Vlasta Ehrenbergerová

„Babička dostala, když měla svatbu, když se s dědečkem brali, jídelní soupravu. To bylo něco jako přepych. V tom rozsudku se dočtete, tam bylo rozepsáno: mísa na polévku, mísa na knedlíky, omáčník. Ne v celku, všechno byla jedna sada. Ale co všechno měli, tak to chtěli ukázat, co všechno sedláci měli. Jak byli bohatí. Měla to dané v senném koši, aby se to nerozbilo, měla to už na tom autě. A přišla tam jedna komunistka Fillipi a povídala jí: ‚Mářo, ten koš mi tady budeme potřebovat, ten nám tady musíš nechat.‘“

„Začali rozorávat meze a byli tam pionýři a svazáci. Pamatuji si ještě básničku, kterou tam svazáci říkali nebo hulákali: ‚Rozoráme všechny meze, kulak už se v rakvi veze.‘ Vím, že ženské tam stály, co měly ty políčka, brečely, ale nebylo to nic platné. Ale to trvalo dva roky, ale nešlo to, protože to bylo tak strašně bídné, že bylo osm korun na jednotku. A ty jednotky byly tak tvrdé, že za ten den se ta jednotka ani neudělala. Takže to bylo osm korun na den a byly propláceny jenom čtyři koruny. A čtyři koruny až o doplatcích, to bylo vždy v lednu nebo v únoru, jestli to vyjde. A když to nevyšlo, tak se nebralo.“