Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Dymáček (* 1943)

• narozen 13. května 1943 v Brně

• vystudoval matematickou analýzu na Přírodovědecké fakultě University J. E. Purkyně

• odborným asistentem na Katedře aplikované matematiky Přírodovědecké fakulty

• v říjnu 1968 předsedou Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy

• opakovaně dostal výpověď ze zaměstnání z politických důvodů

• od roku 1973 působil jako programátor v Kancelářských strojích

• signatář Charty 77

• opakovaně sledovaný, vyslýchaný a zadržovaný Státní bezpečností

• publikoval v samizdatových periodikách

• členem Československého helsinského výboru

• zakládajícím členem a mluvčím Občanského fóra v Brně

• kooptovaným poslancem do Federálního shromáždění

• expertem Ekonomické komise OSN pro Evropu

Michael Dymáček se v průběhu života opakovaně dostával do míst, kde se psala historie Československa a určovalo se jeho další směřování. Ať už v roli předsedy studentské organizace, vědce, signatáře Charty 77, mluvčího Občanského fóra, poslance, městského zastupitele, podnikatele nebo experta, vždy se snažil porozumět dané problematice a postupovat odpovědně a promyšleně. Naopak nesouhlasil s tím, když někdo postupoval nepřipraveně a bez promyšlení důsledků svých činů.

Od vědecké práce k politickému angažmá

Michael se narodil 13. května 1943 v Brně. Kromě sportu a hudby ho už na základní škole začala bavit věda. Četl odborné knížky a ve volném čase chodil do hvězdárny na Kraví hoře, kde si přivydělával jako demonstrátor. Intenzivně sám studoval astronomii, následně i fyziku a matematiku. Začal také zaujímat vlastní politický postoj. „Na gymnáziu jsem už měl takový názor, že hodně věcí by se mělo dělat jinak. Ale pro socialismus v dobrém slova smyslu chápaný jsem tehdy byl zcela jednoznačně,“ vysvětluje Michael. Vysokoškolská studia začal na Fakultě elektrotechniky VUT v Brně, ale ve třetím ročníku přestoupil na Přírodovědeckou fakultu University J. E. Purkyně na studium matematické analýzy. Absolvoval v roce 1965 s vyznamenáním a na škole získal místo asistenta, i když se neangažoval v žádné straně. A nestraníkem zůstal až do současnosti, i když mu to v průběhu života přineslo mnohé problémy. 

K vojenské službě cítil Michael odpor, ale protože za její odmítnutí by šel do vězení, musel se nakonec podvolit. Zkušenost z vojenské služby jen posílila jeho postoj a odmítání násilí. „Velmi na mě zapůsobilo, když nás vyučoval nějaký podplukovník Pantůček, což byl vynikající, nesmírně slušný člověk. Jednou pravil: ‚Napalm, soudruzi, velmi účinná zbraň pro boj z blízka.‘ Mně došel ten obrovský rozpor mezi tím velmi slušným člověkem a tou větou, kterou vypustil z huby,“ vzpomíná Michael. Po návratu do civilu pokračoval v práci na Katedře aplikované matematiky jako asistent. Vyučoval, psal učebnici matematické logiky a pracoval i s teorií množin. V roce 1967 se také začal veřejně angažovat. Pod hlavičkou Československého svazu mládeže pomáhal domluvit, aby na fakultě vystoupili spisovatelé Jan Skácel a Milan Kundera. Ke studentům také přišel promluvit reformní komunista Jaroslav Šabata, který Michaela velice oslovil. S těmito lidmi aktivními během pražského jara zůstal i nadále v kontaktu.

Studenti přibrzdili nástup normalizace

V následujícím roce vznikaly na vysokých školách studentské spolky nezávislé na KSČ, které se v květnu sdružily pod Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy (SVS). Michaela při založení SVS zvolili do předsednictva, kde se snažil mimo jiné organizovat výjezdy studentů do zahraničí. Ale na zasedání předsednictva SVS 20. srpna 1968 v Praze je zastihla zpráva o přistávajících sovětských letadlech na letišti v Ruzyni. Museli rychle reagovat, najít náhradní prostory k setkávání a uklidit dokumenty, aby nepadly okupantům do rukou. Michael šel tehdy k budově Československého rozhlasu, kde se stal svědkem střelby okupačních vojáků. „Viděl jsem tam takové dva pány, co tam chodili, takoví veselí. Jeden měl krumpáč a druhý zápalky a podpalovali sovětské tanky. Jeden krumpáčem třískl do nádrže a ten druhý zápalkou podpálil, co z toho vytékalo, vypráví Michael.

Na říjnovém zasedání parlamentu SVS zvolili Michaela novým předsedou. Studenti se rozcházeli v názorech, jak dále postupovat, a takzvaní pražští radikálové navrhli vyhlásit stávku. Michael na to přistoupil a sepsal deset bodů listopadové stávky, mezi kterými byly požadavky na respektování lidských práv, dodržování svobody slova, vědeckého bádání a umělecké tvorby. Třídenní okupační stávku zahájili 18. listopadu a Michael se jí účastnil v Praze. Studenti měli podporu veřejnosti i reformních komunistů, ale stáli před hrozbou tvrdého zásahu okupačních vojsk. Michael popisuje svoji roli předsedy SVS a význam stávky následovně: „Vaší povinností je být informován. Vaší povinností je přemýšlet o tom, jaké budou dopady Vašich kroků. A samozřejmě takto jste povinen postupovat. Nejste tam pro nějaké tajtrlíkování. Jste tam proto, aby se věci měnily, nebo aby se neměnily tím směrem, jakým by se měnily jinak. A myslím si, že jsme hráli nemalou úlohu jako Svaz vysokoškolského studentstva, že nástup normalizačních bolševiků jsme asi o něco zpozdili.“

Ani sebeobětování Jana Palacha nepomohlo

Když se 16. ledna 1969 student Jan Palach zapálil na protest proti okupaci, pro Michaela to byl obrovský šok. S dalšími studenty i politiky se jasně shodovali na tom, že Palachův čin by nikdo neměl opakovat, a snažili se najít studenty, kteří ho měli následovat. Jednali s psychology a jinými odborníky, ale i s představiteli státu. Během několikahodinového jednání s novou vládou České socialistické republiky sepsali prohlášení, které Michael přečetl v televizi. Okupanti na situaci reagovali stoupající agresí zejména vůči vládě. Michael s dalšími představiteli studentů šel na pozvání prezidenta Ludvíka Svobody na hrad a ten jim ve vstřícném rozhovoru zdůrazňoval, že válku zažil a nechce ji znovu. Palach v nemocnici zemřel a jeho pohřeb se stal velkou manifestací. Michael vystoupil s proslovem při pietě v Karolinu: „S velikým činem ryzího vlastenectví, vysoce mravního sebeobětování a ušlechtilosti se nelze vyrovnat jen smutnými slovy. Sami v sobě jako generace i jako národ jsme povinni dál nést Janovu pochodeň.“ Na záznamu proslovu je slyšet, jak se Michaelovi zadrhne hlas a odmlčí se. Vzpomíná, že se neudržel, když se podíval na Palachovu matku.

K Palachovi cítí Michael hlubokou úctu a jeho čin považuje za hrdinský. Na druhou stranu tehdy vnímal spíše jeho negativní důsledky, neboť reformní hnutí, včetně SVS, silně oslabil. „Myslím si, že hlavní bylo: ‚Když ani toto nepomohlo, co máme dělat?‘ Ten odliv v aktivitě byl obrovský, obrovský. Ze stovek byly desítky a tam bylo nejhorší, že ty desítky se začaly vzájemně štengrovat. Tam rostla radikalizace,“ vysvětluje Michael. V dubnu jednal kongres SVS mimo jiné o vstupu do Národní fronty. Michael v tuto chvíli už neviděl jinou možnost, a toto řešení podpořil. Podporovatelé vstupu ale byli přehlasováni a Michael podal demisi.

Chartistou na volné noze

Michael se vrátil k vědecké práci, ale na podzim roku 1969 dostal zákaz dále vyučovat, a po čase i výpověď ze zaměstnání. Rozhodl se kvůli tomu soudit a začal se vzdělávat v právu, aby se mohl sám hájit. I když soudy prohrál, měly podle něj význam, protože v nich bylo zdokumentováno porušování zákona. Nadále různým způsobem odborně i vědecky pracoval, a kromě toho trvale podával přihlášky do konkurzů na pozice, na které měl kvalifikaci, a kopie přihlášek posílal Mezinárodní organizaci práce. Nikde ho sice nepřijali, ale o zaměstnání prokazatelně usiloval. StB mu začala hrozit stíháním za příživnictví. Michael ale věděl, že aby ho mohli označit za příživníka, musel by se nechat někým živit, a také se vyhýbat poctivé práci, což v jeho případě nebyla pravda. Byl připravený jít do právního sporu, ale StB překvapivě ustoupila, a aby se ho zbavila, zprostředkovala mu práci programátora v Kancelářských strojích. On to přijal a jako špičkový odborník v informatice se po čase stal školitelem programátorů, a měl příjmy téměř trojnásobně převyšující průměr.

Po půlnoci 27. prosince 1976 Jan Šabata přinesl Michaelovi domů text Charty 77. „Velmi jsem přemýšlel, jestli to mám, nebo nemám podepsat. Bylo mi jasné, že tím tato téměř idyla v Kancelářských strojích velmi rychle skončí. Mimo to se mně ten text nelíbil, připadal mi takový zapšklý. Tento názor jsem posléze změnil. Bylo dobré, že byl minimalistický, že se soustředil na mezinárodní pakty o lidských právech,“ vysvětluje Michael své dilema. Chartu 77 nakonec podepsal jako jeden z prvních signatářů. Po jejím zveřejnění u něj provedla StB domovní prohlídku. Už od roku 1970 na něj vedla spis a Michaela po čase klasifikovala jako nepřátelskou osobu I. kategorie nebezpečnosti, tedy té nejvyšší. Zase dostal výpověď ze zaměstnání, zase se kvůli tomu soudil, zase ho StB předvolávala a vyvíjela na něj nátlak, zase zůstal pracovně na volné noze, tentokrát až do konce roku 1989. Chartisté se pravidelně scházeli jak v Praze, tak i v Brně. Michael na tato setkání chodil, ale hodnotí je spíše kriticky. Nebyl tam zájem o jeho snahu, aby Charta 77 nepřinášela jen kritiku současného režimu, ale aby přicházela s vlastními řešeními zejména ekonomického a sociálního rozvoje.

Konec vlády komunistů byl teprve začátek změny

V roce 1985 dostal Michael nabídku od Dánské technické univerzity nastoupit na místo hostujícího profesora. „Zavolali si mě na policejní ředitelství, jak jsem tomu říkal, čili k estébákům. Řekli mi, že s tím budou souhlasit, když jim podepíšu, že budu respektovat státní tajemství. Řekl jsem, že žádné státní tajemství neznám, žádné se nechci dozvědět, čili nemám co podepisovat. Myslím si, že toto byla taková ta nabídka ke spolupráci,“ vzpomíná Michael. Protože nepodepsal, výjezd do Dánska mu zakázali, ale on se snažil bránit právně. V té době publikoval v samizdatových periodikách Informace o Chartě 77,  Listy nebo Zpravodaj Československého helsinského výboru, jehož byl členem, a ve svých textech radil, jak se bránit proti zákazu vycestovat. Samizdatem také vycházely jeho studie, například Mezinárodní pakty o lidských právech či Naše situace, její souvislosti a východiska, ve kterých se snažil řešit politické a ekonomické problémy Československa.

Po brutálním zákroku proti studentské manifestaci 17. listopadu na Národní třídě v Praze se následující den sešli brněnští chartisté, ale i další aktivní lidé. Michael význam Charty 77 v té chvíli viděl v tom, že se její členové znali, a mohli tak rychle jednat. Stal se jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Brně a jedním ze tří mluvčích. Lidé se scházeli každý den na náměstí Svobody ve stále větším počtu a i jejich požadavky se brzy rozšířily na uspořádání svobodných voleb a změnu režimu ke svobodné společnosti. „Mluvil jsem tam o tom, že to, co se zatím děje, přebírání moci, je procházka růžovým sadem. Že nejhorší bude, co si počít v budoucnosti,“ vzpomíná Michael na své proslovy. Generální stávku 27. listopadu, během které zaplnilo brněnské náměstí Svobody na 40 tisíc lidí, považuje za rozhodující moment. Dva dny poté Federální shromáždění zrušilo ústavní články o vedoucí úloze KSČ. Představu některých lidí, že se tím vše vyřešilo, považoval Michael za naivní. Sám vnímal, že je to teprve začátek změny.

Pomlčková válka dostala přednost před řešením ekonomických problémů

Michael dnes vidí spoustu chyb, které mimo jiné vedly i k nepodařené privatizaci. V lednu 1990 ho kooptovali do Federálního shromáždění, kde se stal členem Hospodářského výboru. „Doufal jsem, že tam bude prostor pro prosazování toho, co dál s ekonomikou, jak dál postupovat, co dělat. Nebyl tam prostor. Ústřední téma byli Slováci,“ poukazuje Michael na takzvanou pomlčkovou válku o nový název Československa a nové státní uspořádání. Po červnových parlamentních volbách dále působil v regionální politice a vrátil se k vědecké práci.

Michael se snažil prosazovat svůj projekt Komplex uzlového letiště Brno, který měl přinést silný rozvoj celého regionu. Získal podporu amerického velvyslanectví a řady firem z USA, například americké korporace Bechtel. Proti projektu se ale podle Michaelových slov postavil tehdejší premiér Václav Klaus a další lidé mu ideologicky blízcí, a přes opakované snahy brněnská radnice jeho projekt nepřijala. Michael se nadále věnoval odborné práci, především právu a ekonomii. Spolu s manželkou Marií založili projekt Paradigma třetího milénia.

Dnes je Michael přesvědčený, že obrodný proces pražského jara se mohl podařit, kdyby nedošlo k invazi, a mohli jsme mít ekonomicky a sociálně vyspělou společnost. Ekonomickou transformaci po roce 1989 považuje za nepovedenou a dnes vidí další nebezpečí. „Je třeba začít komunikovat. Komunikovat na bázi faktů a ne na bázi různých mýtů a omylných přesvědčení, jak se děje dnes. Situace je taková, že svět, všech těch sedm a půl miliardy lidí, musí spolupracovat. Svět musí ekonomicky a sociálně fungovat jako jeden celek, byť třeba v obrovské diverzitě, ale jako jeden spolupracující celek, jinak to nedopadne dobře,“ dodává závěrem Michael Dymáček.

 

Redakční poznámka: text autorizován pamětníkem