Joas Ekhandjo

* 1977

  • „No v Praze samozřejmě, určitě jsi to musel slyšet od ostatních, to byl cukr! Sněžilo. Jak jsme tam dorazili, to byl samý sníh, jo? A ber si to, že to bylo poprvé v životě, mně bylo sedm let ještě tehdy, když jsem přiletěl do Prahy. A poprvé vidím sníh, jo? Takže pro mě sníh neexistoval, ale existoval cukr. Jo? Takže už jenom se otevřely ty dveře od toho letadla, tak jsem si vysypal všechno oblečení, co jsem měl v tašce, a připravoval jsem se na ten cukr.“ – „Že si ho dáš do kapsy, jo?“ – „No jasně. No jenže jak se otevřely ty dveře od letadla, takže tam stáli dva lidi, co tam pracujou na letišti, tam už stáli a bránili nám, abysme se dostali k tomu sněhu. No ale nepomohlo to. Já jsem do toho skočil normálně. Z těch schodů jsem normálně skočil na ten cukr. Jsem to tam sypal a ani necítíš, že to je studené. Jo? Až mě tam vytáhli a pak jsem to dal rovnou do pusy, jo? Jsem říkal: ‚Člověče, vždyť to nechutná jako cukr.‘ Takže to bylo moje první setkání se sněhem, ne?“

  • „Jak bys ten tábor popsal pro Čechy, kteří si to nedokážou představit?“ – „Ten tábor? Takový klasický, no. Takže to byl tábor jakoby, klasický tábor. Jako prostě máš tam takové jakoby stánky, protože jsme měli hodně stánky tam. Ale s mamkou, kde jsme byli my, to nebyl stánek, to bylo dřevěný... tam bylo hodně takových dřevěných domečků postavených. A pak hodně stánků, jo? Řekl bych, že hodně lidí bydlelo ve stáncích. A pak takové dřevěné domečky. Ale klinika byla už taková trošku modernější tehdy, jo? Byla postavená ze zdi a tak. Byla klinika a škola, kde jsme chodili taky. To bylo ze zdi. A pak taky si pamatuju vězení. Tam bylo malé vězení, jo, taky to bylo ze zdi. No a bylo to taky... no ale ta vesnice byla hluboko v lese, jo? To byl hluboký les úplně, jo? Prostě normální člověk by tam netrefil, jo? Protože to je někde uprostřed lesa, jo? Protože já si pamatuju, vždycky jsme chodili do toho hlubokého lesa vyhledávat plody prostě a tak. A k večeru zase zpátky domů. A vždycky nás jako seřvali, že nesmíme do toho hlubokého lesa, ale pro nás kluky tehdy to byla zábava taky. Takže bylo tam hodně vody, hodně zvířat, jo? Tam se chovalo hodně prasat, jo? My jsme tam v tom táboře... hodně se chovaly prasata, jako maso, jo? A taky byly krávy a takové to... A hodně zeleniny, jo? To v Zambii jsme v tamtom táboře... ti řeknu, tam nebyl hlad. Tehdy. Když byla válka. Dokonce dodneška si myslím, že to nejlepší jídlo bylo v tom táboře, jo? Hlavně zelenina tam v té Zambii, jo? To bylo úplně boží, jo? Si to pamatuju dodneška. A hodně ryb. Tam se hodně jedly ryby, čerstvé ryby normálně z řeky, jo, a tak. A v tom táboře jsme vyrůstali jako malí jako prostě bratři a ségry. Tohle můžu říct, protože... A každý starší tam, každá starší osoba tam... jsme prostě je brali jako rodiče, jo? Každá starší osoba prostě byla naše jako rodina. My jsme je všechny brali prostě jako naše mamky nebo naše taťky. A většinou to byli všichni vojáci. Ale i my malí jsme byli braní jako malí vojáci. Ale nebyli jsme jako ve vojně, ale byli jsme jakoby pionýři. Jo? Vždycky nás připravovali na to nejhorší, jo? Protože pochopitelně, byli jsme v období války. Zambie to taky neměla lehké. Jo? My jsme byli v Zambii jako uprchlíci, ale hrozilo Zambii zase, že Jihoafričané by mohli taky přepadnout ten tábor, takže nám tam dávali vždycky takové jako nácviky, jo? Cvičili jsme každé ráno, trénovali nás. Ale neangažovali jsme se jakoby ve vojně. Tak ale připravovali nás úplně k tomu nejhoršímu. A pro nás jako kluky to bylo bezva. To bylo bezva! Protože to byl zážitek pro nás, jo? My jsme to prožívali jako malí a fakt jako to bylo hezké, jo?“

  • „To bylo překvapení za překvapením. Nebo já tomu říkám děs za děsem. Protože zaprvé jsem viděl tolik bílých lidí v jedné místnosti. Takže... Natož bílé lidi jsme brali jako nepřátele. Protože pochopitelně Jihoafričané, kteří okupovali Namibii, tak to byli bílí. A jak jsme byli trénovaní, jak rozeznat nepřítele, tak jedna z charakteristik byla bílá pleť. Takže to bylo hrozné. Tak jsme říkali: ‚Jak je to možný?‘ Prostě nám to nesedělo, jo? Takže ten týden osobně mně to nesedělo. Ale pak za čtrnáct dní bych řekl, že se to zlepšilo. Tak jsem pochopil... Hele, to bylo hezký. Protože čtrnáct dní jsem se bál těch bílých vychovatelek, ne? Učitelky, všichni byli bílí tam, ne? Tak jsem se jich bál. I ředitelka byla bílá. Tak jsem říkal: ‚To jsou nepřátelé. Jsme tady, to je zrada.‘ Jo? Už jako mladý, sedm let, jsem takhle myslel. Protože nás takhle nacvičili. Ale po čtrnácti dnech jsem pochopil, že tihle bílí lidi byli takoví zlatí, jo? Takže měli jemný dotyk, jo? To jsme nedostávali, jo? Takže v tom táboře jsme neznali, co to je jemný dotyk. Aby se tě někdo dotkl jemně, to jsme neznali prostě. A taky ten hlas. Ten jejich hlas se zmírnil, byli takoví mírní. A pamatuju si, že ony brečely, ty učitelky, vždycky. Jo? A pak jsem pochopil, že to bylo emocionální pro ně. Jo? A pak jsem zjistil, že jsem začal jako jim důvěřovat, jo, a začal jsem taky něco cítit, co jsem nikdy neznal v životě. Jo? To bylo prostě, když řekne člověk... láska, jo? To byla jako rodičovská láska, jo? My jsme neznali lásku, jo? Osobně já jsem neznal lásku, protože my jsme znali jenom princip. Jo? Prostě že tohle se dělá, to se nesmí, musí se udělat to. A vždycky jsem... A taky jsem znal jenom trest, jo? V táboře byl jenom trest. Buď trest a žádné pochvaly. Jo? Protože natož abys byl pochválený v táboře, to vůbec, to neexistovalo. Ale jako kolektiv, to taky ne, jo? Prostě tam to bylo vojenské, jo? To lidi musí pochopit, že to byl vojenský tábor. Takový. Jo? Takže... Ale tady v Česku, v Československu, v Bartošovicích po čtrnácti dnech, tak jsem si uvědomil... To byla nádherná věc. To se nedá popsat.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ondangwa, 14.11.2021

    (audio)
    délka: 02:27:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Podvedli nás. Bylo to obrovské zklamání

Joas Ekhandjo
Joas Ekhandjo
zdroj: Lukáš Houdek

Joas Ekhandjo se narodil 16. prosince 1977 v táboře pro uprchlíky z Namibie Lubango v Angole. Rané dětství strávil v táboře Nyango v Zambii. V roce 1985 odletěl jako jedno z 56 namibijských dětí do Československa v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO, které tehdy bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice. Cílem bylo vychovat z dětí namibijskou elitu. Mezi lety 1985 až 1988 žil v Bartošovicích na Novojičínsku, v letech 1988 až 1991 vyrůstal v Prachaticích. V roce 1991 se spolu s dalšími dětmi nuceně vrátil do Namibie, kde pak žil se svou matkou. Tu viděl naposledy jako malé dítě v Zambii. V roce 2002 se vrátil do Česka za vzděláním. Vystudoval rehabilitaci na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Posléze se vrátil do Namibie a nastoupil do prezidentské kanceláře do pobočky v severonamibjském městě Ondangwa, kde dostal na starosti záležitosti hendikepovaných. Byl vůdčí postavou skupiny československých namibijských dětí, pořádal pravidelný český festival.