Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Ehrmann (* 1926  †︎ 2012)

• narodil se v roce 1926 v Praze

• s rodiči a mladší sestrou odjeli v říjnu 1939 do Palestiny

• prožil více než tříměsíční cestu na říční lodi Spiroula po Dunaji

• v Palestině se vyučil zámečníkem

• na konci roku 1943 vstoupil do armády

• sloužil jako tankista u Dunkerque

• po válce žil v Praze, dodělal si maturitu

• musel pracovat v dělnických profesích

• v roce 1981 navštívil bez souhlasu komunistických úřadů Izrael

• zemřel v březnu 2012

Rodiče válečného veterána Petra Ehrmanna byli židovského původu a pocházeli ze Strakonic. Usadili se však v Praze na Smíchově, kde se jim v roce 1926 narodil syn. „Jsem křtěný Vltavou, tedy vlastně nekřtěný,“ směje se dnes pan Ehrmann, když vypravuje o svém původu. Jeho rodiče byli Židé, ale nepříliš praktikující. Do synagogy chodili jen na velké svátky, jinak byli plně asimilovaní do českého prostředí. Jeho strýc však byl sionista a to celé rodině zachránilo život. Přesvědčil jeho otce, aby se s ním vydali do Palestiny. Transport odjížděl z Bratislavy v říjnu 1939.  

Ilegálním transportem do Palestiny

„Legálně jsme odsud odjížděli, ale cesta byla ilegální. Sháněla se nějaká víza, dostali jsme vízum na Haiti. Vyjížděli jsme z Prahy. Jeli jsme do Bratislavy, to už tam byl Tiso. Tam jsme byli asi dva dny zavření na svobodárně, tam nás hlídala Hlinkova garda. Bylo to v říjnu 1939. Pamatuji si to, to mi bylo akorát třináct let, po Dunaji jsme se plavili, když jsme měl 26. října narozeniny. Židé mají tehdy bar micva, kdy se stávají mužem. To jsme oslavili v tichosti. Na to je třeba se učit nějaké hebrejské povídání a to jsem se neučil. (…) Vezla nás slovenská loď, kapitánem byl nějaký pan Dvořák, Čech. To byly takové ty výletní lodě. V Rumunsku před železnými vraty jsme přesedli na takovou tlačnou ocelovou loď, kde se převáželo uhlí. Bylo nás asi tři sta. Takoví chlapci šikovný z Podkarpatský Rusi tam jeli předem a připravili to. Udělali takové dřevěné kóje, museli to taky nějak vysmejčit, loď byla plná uhelného mouru. Jmenovala se Spiroula. Odvezli nás do Suliny a tam jsme čekali na námořní loď. Nebyly asi peníze. Ta cesta trvala přes tři měsíce. Zamrzli jsme tam, pochopitelně tam nebyly žádné hygienické podmínky. Záchody byly vybudované ze dřeva na palubě. Lidé měli dyzenterii, dovedete si asi představit, jak to tam vypadalo. Jídla bylo taky poskrovnu.“

Dospělí lidé prý tři měsíce nesměli vystoupit z lodi. Petr Ehrmann jako nezletilý mohl, ale i tak je prý hlídali rumunští vojáci. „Pokud vím, tak tam nikdo nezemřel. Ale byli tam starší lidi, kteří přistoupili ve Vídni, takže tam bylo dost umělců, pořádaly se tam kabarety, i v těch blbých podmínkách. Nějaký kabaretní umělec pan Kapr z Vídně, byla tam nějaká subreta z berlínské opery, paní Pillersdorfová. Tak se tam pořádaly zábavy v prostoru mezi těma kójema. Po těch čtyřech měsících, to už bylo někdy v lednu, se konečně podařilo organizátorům sehnat zase uhelnou, tentokrát námořní loď, jmenovala se Sakaria. Tak jsme se přelodili a jeli jsme do Palestiny.“

Palestina

Plavba na námořní lodi Sakaria patřila už mezi tu jednodušší část cesty. Vyjma krátké zastávky u tureckého přístavu pluli bez větších problémů do Haify. V Palestině je Britové internovali do sběrného tábora Atlit. Ženy a děti, mezi které v té době Petr Ehrmann patřil, byly prý v Atlitu jen necelé tři týdny, pak se přesunuly do Haify. Se svou matkou a mladší sestrou byl jen krátce. Byl sice ještě dítě, ale dostatečně starý na to, aby mohl bydlet samostatně. Nějakou dobu byl ubytován u bohatší židovské rodiny na Carmelu na předměstí Haify, později odešel do penzionátu při škole a vyučil se zámečníkem.

Jakmile se vyučil, přihlásil se do československé armády. Nejdříve ho odmítli, neměl ani požadovaných sedmnáct let. Teprve až tohoto věku dosáhl, tak ho na sklonku roku odvedli. „To nás povolali v Jeruzalémě, tam byla ozdravovna československých vojáků, byla tam taky vojenská mise. Sešlo se nás tam asi dvacet, třicet. Samí kluci jako já, bylo tam taky pár lidí, kteří sloužili v armádě britský a přešli k Čechoslovákům. Tam jsem byl se svým bratrancem, s kterým jsem vlastně vyrůstal, s Pavlem Bergmanem. Dostali jsme tam takový řadový výcvik, abychom se uměli postavit do pozoru a pozdravit. Odvezli nás pak do Port Saidu do Egypta. Nalodili nás na loď a pluli jsme ve velkém konvoji do Anglie. Na lodi bylo mnoho vojáků, Poláků většinou, nějací Angličané a nás pár Čechů. Jeli jsme jako první konvoj přes Středozemní moře. Taky nás tam obtěžovaly ponorky, nevím už, jestli ve Středozemním moři, nebo až v oceánu. Viděli jsme, jak torpédoborce vypouštěly protiponorkové miny.“

S armádou do Anglie

Do Liverpoolu připluli během zimy 1943/1944. Krátce po připlutí do Británie většina vojáků dostala tzv. embarkation leave – dovolenou, kterou se svým bratrancem Pavlem využili k cestě do Londýna a také do posádkových měst, kde již sloužili jejich starší bratranci, kteří měli zkušenosti z Tobruku. Po návratu z dovolené přišel tankový výcvik. To už bylo léto roku 1944 a československé vojsko se připravovalo na nasazení na kontinentě. Ještě před odjezdem do Francie odjeli na ostré střelby do Skotska, pak přišlo tolik očekávané bojové nasazení.

Dunkerque

U Dunkerque sloužil jako tankista, řidič tanku, byl zařazený do 1. roty 3. tankového praporu. Za hrdinu se nepovažuje, ani nepokládá za důležité více mluvit o svém působení na frontě. Situaci u Dunkerque komentuje z pozice obyčejného pěšáka, který se samozřejmě snaží přežít a kterému některé protiútoky v posledních týdnech války přišly zbytečné. Do Československa odjel na konci května 1945. „Naložili jsme si tanky na trailery a Angličané nás převezli. Jeli jsme přes Stříbro. Cestou jsme potkávali Němce, kteří odcházeli z pohraničí s krávami a vozy. Tenkrát jsme z toho měli radost, i když dnes vím, že to asi moc příjemný nebylo.“

Návrat do Československa

Po válce sloužil na posádkách na Šumavě, zejména v Rabí, demobilizován byl v říjnu 1945. Využil možnosti dodělat si maturitu, o dva roky později maturoval na reálném gymnáziu. Politicky byl nalevo, ale do komunistické strany nikdy nevstoupil. Jeho názor na komunistickou stranu se pomalu měnil, když viděl pochodovat Lidové milice po únoru 1948.  „Abych vám řekl pravdu, přestože rodiče věděli, co to obnáší, tak člověk byl neinformovaný. Byl jsem dost levicově orientovaný, už z té Palestiny, z toho kibucu. Takže mně to tak kór nevadilo (nástup komunistů k moci, pozn. ed.). Manželka však pocházela z antikomunistické rodiny a sama byla v národně socialistické mládeži. Já jsem byl zvědavej, jak se to vyvine. Když jsem však viděl pochodovat milice, určitě by neváhaly použít zbraně, kdyby dostaly rozkaz. Bylo to ošklivé, když se na to člověk zpětně dívá a říká si: Byl jsi vůl, že jsi to nerozpoznal už tenkrát. Aspoň, že jsme se dočkali toho 17. listopadu.“

Brzo se ukázalo, že v padesátých letech bude smět vykonávat jen podřadné dělnické profese. Nikdy však nebyl zatčen ani vyšetřován. Jednou se mu zřejmě podařilo zatčení uniknout. Na začátku padesátých let musel pracovat mimo Prahu, v Praze pro něj nebylo místo. I tam se však znelíbil jakémusi místnímu komunistovi Svobodovi. Jednou cestou do práce potkal místního kádrováka, který byl však jinak velmi slušný člověk a který ho nabádal, aby odešel z této práce, aby zmizel: „Petře, koukej odsud zmizet. Byl jsem na okresním výboru strany a ředitel Svoboda říká, že jsi pozůstatek bandy Slánského. Že jsi zápaďák a že jsi cvičený na okresního hejtmana a takovéhle voloviny. Ten ti jde po krku, tak koukej odsud zmizet.“ Tak šel rovnou na pracovní úřad a podepsal smlouvu na dva roky do Jáchymova jako civilní zaměstnanec. „Jinak nebyla možnost, ten by mne tam držel. Tenkrát to nebylo tak jednoduchý. Když nechtěli pustit, tak nepustili.“

Srpen 1968

Nějakou dobu museli žít s manželkou od sebe odloučeni, návrat do Prahy nebyl snadný. Později pracoval jako montér na různých místech republiky, až v šedesátých letech si mohl znovu najít místo v Praze. V roce 1968 pracoval v dělnické profesi ve Vysočanech. Poučen historií a padesátými lety se už do ničeho bezhlavě nehnal. Byl předákem party, kde bylo hodně mladých. „Musel jsem krotit ty horkokrevný mladý kluky, aby se jim nic nestalo.“ Vzpomíná na příhodu, kdy se svou údržbářskou četou jeli z Vysočan zasklívat rozbitá okna na Vinohradské třídě. Nějaký ruský voják je zastavil a nenechal si rozmluvit, že nápis na autě – POZOR SKLO – není žádné protisovětské heslo, a museli ho smazat.

Jako mnozí lidé přemýšlel v té době, jestli nemá emigrovat. „Manželka by snad byla i pro, ale pro mne to už bylo pozdě. Kdybych snad byl podnikavější, tak možná jo.“ Ani toho rozhodnutí nelitoval, byl celkem spokojen se životem, sedmdesátá léta se prý nedala srovnat s padesátými lety. „Kdo nevystupoval proti režimu, neměl žádné velké potíže.“

Nelegální cesta do Izraele

V sedmdesátých letech si žádal o výjezdní doložku do Francie, oficiální důvod byl, že chce navštívit hroby svých padlých kamarádů u Dunkerque. Jeho dcera také měla ve Francii známou, která jim mohla napsat oficiální pozvání. Po několika zamítnutích jim nakonec výjezdní doložka byla vydána někdy v roce 1980 či 1981. Hlavním cílem cesty byla však návštěva bratrance žijícího nedaleko Frankfurtu. Jeho bratranec mu však nabídl, že mu zaplatí cestu do Izraele a zařídí, že mu nedají do pasu žádná razítka, aby neměl potíže při návratu s československými úřady. „Když už jsi tady, nechceš se podívat do Izraele?“ Petr Ehrmann je velmi rád, že to stihl v té době, po roce 1990 by mohlo být pozdě. „Pak začali tetičky a strejdové umírat, tak jsme rádi, že jsme je ještě viděli.“ Při jejich odletu příbuzní pečlivě odstraňovali či zamalovávali na dárcích veškeré visačky, které by mohly prozrazovat původ „Made in Israel“. Samozřejmě, že o tomto výletu nesměli nikomu ze známých nic říct, aby se náhodou nepodřekli. Československo v té době nemělo s Izraelem diplomatické styky a bylo vyloučeno, aby československý občan do této země cestoval.

Listopad 1989 manželé Ehrmannovi nadšeně přivítali a pravidelně chodili na demonstrace na Václavské náměstí. Od roku 2001 žijí trvale v Podolí u Mnichova Hradiště. Život penzistů si s manželkou nedokážou představit jinak než vyplněný prací na domě a na zahrádce. Byt v Praze přenechali dceři, zpátky do Prahy by se už nechtěli vracet.