Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ervin Eichner (* 1926  †︎ 2021)

• narodil se 4. května 1926 ve Vsetíně

• pocházel ze smíšené česko-židovské rodiny

• roku 1942 zahynul otec Rudolf Eichner v Osvětimi

• protižidovská opatření za války dolehla i na Ervina a zbytek rodiny

• během roku 1945 nuceně nasazený při výkopových pracích v Rožnově pod Radhoštěm

• vyučil se číšníkem

• v letech 1963–1968 provozním vsetínské kavárny Astra

• v letech 1968–1985 ředitelem hotelu Razula

• zemřel 14. března 2021

Rudolf Eichner ve 20. letech minulého století pracoval jako prokurista u továrníků bratří Thonetů, kteří prosluli výrobou ohýbaného nábytku. Jejich židle se postupně dostaly do celého světa a jsou součástí i Oválné pracovny Bílého domu ve Washingtonu. Když se v roce 1926 narodil Rudolfovi syn, dostal jméno Ervin, právě po jednom z Thonetových dětí. Rudolf s manželkou Andělou měli nedaleko vsetínského zámku, kde továrníci sídlili, služební byt. Měli dobré postavení a hodně peněz.

V následujících letech však jejich život změnily dvě události. Rudolf se rozhodl, že začne podnikat, ale kvůli hospodářské krizi v 30. letech zkrachoval a přišel téměř o veškerý majetek. O dalších deset let později si pro něj přišlo gestapo. Rudolf Eichner měl židovský původ a jeho život skončil v osvětimské plynové komoře.

Tohle bude můj konec

Psal se 15. březen 1939. Dvanáctiletý Ervin Eichner pozoroval z okna kolonu německých aut. Doprovázeli ji po zuby ozbrojení vojáci wehrmachtu na motorkách se sajdkárami. Sněžilo a foukal silný vítr. Ervin šel vzbudit otce, aby se šel také podívat. Rudolf Eichner prý nehnul ani brvou a řekl: „Tak tohle bude můj konec.“

O rok později se Ervin hlásil jako učeň do Baťovy školy práce ve Zlíně. Úspěšně prošel zkouškou a přijímacím pohovorem, ale nakonec jej do učení nepřijali. Důvodem bylo, že nemá „čistý“ árijský původ. „Otec byl Žid a matka katolička. To nejspíš nakonec zachránilo mně a mým sestrám život. Maminka nás nechala ve Vsetíně pokřtít jako katolíky a jako takové nás i přísně vychovávala,“ vysvětluje pamětník.

Po neúspěšném pokusu o přijetí k Baťům musel Ervin nastoupit do vsetínské sklárny. Měl čtrnáct let a nemohl pochopit tu všudypřítomnou a hmatatelnou nenávist vůči všemu židovskému. Do práce chodili společně s otcem. Rudolf Eichner musel v tu dobu již nosit na kabátě žlutou Davidovu hvězdu. „Já ji mít nemusel, ale on se za to strašně styděl. Pokaždé cestou do práce si ji zakrýval aktovkou,“ říká Ervin Eichner.

Dělníci jedli v maminčině bufetu a já jsem ve sklepě štípal třísky

Ve sklárnách vykonával Ervin tu nejtěžší práci. Přinášelo to jedinou výhodu. V době, kdy většina potravin byla k sehnání pouze na přídělové lístky, dostával tyto poukázky jako těžce pracující, což s sebou neslo jisté přilepšení, než kdyby jej klasifikovali jen jako běžně pracujícího občana. I tak měli Eichnerovi co dělat, aby početnou rodinu uživili. „Maminka si v tu dobu otevřela načerno bufet, kde každý den vyvařovala pro chlapy, co pracovali ve vsetínské Zbrojovce. Pro naše židovské kořeny se s námi nesměli bavit a otec vždy, když u nás jedli, trávil tu dobu schovaný ve sklepě, kde štípal třísky do kamen,“ vypravuje pamětník.

Brzy přišlo k Eichnerovým gestapo. „Měli dlouhé kožené kabáty a dělali u nás domovní prohlídku. Co hledali, nevím, vždyť my jsme tehdy už nebyli bohatí,“ říká Ervin Eichner. Nakonec zabavili německy psané lékařské knihy, které měl otec doma ještě ze svých nevydařených medicínských studií. A Anděla Eichnerová, snad ze strachu, aby je nenašli, či v domnění, že si gestapáky nakloní, jim dala kazetu s rodinnými šperky. Psal se rok 1940 a Rudolfu Eichnerovi zbývaly poslední dva roky života.

V zamřížovaném okně jsem spatřil hlavu otce

Na jaře roku 1942 přišlo gestapo znovu a tentokrát odvedlo celou rodinu k výslechu. „Na obecním úřadě ve Vsetíně si nás rozdělili. Otce jsem už neviděl. „Prohlíželi mě. Kroutili mi hlavou, jestli nemám židovský nos, a rozhodovali tak o mém životě a smrti. Strašně jsem se bál. Také zkoumali, jaké mám oči a jaký jsem typ, jestli jsem alespoň trochu árijec, to jsem měl po mamince. Pak mně pustili.

Šel jsem ven, a tam jsem se z té prožité hrůzy počural,“ líčí Ervin Eichner. Domů šel okolo radnice. V jednom ze zamřížovaných oken spatřil hlavu otce. Zamávali si. Rudolf Eichner zemřel v Osvětimi o několik měsíců později. Domů pak přišel úmrtní list, v němž byla jako příčina smrti uvedena srdeční zástava.

Nejkrásnější dárek k narozeninám

Po druhé návštěvě gestapa a otcově smrti měli již Eichnerovi relativní klid. Zčásti díky tomu, že děti byly katolického vyznání po matce, a také z důvodu, že Ervinovi rodiče prošli jako mnoho smíšených manželství v tu dobu nuceným rozvodem. Ervin pracoval až do roku 1944 ve sklárnách, kde během tří let vystřídal různé pozice. Na samém konci války se mu podařilo získat místo ve vsetínské pobočce firmy Kablo Kladno, kde pracoval ve zkušebně telefonních kabelů pro wehrmacht.

Nedlouho na to však přišla další nepříjemná povinnost a Ervin byl spolu s dalšími kolegy odvelený na nucené práce pro německou říši. V Rožnově pod Radhoštěm měli kopat protitankové zákopy. Fronta se neúprosně blížila. V dubnu roku 1945 již bylo všem jasné, že válka nebude mít dlouhého trvání a Ervin se rozhodl, že uteče. Zbytek času prožil ve Zděchově u švagra. „Čtvrtého května byl osvobozený Vsetín a já měl v ten den devatenácté narozeniny. Byl to nejkrásnější dárek, jaký jsem mohl dostat,“ říká Ervin Eichner. O půl roku později, během Vánoc 1945, zemřela jeho maminka Anděla.

Přemýšleli jsme, že utečeme z Československa

Po válce se Ervin vyučil číšníkem ve zděchovském hotelu, který vedl jeho švagr, akademický malíř Ludvík Klímek, a hotel nesl jeho jméno. Po třech letech v učení musel Ervin nastoupit povinnou vojenskou službu. Dostal se k posádce v Nýrsku na Šumavě, blízko pohraničí. Psal se rok 1948 a vlády v zemi se po únorovém puči chopili komunisté. Ervin Eichner vzpomíná, že šlo o překotnou dobu, kdy se mnoho lidí rozhodlo k tomu, že před hrozbou nového režimu utečou ze země. Ervinova posádka měla tehdy za úkol hranice před uprchlíky zajistit.

„Já jsem u žádné akce nebyl, protože jsem tam pracoval spíš v kanceláři, ale ty útěky byly. Sami jsme s kamarádem přemýšleli, že pokud nás odtud nepřevelí, tady to byl samý Slovák, že utečeme také. Vždyť takhle utekl i jeden z nás. Jeho manželka přijela autem, on nastoupil i s flintou a ujeli,“ vypravuje pamětník. Po roce jej převeleli k posádce do Frýdku Místku. Ervin přestal pomýšlet na emigraci a v roce 1950 se vrátil jako číšník do horského Hotelu Klímek.

Striptýz na Valašsku

Hotelnictví pak poznamenalo celou jeho profesní dráhu. Z obyčejného číšníka se Ervin postupně vypracoval na provozního a později i na ředitele hotelu. Nejprve v roce 1963 převzal vsetínskou kavárnu Astra, ze které se mu za vydatné pomoci jeho ženy Věry podařilo zbudovat luxusní podnik, který proslul společenskými akcemi, jako byla například volba Miss Astra. Svou činorodost a podnikatelské myšlení pak Ervin Eichner naplno projevil a zúročil po roce 1968, kdy se stal ředitelem hotelu Razula u Velkých Karlovic.

Pod jeho vedením se z Razuly stala oblíbená a vyhledávaná destinace, kdy si dveře hotelu podávaly hvězdy normalizačního popu spolu s vysokými představiteli komunistické státní moci. Ervin Eichner zde například zavedl pravidelná striptýzová představení, volby miss a koncerty, kde vystupovaly hvězdy zvučných jmen. V kraji se tvrdilo, že kdo jako zaměstnanec prošel Eichnerovou Razulou, měl dveře otevřené kdekoli v oboru.

Po sedmnácti letech vedení Razuly se Ervin Eichner cítil unavený. Dosáhl již důchodového věku a rozhodl se hotel opustit. Vlastní činorodost mu však dlouhého odpočinku nedopřála. Na příští tři roky se stal ředitelem hotelu Tanečnice na Pustevnách. Sametová revoluce jej zastihla jako provozního motorestu v Lidečku. Během 90. let odešel na zasloužený odpočinek.

Během let normalizace se Ervin Eichner zapletl s komunistickou Státní bezpečností. Je evidován v Archivu bezpečnostních složek jako spolupracovník StB pod zkratkou A (agent). Po tomto dodatečném zjištění jej redaktoři Paměti národa kontaktovali, zdali se chce k této okolnosti vyjádřit, Ervin Eichner to však odmítl. Zemřel nedlouho na to, v roce 2021.