„Jak bys ten tábor popsal pro Čechy, kteří si to nedokážou představit?“ – „Ten tábor? Takový klasický, no. Takže to byl tábor jakoby, klasický tábor. Jako prostě máš tam takové jakoby stánky, protože jsme měli hodně stánky tam. Ale s mamkou, kde jsme byli my, to nebyl stánek, to bylo dřevěný... tam bylo hodně takových dřevěných domečků postavených. A pak hodně stánků, jo? Řekl bych, že hodně lidí bydlelo ve stáncích. A pak takové dřevěné domečky. Ale klinika byla už taková trošku modernější tehdy, jo? Byla postavená ze zdi a tak. Byla klinika a škola, kde jsme chodili taky. To bylo ze zdi. A pak taky si pamatuju vězení. Tam bylo malé vězení, jo, taky to bylo ze zdi. No a bylo to taky... no ale ta vesnice byla hluboko v lese, jo? To byl hluboký les úplně, jo? Prostě normální člověk by tam netrefil, jo? Protože to je někde uprostřed lesa, jo? Protože já si pamatuju, vždycky jsme chodili do toho hlubokého lesa vyhledávat plody prostě a tak. A k večeru zase zpátky domů. A vždycky nás jako seřvali, že nesmíme do toho hlubokého lesa, ale pro nás kluky tehdy to byla zábava taky. Takže bylo tam hodně vody, hodně zvířat, jo? Tam se chovalo hodně prasat, jo? My jsme tam v tom táboře... hodně se chovaly prasata, jako maso, jo? A taky byly krávy a takové to... A hodně zeleniny, jo? To v Zambii jsme v tamtom táboře... ti řeknu, tam nebyl hlad. Tehdy. Když byla válka. Dokonce dodneška si myslím, že to nejlepší jídlo bylo v tom táboře, jo? Hlavně zelenina tam v té Zambii, jo? To bylo úplně boží, jo? Si to pamatuju dodneška. A hodně ryb. Tam se hodně jedly ryby, čerstvé ryby normálně z řeky, jo, a tak. A v tom táboře jsme vyrůstali jako malí jako prostě bratři a ségry. Tohle můžu říct, protože... A každý starší tam, každá starší osoba tam... jsme prostě je brali jako rodiče, jo? Každá starší osoba prostě byla naše jako rodina. My jsme je všechny brali prostě jako naše mamky nebo naše taťky. A většinou to byli všichni vojáci. Ale i my malí jsme byli braní jako malí vojáci. Ale nebyli jsme jako ve vojně, ale byli jsme jakoby pionýři. Jo? Vždycky nás připravovali na to nejhorší, jo? Protože pochopitelně, byli jsme v období války. Zambie to taky neměla lehké. Jo? My jsme byli v Zambii jako uprchlíci, ale hrozilo Zambii zase, že Jihoafričané by mohli taky přepadnout ten tábor, takže nám tam dávali vždycky takové jako nácviky, jo? Cvičili jsme každé ráno, trénovali nás. Ale neangažovali jsme se jakoby ve vojně. Tak ale připravovali nás úplně k tomu nejhoršímu. A pro nás jako kluky to bylo bezva. To bylo bezva! Protože to byl zážitek pro nás, jo? My jsme to prožívali jako malí a fakt jako to bylo hezké, jo?“