Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hermína Eliášová (* 1932)

• narodila se 6. prosince 1932 v Pohoří v Novohradských horách

• pocházela z německé rodiny, která vlastnila velký hostinec

• zažila poválečné protiněmecké nálady

• v roce 1946 se celá její rodina musela přestěhovat do Rakouska

• na konci 40. let se přestěhovala do Prahy ke své tetě

• stále navštěvovala příbuzné v Rakousku

• pracovala v ČKD, kde také poznala svého manžela

Hermína Eliášová se narodila 6. prosince 1932 ve vesnici Pohoř. Dnes téměř zaniklá a zvolna ožívající obec přímo u Rakouské hranice nesla německé jméno Buchers im Böhmerwald. Po válce dostala jméno Pohoří na Šumavě, i když se nenachází na Šumavě, ale v sousedních Novohradských horách.

Pochází z německé rodiny rodiny Hietlerových. Příjmení Hietler nebylo nijak unikátní – ve stejné vesnici bydlelo dokonce pět rodin toho příjmení. Matka pracovala na poště a babička s dědou provozovali hospodu a řeznictví.

Patřili tak spíše k bohatším rodinám – měli veliký dům, koně, krávy a hostinec, kde se často slavilo a bylo veselo. Většina mužů z vesnice pracovala v lesích, takže když šli z práce domů, stavili se vždy na pivo. Její otec a strýc jezdili s povozem pro pivo buď do Benešova nad Černou, nebo do pětadvacet kilometrů vzdálené Kaplice. Z kolegiality, jak říká Hermína Eliášová, se vždycky museli stavit v každé hospodě, kterou potkali, na pivo. Koně už automaticky u hospod zastavovali a někdy se i vraceli sami domů.

Do školy chodila pamětnice, jen když nebylo doma moc práce. Hlavně v létě se muselo hodně pomáhat: „Když jsme přišli ze školy domů, převlíkli jsme se a museli jsme vzít krávy a jít s nimi na pastvu. No a pak kolikrát se nám stalo, že jsme něco pekli, brambory, a krávy nám utekly do zelí.“ To jim pak soused vždy nadával, že si je nehlídají.

Před válkou bylo Pohoří krásné, vzpomíná Hermína Eliášová. V zimě bývalo tolik sněhu, že neviděli přes okna ven, chodili lyžovat sáňkovat a po večerech se u nich scházeli sousedé a teta krásně hrála na citeru. V neděli chodívali do kostela, kde malá Hermína zpívala ve sboru, na Velikonoce je kluci pořádně vypráskali a 12. září se slavila pouť. Ve vesnici sice nebyla pitná voda, pro kterou se muselo jezdit, ale jinak měli obchod, školu, kostel a spoustu staven. V letech komunistického režimu se Pohoří ocitlo v hloubi pohraničního pásma a obec de facto zanikla. 

„Všichni jsme byli jedna velká rodina,“ říká Hermína Eliášová. Maminka jí umřela, když jí byly tři roky. Poté se o ni staral tatínek, který ale zemřel sedm let po mamince. Pak ji vychovávala teta a babička, a když se teta vdala do Rakouska a babička zemřela, staral se o ni strýc – otcův bratr.

Válka a odsun Němců

Jakmile vypukla válka, vše se zhoršilo. Mnozí chlapci a muži museli odejít do armády a někteří z nich se už nevrátili. Když válka skončila, byli všichni v Pohoří rádi, ale tušili, že pro ně zlé časy neskončily. Hermína Eliášová nechce o tom, co přišlo po konci války, příliš mluvit a jen naznačuje, že to nebylo nic hezkého: „Potom když Němci museli odejít, tak určitý typ lidí se na těch, co byli s nima, trochu vyřádil. A víc vám o tom neřeknu, protože to by nebylo hezký.“ Naznačuje jen, že jednoho dne přijeli mladí kluci, kteří si říkali partyzáni, a z jejího strýce se snažili dostat nějaké informace.

V roce 1946 si museli všichni Němci sbalit věci a vystěhovat se do Rakouska. Pro rodinu Hietlerových to znamenalo přejít kousek za hranice. A štěstí měli v tom, že už v Rakousku měli příbuzné, kteří se o ně postarali.

Návrat do Československa

V Rakousku zůstala pamětnice asi jen dva nebo tři roky a poté se přestěhovala zpátky do Čech, tentokrát do Prahy, ke své tetě, maminčině sestře. Nejdříve musela jít do dívčí školy, kde však nerozuměla ani slovo česky a spolužáci se jí smáli, když mluvila německy. Po dvou letech školu opustila a nastoupila do práce.

V továrně ČKD měla nastoupit jako elektrotechnička, ale když ji viděl mistr, řekl: „Hele, holka, ty na to nebudeš, ty nebudeš na nic.“ Nakonec si ale udělala zkoušky v psaní na stroji a starala se o administrativu. V ČKD také poznala svého pozdějšího manžela, kterého si v roce 1952 vzala. O rok později se jim narodil syn a za další čtyři roky i dcera. Bydleli na Smíchově, kde dostali byt, který později vyměnili za jiný, v Hloubětíně. Tam žili i v srpnu 1968, kdy si na poli za domem sovětští vojáci rozestavěli střelné zbraně.

Stále také jezdila navštěvovat své příbuzné do Rakouska, ale stejně jako všichni ostatní musela žádat o povolení vycestovat a rodina jí z Rakouska musela posílat oficiální pozvánku s potvrzením, že za ni vše zaplatí a nebude chtít žádné peníze. Zkrátka, „furt jenom samá žádost to byla“.

Se svým manželem žila Hermína Eliášová téměř šedesát let – čtyři měsíce před výročím svatby zemřel. V současné době (2017) má obavy, aby se to zlé z války zase nevrátilo, a přeje si, aby hlavně už žádné války nebyly. A mladým lidem vzkazuje: „Buďte hodní na rodiče, nedělejte vylomeniny a hlavně nebuďte zlí.“