Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Eliášová (* 1932)

• narozena 10. června 1932 v Lišově, okres České Budějovice

• od roku 1959 do 22. dubna 1962 spolupracovala s americkou rozvědkou sídlící v Mnichově a Salcburku

• 21. července 1962 obžalována a krátce nato Městským soudem Praha poslána na tři roky do vězení za trestný čin vyzvědačství

• v roce 1965 byla po uplynutí dvou a půl let trestu na základě vlastní žádosti propuštěna

• v 90. letech byla finančně odškodněna

• žije v Praze

Dětství a mládí

Anna Eliášová, rozená Zemanová, se narodila 10. 6. 1932 v Lišově v okrese České Budějovice. Její matka pocházela z Českých Budějovic a otec z moravské Třebíče. Kvůli ekonomické krizi v roce 1934 přišel otec o práci účetního pro lišovskou pilu a malá Anna se s matkou přestěhovala do společné domácnosti ke své babičce do Českých Budějovic. Otec se s druhou dcerou, Anninou sestrou, přestěhoval ke svým rodičům na Moravu.

Na základní školu začala Anna Eliášová chodit v Kardašově Řečici, kde její matka začala pracovat v hotelu Modrá hvězda. Už do čtvrté třídy však nastoupila v Českých Budějovicích, kde její matka získala novou práci. Po druhé světové válce se Anna Eliášová od matky odstěhovala a bydlela se svým otcem, jenž pracoval jako soudní účetní v Praze. V Praze také dokončila devítiletou školní docházku.

Díky otci získala Anna Eliášová svou první práci. Nastoupila do smíchovského vydavatelství, ve kterém vykonávala administrativní činnost. Tomuto vydavatelství se ale ekonomicky příliš nedařilo, proto jí její otec našel zaměstnání v kanceláři restaurace na Žofíně, kde pracovala jako účetní až do svého zatčení v roce 1962. V jedenadvaceti letech, v roce 1953, se provdala za Ladislava Zimmermanna, s nímž měla dvě děti – dceru a syna.

Na konci padesátých let se Anna Eliášová, tehdy Zimmermannová, z podnětu svého manžela stala součástí pětičlenné výzvědné skupiny, která několik let získávala informace pro americkou rozvědku v Mnichově a Salcburku. Její manžel Ladislav Zimmermann pracoval pro skupinu již delší dobu, o čemž však Anna Eliášová nevěděla: „…Já vám tu přesnou dobu neřeknu. U mě cca tři roky, cca si říkám. (…) Manžel déle a jsem to nevěděla.“ V rámci výzvědné činnosti skupiny překládala z němčiny pokyny na mikrofilmech, jaké informace má skupina pro americkou rozvědku na území ČSSR zjistit. Tyto pokyny pak sdělovala svému tehdejšímu manželovi.

Výzvědná skupina a rozsudek pro její členy

Činnost skupiny sledovala jistou dobu Státní bezpečnost (StB) a v roce 1962 byli členové skupiny zatčeni a odsouzeni. Pamětnici policie odvezla do ruzyňské věznice k výslechu a bezprostředně po něm na ni uvalila vazbu. V podmínkách těžších než vězeňských strávila zhruba půl roku, dobu, po kterou probíhalo policejní vyšetřování daného případu. Na základě obžaloby Městského soudu v Praze z 21. 7. 1962 byla souzena za trestný čin vyzvědačství podle § 105 odst. 1, tr. zák. za použití § 40 odst. 1, odst., písm. b/ tr. zák.

Soud Anně Eliášové udělil trest odnětí svobody na tři roky, což byl z celé skupiny trest nejnižší. Štefan Johaczy (16. 2. 1923, po smrti) byl odsouzen na 12 let, Ladislav Zimmermann (29. 1. 1924, po smrti) na 14 let, Antonín Hora (7. 7. 1916, po smrti) na 8 let a Vladimír Šindler (24. 2. 1918, po smrti) na 5 let odnětí svobody.

Obžaloba uvádí: „A. Z. v době od října 1961 do 22. 4. 1962 v Praze po zjištění, že její manžel L. Zimmermann provádí špionážní činnost proti Československé republice ve prospěch americké rozvědky, opisovala mu špionážní směrnice a pokyny, které Ladislav Zimmermann obdržel na mikrofilmech, a psala do Rakouska pohlednice, kterými bylo avizováno odeslání špionážních zpráv na krycí adresu americké rozvědky do západního Německa.“

Věznění a doba po propuštění na svobodu

Po odsouzení byla Anna Eliášová převezena z Ruzyně do pardubické věznice. O něco později byla přemístěna do opavské věznice, která byla podle jejích slov určena speciálně pro politické vězně. V této věznici, kterou osobně pamětnice označuje spíše za lágr, musela čelit podmínkám citelně těžším než v Pardubicích. Vykonávala tam například těžkou fyzickou práci na poli, musela se vypořádat s těžkým a přísným denním režimem a také velmi nekvalitní stravou a více než nedůstojnými hygienickými podmínkami. O dceru a syna se v době jejího věznění starala její sestra žijící se svým manželem, členem KSČ, na Moravě.

Zhruba po dvou a půl letech byla Anna Eliášová z opavské věznice na základě své žádosti za dobré chování propuštěna. Po návratu do Prahy bydlela nejprve u rodičů svého vězněného manžela. Kvůli špatné ekonomické situaci vychovávala její děti ještě přibližně rok po propuštění její sestra na Moravě.

Jakožto osoba vězněná za protistátní činnost pochopitelně měla velké potíže získat přijatelnou práci. Podařilo se jí nastoupit do Středočeské tiskárny v pražské Myslíkově ulici, kde vykonávala velmi náročnou fyzickou práci. V tiskárně pracovala svědomitě a její vedoucí s ní byl spokojen, proto zhruba po roce přestoupila na fyzicky méně náročnou práci. I v tomto případě byl vedoucí tiskárny spokojen, a protože věděl, že má zkušenosti s administrativní prací, nabídl jí možnost pracovat jako korektorka textů.

Později se Anna Eliášová se svým manželem, uvězněným na čtrnáct let, rozvedla a znovu se provdala. Její dcera nebyla z politických důvodů přijata na střední školu, kterou si zvolila, v osmnácti letech emigrovala a v zahraničí už zůstala. V devadesátých letech minulého století byla Anna Eliášová jakožto politický vězeň rehabilitována a obdržela finanční náhradu ve výši 47 000 Kč. Po smrti svého druhého manžela žije sama na sídlišti v pražských Bohnicích. Je členkou Konfederace politických vězňů a je jediným žijícím členem tehdejší výzvědné skupiny.

Život s nálepkou vězně

Anna Eliášová hodnotí svůj život dvojznačně. Na jedné straně uvádí, že pokud by se její život opakoval a ona by se dostala do podobné situace, která nastala v šedesátých letech minulého století v době totalitního režimu, jednala by stejně, respektive podobně. Na druhé straně své věznění hodnotí jako něco, co by již rozhodně prožít nechtěla. Svou zkušenost z komunistického lágru totiž považuje za výrazně těžší a tvrdší než to, co zažila během druhé světové války. Velmi těžce se také vypořádávala s následky výzvědné činnosti, s „nálepkou“ bývalého vězně, která ji pronásledovala po celý zbytek života.