Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Ebr (* 1942  †︎ 2023)

• narodil se 20. října 1942 Františce a Františku Sívkovým

• matka byla sestrou atentátníka na Heydricha Josefa Valčíka

• v době těhotenství byla vězněna gestapem, čtyři měsíce po porodu popravena

• otce popravili v říjnu 1942

• do svých čtyř let vyrůstal v kojeneckém ústavu v Praze-Krči, adoptovali ho manželé Ebrovi

• o své rodinné minulosti se dozvěděl ve svých šestnácti letech

• vyučil se knihkupcem

• v srpnu 1968 zažil obsazení budovy Československého spisovatele

• dne 16. ledna 1969 se stal očitým svědkem upálení Jana Palacha

• od 80. let vedl známé Arbesovo knihkupectví

• v letech 1997–2004 v knihkupectví podnikal soukromě

• zemřel 13. listopadu 2023

Vratislav Ebr žil takřka od narození až do svých čtyř let v dětském domově, odkud ho po válce adoptovali bezdětní manželé Stanislav a Vlasta Ebrovi. Narodil se 20. října 1942, ale jak říká, dodnes není zcela jisté datum ani místo narození. O svém původu a historii své biologické rodiny neměl tušení do svých šestnácti let a vůbec by si ho nespojoval s protinacistickým odbojem, Heydrichem a popravami. Něco tak temného bylo velice vzdálené jeho krásnému dětství, které prožil ve vilové čtvrti v Praze 6 na Hanspaulce se svými adoptivními rodiči, jež považoval za vlastní.

Adoptován jako válečný sirotek

Rodiče Ebrovi byli úspěšní chemici, ale aby se mohla maminka Vratislavovi věnovat, oželela kariéru a zůstala v domácnosti. Ebrovi se zpočátku snažili svého adoptivního syna přivést na chuť vědě a technice, ale brzy pochopili, že má jiné talenty. Zajímaly ho více příběhy, knížky a loutkové divadlo. V osmi letech ho přihlásili do Dismanova rozhlasového recitačního souboru a svou první roli si jako malé dítě zahrál v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého.

Ve škole od dětí občas slýchal narážky, že nemá vlastní rodiče, což pro něho bylo zarážející, ale nebral to vážně a nevěnoval tomu pozornost. Přesto, jak říká, díky těmto občasným poznámkám na jeho adresu byl podvědomě připraven dozvědět se více a odhalení jeho původu pro něho poté nebylo tak šokující. Seznámila ho s ním adoptivní maminka v době, kdy si již jako čerstvý absolvent knihkupecké školy podával přihlášku na DAMU, kde po něm chtěli podrobný životopis.

Rodiče Sívkovi

Dozvěděl se, že jeho maminka Františka Sívková pocházela z Valašska, ze Smoliny, a byla sestrou Josefa Valčíka, příslušníka výsadkové skupiny Silver A a spolupracovníka Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří vykonali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Tak jako jeho spolubojovníci zemřel 18. června roku 1942 v boji s německými oddíly v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze.

Všechny příbuzné a jejich rodiny tehdy gestapo pozatýkalo. Celkem čtrnáct dospělých z rodiny Valčíkových putovalo na popravu do Mauthausenu a patnáct dětí se dostalo do dětských domovů nebo si je dočasně rozebrali vzdálenější příbuzní. Františku Sívkovou od zbytku rodiny oddělili, protože byla těhotná.

Když dítě pravděpodobně dne 20. října porodila, mohla jej ještě několik měsíců kojit, ale pak ji od novorozeněte odtrhli. Františka putovala do Mauthausenu, kde ji 26. ledna 1943 Němci chladnokrevně popravili. Otce Františka Sívka zavraždili v témže koncentráku již 24. října 1942, tedy jen pár dní po narození syna Vratislava. Ten se nakonec dostal do krčského kojeneckého ústavu.

„Neměl jsem tehdy jméno, jen číslo. Z té doby mám jen jednu fotku z ústavu, byly mi na ní asi čtyři měsíce. Dodnes nevím, zda jsem se narodil na Pankráci, nebo někde jinde,“ vypráví Vratislav Ebr.

Po porodu šla na popraviště

Pravda o pohnutém osudu jeho rodiny se ho pochopitelně hluboce dotýkala, ale život mu zásadně nezměnila. Adoptivní rodiče před ním jeho minulost tajili, protože se obávali, že se jim syn odcizí. To se však nestalo.

„Když mi ten příběh maminka vyprávěla, plakala. Přijal jsem to s naprostou vážností, nezlehčoval jsem to a ani to více nerozebíral, zůstalo to v mé paměti,“ vypráví Vratislav Ebr. „Za své pravé rodiče jsem pokládal Ebrovy a nic se na tom nezměnilo, ale od té doby, co jsem se ty otřesné skutečnosti dozvěděl, jsem často myslel na mé biologické rodiče. Jakým utrpením si moje maminka Františka musela projít... Myslím, že moc dobře věděla, co ji po porodu čeká,“ říká pamětník.

Má její jedinou fotografii a také kreslenou podobiznu, kterou mu v sedmdesátých letech zaslala akademická malířka Ema Blažková, která s Františkou Sívkovou strávila nějaký čas na cele, zřejmě v Malé pevnosti v Terezíně. Tam se talentovaná malířka dostala spolu se čtyřiaosmdesáti spolužáky z roudnického gymnázia, které gestapo zatklo v období heydrichiády. Kreslila zde portréty spoluvězeňkyň, mezi nimiž byla i jeho maminka.

Jedináček, který má tři sourozence

Vratislav Ebr se také dozvěděl o svých dalších třech sourozencích, s nimiž se poprvé sešel počátkem šedesátých let, kdy již jakožto absolvent knihkupecké školy pracoval jako vedoucí mládežnické prodejny Na Příkopě 24.

„Měl jsem sestru Martu, provdanou Matějkovou, která byla v té době zdravotní sestrou na Bulovce a žila u pěstounů Navrátilových. Mirek se zabýval sportovní střelbou a bydlel ve Vršovicích, vyrůstal v rodině Moků, která měla před rokem 1948 pilu na Příbramsku a po roce 1989 jim ji měli vrátit. Bratr Stanislav, který je dnes už hodně nemocný a žije v Semilech, měl mládí asi nejsmutnější,“ vypráví pamětník. Ačkoli se se svými sourozenci vídal a stali se dobrými přáteli, zpřetrhané vazby a ztracené roky, které spolu neprožili, již nebylo možné dohnat. Měl sice sourozence, ale stále se cítil jako jedináček.

Výloha, která prolomila tabu

Kolem roku 1979 se Vratislav Ebr seznámil s historikem Jaroslavem Čvančarou, který se zabýval heydrichiádou, a od něho se dozvěděl mnoho historických podrobností a souvislostí, které by z oficiálního tisku neměl naději zjistit. Heydrichiáda byla totiž dlouho tabu.

„Jaroslav Čvančara o tom psal do Literárních novin příspěvky, které mu hodně cenzurovali. Heydrichiáda byla stále tabuizované téma. Když si vzpomenu na svá školní léta, Heydrich a atentát se vůbec neprobírali. Měli jsme na dějepis velkou komunistku, soudružku doktorku ředitelku Bohuslavu Kopeckou, která jednou prohlásila, že tuhle kapitolu nebudeme probírat, protože to byla zrada Západu. Brala to prostě politicky jinak. Jarda Čvančara ale jednou přišel a navrhl mi, že bychom udělali vzpomínkovou výlohu v knihkupectví na heydrichiádu. Výlohu jsme udělali a byla na to veliká odezva. Zajímal se o ni i rozhlas a další redakce. Jedna výloha jako by trochu prolomila to tabuizované téma, přestože už knihy o heydrichiádě vycházely,“ vypráví pamětník.

Smolina u Valašských Klobouků i Mauthausen

Historik Čvančara zavedl Vratislava Ebra i do původního bydliště jeho rodičů, malé vesnice Smolina v kopcích u Valašských Klobouků. „Domek, kde bydleli mí rodiče, byl už zbourán a postaven nově. Bydlí tam příjemní lidé. Vypil jsem tam s nimi hodně kafe a ještě více slivovice. Jak dům vypadal, ale vím, protože jsem se neuvěřitelnou náhodou dostal k akvarelu básníka Ladislava Stehlíka, který kdysi jednou Smolinu navštívil jako učitel se svými žáky a chalupu s doškovou střechou mých rodičů namaloval. Zřejmě věděl, čí chalupa to byla. Obrázek založil, měl ho doma, jeho dcera byla pečlivá archivářka, a když se dozvěděla, že se připravuje kniha o mém příběhu, obrázek mi ofotila a věnovala. Měl jsem z toho ohromnou radost,“ říká pamětník.

Poblíž Valašských Klobouků žije ještě jedna příbuzná přeživší krutý rodinný úděl, sestřenice Vlasta Tkadlecová, a Vratislav Ebr s ní také udržuje kontakt. Při návštěvě rodného kraje rodičů však prý žádné volání rodných kořenů nepociťuje. „Jezdím tam rád, miluji Moravu, venkov, přírodu, i jsem tam své rodiče před očima viděl, ale to místo beru prostě jako součást naší krásné země. Zvláštní pouto k němu necítím,“ říká.

Mnohem emotivněji na něho zapůsobila návštěva Mauthausenu. „Ukazovali nám tam ty pece, kde se děly ty hrůzy. Našel jsem tam pamětní destičku se jménem Karla Hašlera a kousek dál jména mých rodičů... víc není co dodávat.“

Nevím, zda byl atentát dobrý, či špatný čin

A jak s odstupem času vidí čin svého strýce Josefa Valčíka? „Básník Jaroslav Seifert je jeden z mála, který těžce odsoudil atentát na Heydricha. Lidi se mě na to ptali – co tomu říkám. Já jsem ho za ten názor neodsoudil. Vzal jsem to s pochopením. Bylo to velmi složité. Seifert psal, že bylo zmařeno tolik životů kvůli jednomu málo uváženému činu mladých lidí. Ti frajeři, kteří to udělali, a ti další, kteří nasazovali životy, těch bylo hodně. Ti všichni na začátku vůbec netušili, jaká bude odveta. Vzal jsem to jako fakt, jako smutnou skutečnost, jako něco hrozného. Ovšem říci, že je dobře, že to udělali, nebo že udělali chybu, je hrozně složité a na to jsem ještě neodpověděl. Nikoli z alibismu, ale je to opravdu těžké. Chápu obě strany.“

Knihkupec

Vratislav Ebr se nakonec na DAMU nedostal a jako vyučený knihkupec v letech 1961 až 1967 pracoval jako vedoucí v Knihkupectví mladých Na Příkopě. Šlo o nízkonákladovou prodejnu, kde byly k dostání běžně nedostatkové knihy, a poté přešel do nakladatelství Československý spisovatel. Právě tam prožil okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

„Dělal jsem tam zástupce vedoucího obchodního střediska. Ale zřejmě jsme byli považováni za hnízdo kontrarevoluce. Když jsem dorazil do práce, budova byla zavřená. Pod dozorem jsem se dostal do své kanceláře pro pár osobních věcí, ale našel jsem tam zotvírané šuplíky. Zmizely z nich hodinky – památka pro štěstí od mého tatínka Stanislava Ebra,“ vzpomíná Vratislav Ebr.

Očitý svědek upálení Jana Palacha

Dne 16. ledna 1969 se stal svědkem události, která otřásla celý světem. „Šel jsem po Václavském náměstí nahoru a u Muzea vidím člověka, jak běží a jdou z něj plameny. Říkal jsem si, že tam asi něco filmují. Jméno Palach mi tehdy samozřejmě nic neříkalo. Jako zvědavý Čech jsem přilítl až tam nahoru, zrovna když ten člověk vběhl do křižovatky u Domu potravin. Dnes je tam McDonald´s. Proti tomu domu on stál a někdo ho srazil. Myslím, že nějaký tramvaják ho stáhl na zem a hodil na něj kabát. Stál jsem vedle něj a vůbec jsem netušil, co to je za budoucí historii. Když jsem mu koukal do tváře – je to nezapomenutelná chvíle – černovlasý, hezký člověk. A najednou v tom žáru mu šla kůže nahoru, jak praskala. Oči mu vystoupily. Byl to hrozný pohled. Do toho nějaká studentka četla dopis. Někdo volal z budky sanitku, která pak přijela a odvezla ho,“ vypráví Vratislav Ebr.

Toto svědectví mělo dohru ještě v Bartolomějské ulici, kam si ho pozvali vyšetřovatelé. Vyprovokoval je k tomu on sám svou reakcí na novinový článek, který se k této události vyjadřoval v Rudém právu. „Když jsem to upálení viděl, byl to pro mě otřesný zážitek. Asi dva dny nato v Rudém právu vyšel článek o tom, jak na nás ze Západu útočí a jak si vymýšlí. Že se žádný student Jan Palach neupálil a že ve skutečnosti použili studený oheň, aby mohli říci, že byl upálen. Takhle vyzníval ten článek. Podepsán pod ním byl Vilém Nový. Na noviny moc nereaguji, ale tohle když jsem si přečetl, tak jsem nevěřil svým očím. Co to tam kecá! Vždyť to není pravda! Tak jsem tam odepsal.“

Vratislav Ebr vzpomíná, jak jej matka varovala, „abych se do ničeho nemontoval a nechal to být. Ale já toho nenechal. Mimochodem, ten autor článku byl velký, zuřivý komunista, ale to jsem snad ani nevěděl a nezajímalo mě to. Dostal jsem obsílku, abych se dostavil do Bartolomějské ulice, což se stalo. Bylo nás tam deset dvanáct a postupně nás volali do kanceláře. Neznali jsme se, byli to náhodní svědci, kteří asi reagovali stejně jako já. Udělali z mé výpovědi záznam, a že kdyby něco potřebovali, ještě zavolají. Podepsal jsem to a odešel. Jednali se mnou normálně. Jestli si někdo myslí, že to byla druhá ‚Pečkárna‘, tak ta se nekonala. Byl to jen pětiminutový rozhovor,“ říká pamětník.

Arbesovo knihkupectví

Vratislav Ebr v osmdesátých letech oprášil jméno prozaika Jakuba Arbese, smíchovského rodáka, a s vedením knihkupectví s banálním názvem Kniha n. p. 11 0502, hl. m. Prahy, se dohodl na názvu Arbesovo knihkupectví. Organizoval tam různé originální akce – autogramiády s hudbou, knihkupecké zábavy na Arbesově náměstí, čtenářské plesy a besedy se spisovateli v klubu Realistického divadla. V letech 1997–2004 vedl prodejnu soukromě.

Pamětník je také autorem a spoluautorem desítek knižních titulů, s Marií Formáčkovou mimo jiné sepsal svůj osobní příběh do knihy s názvem Narozen na popravišti.