Miloslav Dvorský (* 1935)

Miloslav Dvorský – Vor

(* 27. 7. 1935)

 

„Říkali mi: ,Skaut a převlík pionýra a pak zase skaut.‘ No, kdo nepracoval s dětma, ten si to může dovolit říct.“

 

 

Rodinné zázemí

„Bydleli jsme v poštovním vagoně.“

 

„Říkali nám chudá rodina, bydleli jsme v poštovním vagoně. To bylo rozdělený na dvě místnosti,“ uvádí svůj životní příběh pan Miloslav Dvorský, narozený v roce 1935 ve východočeském Novém Bydžově. Své dětství prožil s otcem, matka se i s několika sourozenci od rodiny odstěhovala. V Bydžově se pan Dvorský dostal i ke skautskému oddílu. O tom však později.

 

Roku 1949 šel do Zlína do ševcovského učení do znárodněného Baťova podniku. Ten se tehdy jmenoval Obnova. Zpět domů se dostal coby ševcovský učeň, pro nedostatek peněz se ovšem živil jako stavební dělník. V letech 1954–1957 byl na vojně u pohraniční stráže, pracoval jako závozník. V roce 1958, to už byl rok ženatý, se naskytla pamětníkovi, tou dobou zaměstnanci cihelny, možnost získat byt v Českém Dubu v Podještědí.  „Poněvadž chleba vo dvou kůrkách je všude a cihelna jako cihelna,“ říká pamětník. V Dubu žije doposud.

 

 

Skautem

„Já jsem se upnul na ty děti a to mi zůstalo dodneška.“

 

Jak jsme již zmínili, bylo pro pamětníka určující životní etapou pár poválečných let, kdy byl jakožto malé vlče[1] s číslem 1356 členem skautské smečky Jelenů. „Vzpomíná člověk několikrát zpátky, zaběhne k tomu myšlenkama, protože mu to něco dalo. Ta příroda, jo, ty zákony, jo. To si nesu do dnešní doby… To člověku dalo do života hodně.“ Slova čestnost, pravdomluvnost a veselá mysl patří k hlavním heslům Junáka. Tato slova také zapustila v pamětníkovi hluboké kořeny.

 

Když pak na konci 50. let přišli s manželkou o první dítě, rozhodl se pan Dvorský, že to, co dal Junák jemu, pokusí se vrátit současné mládeži. „Já jsem se upnul na ty děti a to mi zůstalo dodneška.“ Hned v roce 1958 se stal oblíbeným cvičitelem a důležitým činovníkem místního Sokola, několik let byl i jeho náčelníkem. V Českém Dubu se v 60. letech v rámci Sokola dali dohromady bývalí skauti. „Mirek Dobrej chodil na fotbal a tak. Nebyla ještě taková ta myšlenka, spíš, že ten říkal: Já byl skaut a já byl skaut. To se ještě nedalo obnovit. Byla tady poměrně silná organizace KSČ.“

 

To už se ale pomalu blížil rok 1968, v březnu byla téměř po 20 letech skautská organizace opravdu obnovena. „Dalo se do skříňky, že se dělá nábor do vlčat, světlušek, skautů, skautek…Nás bylo sto dvacet pět. Takže to bylo poměrně největší středisko na celým okrese.“

Miloslav Dvorský se stal zástupcem vedoucího českodubského střediska. Českodubští skauti navázali, jako se tenkrát říkalo, družbu se střediskem v Rovensku u Zábřehu na Moravě. Činnost se rozvíjela poměrně dynamicky, o skauting měli rodiče i děti ohromný zájem. V roce 1969 se konal letní tábor v nedalekých Letařovicích, další rok českodubští skauti tábořili v Zahrádkách u České Lípy. „To byl největší tábor a od skautů poslední.“

 

 

Skautem v neskautských časech

„Ty prevíte, ty říkáš, že je to pionýrskej tábor, ale já vidím, že je skautskej!“

 

„Jenže bylo řečeno skautu, že to je přivedený ze Západu a že to neodpovídá tý socialistický (výchově, pozn. autora), tý, co měli komunisti. A mně to vadilo, protože nám to skutečně něco dalo!“ vzpomíná Miloslav Dvorský na přelomový rok 1970. Tehdy zažili skauti podobnou situaci jako před 20 lety. Stejná demagogie, stejní soudruzi, stejný zločinecký politický režim opět zakázal svobodomyslnou organizaci a opět téměř na dalších 20 let. „Jakože jsem ve straně nebyl, tak mně to docela vadilo. Ta mládež se mohla dát dohromady,“ vzpomíná pamětník.

 

Náčelník Junáka Rudolf Plajner tehdy vyzval vedoucí, aby pokračovali ve skautské výchově v Pionýru. Nechtěl totiž, aby se opakovala 50. léta, kdy skauting fakticky přestal existovat a ilegální struktury byly vesměs rozmetány a jejich představitelé posláni do komunistických lágrů. Mnozí své oddíly převedli pod turistické oddíly mládeže, Miloslav Dvorský vyslyšel výzvu svého náčelníka a přešel do Pionýra. V Českém Dubu tak byla založena pionýrská skupina J. S. Koziny, 9. oddíl Vpřed. Miloslav Dvorský se rozhodl, že skautskou myšlenku bude v jeho rámci předávat dál, i když mnoho vděku neočekával: „Říkali mi: ,Skaut a převlík pionýra a pak zase skaut.‘ No, kdo nepracoval s dětma, ten si to může dovolit říct.“

 

V jeho oddíle se posléze vystřídalo několik generací dětí, včetně pozdějších porevolučních politických elit. Tábory vedené bratrem Dvorským absolvovali např. nynější starosta Českého Dubu či hejtman Libereckého kraje. Že se děti pod jeho vedením neučily socialismu, ale skautingu – tedy i heslům, jež zazněla na začátku příběhu – čestnosti, pravdomluvnosti, souznění s přírodou a kamarádství – svědčí i následující vzpomínka: „Když přijela předsedkyně Pionýra Jarča Volfová, tak mi říkala: ,Ty prevíte, ty říkáš, že je to pionýrskej tábor, ale já vidím, že je skautskej!‘ A bona byla taky skautka.“

 

I když byl nestraník, stal se známým pro své dobré pracovní výsledky a svou výbornou práci s dětmi. I to byl důvod, proč mu bylo dovoleno se zúčastnit i mezinárodních mládežnických táborů.

 

V roce 1989 českodubští skauti nezaváhali a svou organizaci velmi rychle obnovili: „To šlo zase strašně rychle, zas nás byla fůra.“ Středisko dodnes zdárně funguje.

 

Miloslav Dvorský nebyl ve své době velkým hrdinou ve smyslu protikomunistických odbojářů. Svou houževnatostí a silným morálním kreditem ale dokázal udržet skautské myšlenky a organizaci v jejích nejhorších letech. Bez takových lidí by skautingu nebylo.

 

 

Závěr

„Tak jsme sehnali stroje a od 90. roku dělám ševcovinu.“

 

O Dvorského celoživotní houževnatosti svědčí i to, že když v 90. letech odešel do důchodu, rozhodl se vrátit se ke své původní živnosti: „V devadesátým roce, když se objevilo, že se může podnikat, tak můj bejvalej zeťák říkal: ,Dědo, hergot, vždyť seš švec a v Dubě by potřebovali.‘ Tak jsme sehnali stroje a od devadesátýho roku dělám ševcovinu.“ Českodubským a široko daleko vyhlášeným ševcem je ostatně dodnes.

 

O skautingu na závěr našeho rozhovoru říká: „To je bratrstvo, a pokud má tu myšlenku, tak ho nemůže nikdo rozloučit. Skaut od skauta.“ Miloslav Dvorský rovněž chodí velmi rád na besedy o skautingu. Je po právu nositelem vyznamenání Osobnost kraje a Osobnost Českodubska.

 

Na základě rozhovoru v dubnu roku 2012 sepsal pro Skautské století Jan Havelka, mail: kacer.havelka@centrum.cz

 

[1] Vlčata jsou u skautů kluci ve věku od 6 do 11 let. Starší od 11 do 15 jsou skauti, po 16. roce se jedná o rovery.