"Jedna věc je, jak se v tom každodenním životě projevovalo to pokrytectví. Kdo to nezažil, kdo v tom nežil, tak si to neumí představit, co to znamená. Taky jsme měli mezi sebou už na vysoké škole, jestli to mám nazvat, tajné agenty, prostě byli tam někteří spolužáci. Byli nasazeni na to, aby vždycky byli nejzábavnější v centru skupinky a aby informovali na správných místech. Takže samozřejmě ti, co nějakým způsobem hodně vybočili, tak byli perzekvovaní. Samozřejmě to, že člověk nemohl přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život a dělat rozhodnutí podle svého. Že vlastně byla jakási pravidla a ta - ačkoliv chtěl nebo nechtěl - tak měl jasně nalajnovaná a nemohl se rozhodnout jinak. To se týkalo víceméně výběru povolání. Ono to šlo, ale ty nejzajímavější věci byly podmíněné tím, že by se člověk musel stát členem strany. Taky my jsme o tom hodně se spolužáky mluvili na škole, co budeme dělat, až vystudujeme. Já jsem studovala architekturu. Takže až vystudujeme, tak na nás z toho padla taková frustrace. Že v podstatě jak dál. Že členy strany jsme se stát nechtěli. Nechtěla jsem být členkou strany."
"Těch stávek bylo spoustu, já už si přesně ta data nepamatuju. Ale vždycky ty stávky byly vyhlášené nějakým způsobem dopředu - ta přímá setkání třeba na náměstí Svobody. To ale vždycky byl takový nějaký vrchol ledovce. My jsme dělali spoustu aktivit jako studenti kolem toho. My jsme tiskli plakáty, psali plakáty, nějakým způsobem jsme je šířili po nocích do fabrik. Rozváželi jsme je. Kdo měl auto, tehdy to nebylo úplně zvykem, že by studenti měli auto, takže kdo byl schopen si půjčit doma auto, tak jsme se snažili co nejvíc informovat menší města a továrny a získat je na svou stranu. Takže ty stávky potom probíhaly. To bylo nadšení, to bylo bezvadné. To bylo opravdu... to, co se teď třeba děje na Letné, tak mi to trošku připomíná, že lidi byli velice pozitivní, velice vstřícní. A co bylo hodně zajímavé, tak přitom když my jsme vlastně měli tu okupační stávku školy, že jsme bydleli v té škole, tak nám spoustu lidí zvenku nosilo jídlo, pekli buchty, nosili nám peníze. Čili nám došlo záhy, že my musíme udělat nějaké účetní knihy nebo prostě něco takového a všechno to nějakým způsobem registrovat. Ta podpora lidí zvenku byla ohromná. Já jsem sama přebírala od nějaké paní, která přišla do školy a první, koho potkala, jsem byla já, a dávala mi tehdy asi dvacet tisíc korun. Že nám nesou celoživotní úspory, že se stalo něco tragického v jejich rodině a že oni tomu hrozně fandí, těm změnám. Takže my jsme zažívali denně desítky, stovky různých úplně bezvadných reakcí od lidí a bylo to fakt až neuvěřitelné, jak se ti lidi snažili podporovat."
"Dědeček s babičkou byli statkáři a my jsme vlastně bydleli ve statku, který byl víceméně zabraný, zkonfiskovaný. Já jsem si hrála v těch prázdných stájích. V podstatě ptala jsem se dědy, proč tam je jeden kůň, kterého má ještě vypůjčeného. On říkal, že to je sice jeho kůň a měl plnou stáj koní, ale všechno mu zabrali do JZD - krávy, koně. Prostě on měl spoustu míst pro ta zvířata, měl původně lesy nějaké, měl pole a to všechno dědovi sebrali. Čili můj děda s babičkou byli velcí sedláci v prázdném statku. Což byl takový zvláštní pocit - hrát si a běhat v těch ohromných prostorách plných nějakých starých zaprášených zemědělských strojů. Ale můžu říct, že babička s dědečkem tím nijak nebyli zlomeni, že oni byli velice milí, pozitivní lidi."
Eva Eichlerová se narodila 29. dubna roku 1968 v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. Vyrůstala na tehdy již zkonfiskovaném statku svých prarodičů. Do školy začala chodit nejprve v Žeranovicích, poté v Holešově. Nepřijali ji na střední oděvní školu do Prostějova, a tak nakonec vystudovala střední průmyslovou školu stavební v Gottwaldově. V roce 1986 nastoupila ke studiu na Fakultu architektury VUT v Brně. V létě roku 1989 se rozhodla podepsat manifest Několik vět. V září téhož roku se zúčastnila výměnného pobytu studentů ve Velké Británii a navštívila i další země západní Evropy. Během sametové revoluce působila ve stávkovém výboru na brněnské fakultě architektury. Od roku 1990 pracovala v architektonické kanceláři v Brně. V roce 2010 založila spolu se svým manželem vlastní architektonické studio. Má dva syny a spolu s rodinou žije v Brně.
