Slavěna Eliášová

„A zajímavé bylo to, že v padesátých letech u nás bydlel milicionář, který byl vyslaný z Rovna. Oni byli vlastně v každé vesnici, aby tam dohlíželi na pořádek. Jednou ti banderovci přišli, že se chtějí prospat. Tak děda (otec- pozn. autora) je nechal. Co měl dělat. Nad kovárnou měli seno a tam spali. Za nějakou dobu tam přišli vojáci, to si pamatuju, měli bodáky. Pod schodama jsme měli obilí, naskládaný pytle, a oni těma bodákama to obilí prořezali, jestli tam není schovanej nějakej člověk. Hledali všude, ve sklepě, byli všude. Hledali a nás máma vzala někde bokem a držela nám pusy, abychom vůbec nemluvili. Museli jsme být ticho, protože bysme to mohli prozradit. Taky zašli do kovárny a to potom děda vykládal, že se ho ptali, jestli neví, jestli jsou tam někde banderovci. A on říkal: ,No já nevím, ale snad spí nad kovárnou.' Nevím, jak to vzali, ale asi si mysleli, že to říkal žertem. Jinak by bylo zle, kdyby se tam podívali.“

„Když se urodilo, tak dostali pytel obilí nebo dva. A když se neurodilo, nedostali nic. Dostali pár rublů. Ještě při každé výplatě, která byla jednou, dvakrát do roka, museli koupit obligace. To bylo povinný. To bylo jako dluhopisy nebo něco podobnýho. Jak jsme odjížděli, tak jsme se zajímali, jestli nám je proplatí. Prostě neexistovalo.“

„Potom byl zavřenej za to, že v osmnácti letech chtěl utéct do Rakouska. On chtěl přeplavat Dunaj a přesně uprostřed ho čapli. A protože byl syn kulaka, kterého vystěhovali z Plzeňska sem, tak měl ještě vroubek navíc, a tak ho zavřeli. Poprvé dostal dva roky. Podruhé, když ho čapli, tak dostal šest let. Poprvé chtěl utéct přes Dunaj, podruhé přes Hřensko a tam ho čapli a dostal šest let.“

„Já si na něho pamatuju, až když přišel z toho vězení, po tom vorkutském gulagu. Pamatuju si, jak hrozně vypadal. Lezla jsem úplně pod stůl. To jsem viděla hodně takových lidí. Protože tam, když byl hladomor, tak se tam furt courali lidi z východní Ukrajiny a pak z Běloruska a prosili o chleba a trochu mouky nebo cukru, aby nakrmili svoje děti. Tam to bylo hrozný začátkem padesátých let, to si už pamatuju.“

„Když si to takhle uvědomím, tak to muselo být hrozně těžký, protože dvě děti zemřely a já jsem se narodila v roce čtyřicet tři, takové nejhorší době za války. Byl mně necelej rok, když jsem onemocněla zápalem plic, protože jsme taky často seděli ve sklepě, jak se bombardovalo. I v zimě. Dostala jsem zápal plic a následně zápal mozkových blan. Ale měla jsem to štěstí, že tam procházela armáda, vlastně už hnali Němce, tak nevím, jestli to byl lékař Svobodovy armády nebo nějaké ruské armády, a tak mě teta, tátova sestřenice, vzala k sobě do Zdolbunova. To byl vlastně železniční uzel a tam stála armáda. A tam mě léčil ten vojenský lékař. Jenomže já jsem byla v tak špatném stavu, že jednou řekl, že je to úplně zbytečný. Že ať mě vezmou a jdou domů, protože už není žádná šance. No a jak byl duben a jak to se mnou kodrcalo po těch zmrzlých hliněných cestách, tak já jsem najednou začala brečet a začala jsem najednou jevit známky života. A naši neměli žádný léky, nic a přijeli se mnou domů a děda (otec – pozn. autora) se otočil a mazal z Podlísek na hlavní silnici, tam stopnul nějaký nákladní auto a jel do Zdolbunova. A ráno byl zpátky s lékama. Jel za tím doktorem. Takže se to lepšilo, lepšilo a jsem tady a bude mi pomalu sedmdesát let.“