrali a neměla ani kde bydlet. Když se doma zabíjelo, tak jim táta vozil výslužku. Ale jak byla sama, psala, nic mi nevozte, nemám to kde uvařit. Byla úplně odříznutá.“  Navíc se ještě starala o nemaželského syna svého manžela.

Jak se dál vyvíjel osud Hedviky Roušarové, pamětnice neví. Po smrti strýce se ještě navštěvovali a psali si. Ale postupně se kontakty zpřetrhaly. „Jinak opravdu stále jen žijeme ve starostech a trápení. Snad už to dnes ani jinak nemůže být,“ psala Hedvika Roušarová v posledním dopise svému švagrovi netušíc, že více než před měsícem zemřel. „Vzpomínám na Frantu, že se blíží konec třetího roku, co odešel. Jak tu ještě mohl být, kdyby byl více dbal na to, co je domov. Jsem sama zvědavá, jestli někdy dostanu urnu, abych ji uložila, kde chtěl být,“ napsala Hedvika Roušarová v dopise Josefu Roušarovi 19. března 1961. 

Po více než sedmdesáti letech vzpomíná Ludmila Dvořáková na strýce  jako na sice přísného, ale zároveň velmi hodného člověka. A stejně jako on toužila po možnosti jít studovat. „Stále mě nabádal, ať se učím. Kdyby byl vydržel, tak jsem dopadla jinak. Děti neměl, tak by si mě vzal k sobě.“ Jenže po maturitě se kvůli špatnému posudku už dál nedostala.

Sovětští vojáci si brali, co chtěli

Ludmila Dvořáková, rozená Roušarová, se narodila 11. ledna 1941 v Pusté Rybné. Rodiče měli sice menší čtyřhektarové hospodářství, jenže nevlastnili žádné stroje. A tak byla práce okolo hospodářství těžká a nekonečná nejen pro dospělé, ale i pro jejich tři děti. „Kolikrát jsme museli zůstat místo školy doma a pomáhat. Třeba když se sázely brambory. I celé prázdniny jsme prožili na louce při sušení sena. Pak nastaly žně a šlo se kosit a stavět panáky,“ popisuje nekonečný koloběh práce Ludmila Dvořáková. 

Vytoužené chvilky volna přicházely s deštivými dny. Tehdy si zalezla na seno a četla si. Jenže i přes veškerou dřinu trpěli nedostatkem a nejhůře bylo během druhé světové války. „Kolikrát nebylo ani co jíst,“ svěřuje pamětnice, které kromě vzpomínek na hlad uvízl v paměti až závěr války. „V lese jsme měli společně se třemi rodinami v břehu vykopaný úkryt. Ale nepamatuji si, že bychom se v nich někdy ukrývali,“ podotýká. 

I když Pustá Rybná patří spíše k odlehlejším koutům Žďárských vrchů, prchající německé jednotky a civilisté táhli i přes jejich obec. „Vzpomínám si, že jeden pán sebral německé holčičce panenku. Její maminka prosila, ať ji jí nechá. Ale on si ji vzal pro své dítě. Tehdy maminka děvčete řekla: ,Však ona vám štěstí nepřinese.‘ A ve stejný rok mu holčičku přejelo auto,“ tvrdí pamětnice. 

Němce postupně vystřídaly sovětské jednotky. „Naši vždycky říkali, že se Němci chovali lépe než Rusáci, kteří sebrali, co chtěli,“ vzpomíná. ,,Nám vzali kotel na brambory pro prasata a vařili si v něm guláš. Táta si pro něho šel, ale bývali by ho zastřelili, tak jim ho nechal.“ Sama si vybavuje, jak před sovětskými vojáky neustále zavírala dveře. „Hulákali na mě: ,Nezavírej, nezavírej!‘ Pak vlezli dovnitř a vzali, co se jim hodilo,“ líčí.

Začátky v družstvu byly těžké, ale maminka by pole zpátky už nechtěla

S nástupem komunismu a vyhlášením zákona o zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD) patřili Roušarovi k těm, kteří věřili, že jim v družstvu bude lépe. Řada lidí v obci byla proti, ale strýc František otce pamětnice i sousedy přesvědčil, aby se vstupu nebránili. Vliv na přijetí do JZD měla i skutečnost, že v obci nebyl dle slov pamětnice nikdo zatčený ani násilně vystěhovaný. Většina lidí v obci byli malozemědělci jako Roušarovi, a tak se snadněji nechali přesvědčit, že družstvo jejich nuznou situaci vyřeší. 

Ovšem začátky v družstvu byly opravdu těžké. „Když začalo JZD, všechno sebrali. Krávy zůstaly ještě u nás. Vedle u sousedů byl prázdný chlév, tak tam nastěhovali další krávy. Maminka chodila na pole a večer pro ně musela shánět krmení, sekat trávu,“ líčí začátky rybenského družstva pamětnice. „Pak se postavil kravín a začalo se jinak hospodařit. Výdělky začali mít lepší, nebyla taková bída, neměli se špatně. Naše maminka byla dříč, ale říkávala, že by už pole zpátky nikdy nechtěla.“

Pro maminku pamětnice byl vstup do družstva skutečnou úlevou. Většina práce okolo hospodářství stála na ní. Otce trápilo zdraví a na práci na statku se moc nehodil. Po večerech se mnohem raději věnoval činnosti pro místní kampeličku či jako člen lidové strany pracoval pro národní výbor. Sám by byl nejraději, kdyby si mohl stejně jako jeho bratr zvolit jinou cestu. Jenže jako nejstarší ze čtyř sourozenců musel převzít rodinný statek. 

Na strýcova studia padlo celé maminčino věno

Mladšímu bratrovi Františkovi rodiče studium dovolili, ovšem pouze pod podmínkou, že půjde na kněze. „Tenkrát to bylo něco, když byl v rodině kněz. Ale on stejně zběhl a věnoval se právničině,“ svěřuje pamětnice. Po absolvování poličského gymnázia odešel do Prahy a vstoupil do jezuitského řádu. Po roce ale z kláštera odešel a nastoupil na právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Právě v Praze se seznámil s myšlenkami komunismu a v roce 1927 se stal členem komunistické strany. „Tíhnul k dělnickému hnutí. Účastnil se tajných schůzí, honili je četníci a myslím, že byl snad i zatčený,“ uvádí pamětnice. Úplně jistá si není ani jeho činností za války, kdy už měl advokátní kancelář. „Prý pomáhal gestapákům při rozvodech, zároveň se ale před nimi musel skrývat,“ uvádí pamětnice s tím, že doma o tom s rodiči moc nemluvili. 

Z vyprávění rodičů ale dobře ví, jak těžké bylo pro Františka se při škole uživit. Dával kondice, jenže ani to nestačilo. Nakonec na strýcova studia padlo celé věno Ludmiliny maminky. „Ale on si toho byl vědom a nám dětem se hodně věnoval. Podporoval bráchu, který neslyšel, byl v ústavu. A strýc platil všechno sám,“ vysvětluje pamětnice. „Mám vzpomínku, jak přijel a měl omotanou hlavu buřty. To bylo něco, naši nám tohle nikdy nekoupili. Vozíval i hračky a knížky,“ vyjmenovává.

Ze sedmi odsouzených se rehabilitace dožili pouze čtyři

Obraceli se na něho i místní lidé, když se dostali do problémů. Například přislíbil pomoc zatčenému borovskému knězi Janu Hanykovi, který se v listopadu 1948 ocitl ve vazbě kvůli falšování rodných listů pro údajné západní agenty. „Pokud jde o rodiče Hanykovy, pozdravuj je ode mě co nejsrdečněji. Jako člověk udělám vše, co je v mých silách,“ píše v dopise (z 6. března 1949) svému bratrovi František Roušar, zároveň však dodává, „nejde o žádné tažení proti kněžím, ale maří se prostě tažení kněží proti republice. Jestliže někdo falšuje úřední listiny, pak musí nésti důsledky, a to nejenom kmán, ale i pán a ten zejména.“ 

I přes ostré vyhranění Františka Roušara vůči jednání kněze Hanyk od soudu odešel s osmnáctiměsíčním trestem, ačkoliv soud jeho čin klasifikoval jako velezradu. Je otázkou, zda za relativně nízkým trestem stálo přičinění Františka Roušara, nebo fakt, že mašinérie vykonstruovaných procesů byla teprve na svém počátku. 

Nakonec se František Roušar stal sám obětí zločinného režimu, kterému tolik důvěřoval. Lidé souzení společně s ním působili do svého zatčení většinou na vysokých postech československých průmyslových podniků. Roušar se se všemi znal, stejně jako se znal s lidmi okolo Rudolfa Slánského. Proto ve Slánského procesu figuroval údajně jako obhájce. „Byl dost známý advokát a asi si ho někdo najal, protože strýc věděl, že nic takového neudělali,“ domnívá se pamětnice.

V procesu se sedmi obžalovanými padly tresty v rozmezí od osmi do dvaceti let. Rehabilitace v roce 1963 se dočkali pouze čtyři odsouzení. Stejně jako František Roušar i Oldřich Černý zemřel ve vězení. Václav Vlk skonal necelé dva roky po propuštění v roce 1962.

Špatný posudek znamenal konec dalšího studia

Pamětnice se po absolvování jedenáctileté střední školy přihlásila na zdravotní školu. Jenže ji nevzali. Kromě zatčeného strýce vadila křesťanská víra. „Byli jsme katolická rodina a chodili jsme do kostela. Ale u nás byla mše jednou za tři neděle, ovšem i to v posudku vadilo. A pak strejda, tak jsem se dál nedostala,“ přibližuje. „Hlásily jsme se tenkrát tři, dvě děvčata se dostala a já jediná ne. Žádné přijímačky jsme nedělaly, vysvědčení jsme měly víceméně stejné. Opravdu mi ten posudek uškodil,“ je přesvědčená. 

Podobný osud potkal i její dceru, která chtěla jít také na zdravotní školu. Jenže po vyjádření třídní učitelky, že když chodí na náboženství, nemá to cenu ani zkoušet, šla na ekonomku. 

Se synem jsem byla rok doma a učila ho mluvit

Ludmila Dvořáková se v roce 1960 po dvouleté známosti provdala za Josefa Dvořáka a společně měli čtyři děti – tři dcery a syna. „Byli jsme šťastní, muž chtěl pořád hocha, a když měl dva roky, zjistili jsme, že neslyší.“ Genetická vada táhnoucí se v rodině po generace se projevila u nejmladšího syna Petra. Rok s ním zůstala doma a učila ho mluvit – každý den jedno slovo. „Ukazovala jsem mu obrázky a slova mu šeptala do ucha. V levém uchu měl zbytky sluchu, takže se opravdu naučil mluvit,“ popisuje výsledek roční dennodenní práce. 

Díky tomu ho i přijali do ústavu na Svatém Kopečku u Olomouce. Přes týden byla výuka a na víkendy si rodiče brali děti domů. Po smrti manžela v roce 1976 zůstala Ludmila Dvořáková na čtyři děti úplně sama. „V pátek jsem ho vyzvedávala a v neděli zase odvážela, jenže v práci mě nechtěli pouštět,“ popisuje nelehkou situaci pamětnice.  Naštěstí se přes kamarádku seznámila s  člověkem, který do Olomouce vozil syna z Nového Města na Moravě a vypomohl jí. V pátek ho přivezl a v neděli jezdila společně s nimi. Ve čtrnácti letech se Petr rozhodl, že už v ústavu být nechce, a díky známosti pamětnice s ředitelem zemědělské školy v Poličce nastoupil k nim a vyučil se. 

Manžel na protest proti okupaci vystoupil ze strany

Při takovém tempu nezbýval prostor vnímat politické dění, vše se točilo okolo práce a rodiny. Příjezd okupačních vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 byl ovšem šok pro všechny. S manželem tehdy bydleli v Pusté Rybné a nejstarší dcera byla u rodinné známé v Poličce na prázdninách. „Když jsme se s manželem strojili do práce, přišlo nám zvláštní, že tak divně hraje rádio. Pak přišel soused a říká: ,Jestlipak víte, že nás napadli Rusáci,‘“ líčí Ludmila Dvořáková. Zůstali jako opaření, ale nakonec normálně odjeli do práce. Jenže pamětnici to nedalo a vydala se pro dceru, aby ji odvezla domů. „Paní byla ráda, říkala, že lidi všechno skupují, tak neví, jak by živila ještě ji.“

Tím, že bydleli v obci stranou dění, vyhnuli se situacím, ze kterých by se museli zanedlouho zodpovídat. Tenkrát pracovala na zemědělské škole a ředitel byl velký komunista. „V sedmdesátém roce se kádrovalo, jak se kdo zachoval, když nás přišli jakoby osvobodit, a jestli jsme se zúčastnili pochodu Poličkou,“ vysvětluje Ludmila Dvořáková. Po vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem v březnu 1969 po celém státě propukly spontánní oslavy a nejinak v Poličce. ,,Byla to bujará oslava, na cihelně pak stálo napsáno 4:3. Určitě bychom se do toho také zapletli,“ je přesvědčená pamětnice, „ale takhle jsem v klidu mohla říct, že jsem se ničeho nezúčastnila.“ 

To ovšem neznamenalo, že by s okupací souhlasili. Její manžel na protest vystoupil ze strany, což se odrazilo na dětech. „Ani nevím, kdyby po mě naopak někdo chtěl, ať do strany vstoupím, jestli bych kvůli dětem neřekla ano,“ dodává. 

Když v listopadu 1989 začaly v Československu protesty proti komunistickému režimu, demonstrantům fandila. Jen nástup nového režimu přinášel tolik neustálých změn  – měnily se vlády, zákony, které zasahovaly i do její práce, že byla ráda, když v roce 1995 odešla do důchodu. Otázky okolo dalšího osudu jejího strýce a tety ji tíží dodnes. S rodinou se pokusila vyhledat nemanželského syna Františka Roušara, ale neúspěšně.