Já byla tak zblblá, že jsem si nedovedla představit, že by mě nevzali do Pionýru nebo do Komsomolu
Slavěna Eliášová, dívčím příjmením Lucuková, se narodila v roce 1943 českým rodičům v Podlískách, malé obci na Volyni. Mnoho členů její rodiny bylo postiženo totalitními režimy, především komunismem. Její dědeček Josef Vostrý byl zastřelen banderovci. Strýc Vladimír byl jako voják 1. čs. sboru zajat na Dukle a kvůli tomu se nakonec dostal do sovětského gulagu u Vorkuty, nejzazšího severovýchodního města Evropy, kde byl nucen v hrozných podmínkách několik let stavět železnici. Jeho bratr Josef prošel také boji v 1. čs. sboru a v Československu byl nakonec kvůli vlastnictví cukrárny jako vykořisťovatel odsouzen. Další jejich sourozenec, Vít, byl vojáky wehrmachtu spolu s dalšími Čechy a Ukrajinci upálen ve stodole v obci Svatá u Buderaže. Rodina Slavěny Eliášově zažila pravou realitu „sovětského komunistického ráje“ až do roku 1961, protože nereemigrovali jako ostatní Češi v roce 1947. Několik let poté zahrnovali úřady žádostmi o návrat do vlasti svých předků a nakonec jim bylo vyhověno až po návštěvě tajemníka Nikity Sergejeviče Chruščova v Moskvě. Rodina se nastěhovala do Šumperka, kde Slavěna Eliášová pracovala až do důchodu jako projektantka v elektromontážních závodech. V roce 1971 se provdala za Viktora Eliáše, který byl spolu s rodinou jako kulak vysídlen na Šumpersko. Viktor Eliáš se potom dvakrát pokusil o útěk z Československa na Západ a za to osm let strávil v komunistických uranových lágrech na Jáchymovsku. Dnes žije pamětnice stále v Šumperku.