Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Elšíková (* 1929)

• narozena v roce 1929 v obci Huta, Podkarpatská Rus

• je slovenské národnosti

• v roce 1947 reemigrovala do Československa

• bydlela v dnes již zaniklé obci Kamenná (něm. Steingrund)

• v současnosti bydlí ve Skorošicích

Marie ELŠÍKOVÁ

Slovenkou na Podkarpatské Rusi

Marie Elšíková, rodným příjmením Válková, se narodila v roce 1929 v obci Huta, která leží v blízkosti Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Stejně jako naprostá většina obyvatel rodné obce byla i pamětnice slovenské národnosti. V roce 1947 společně s rodinou a většinou obyvatel Huty reemigrovala do Československa. Rodina pak žila půl roku na Slovensku, než odešla na Moravu. Společně s několika slovenskými rodinami z Podkarpatské Rusi tam dva roky bydleli v dnes již zaniklé obci Kamenné (něm. Steingrund) v Rychlebských horách. Po jejich odchodu byla obec zbourána.

V Podkarpatské Rusi

Marie Elšíková prožila celé dětství a mládí v obci Huta, která dnes leží hned u ukrajinsko-slovenských hranic. Byla to obec se slovenským obyvatelstvem a v okolí se nacházelo několik dalších. Slováci do tohoto kraje přišli v průběhu 17. a 19. století. „Tam byla Stará Huta a pod tím byla Sklená Huta a Suchá Huta. To byly tři obce pohromadě. Tak to byli všechno Slováci. A jak se jelo na Užhorod, tak tam byly Onokovce a ještě nějaký vesnice a tam byli taky Slováci. A na druhé straně za tím byla jako když řeka a tam byli Rusíni,“ vzpomíná pamětnice, která ale neví, kdy se tam přistěhovali její předci. Za dob Československa se prý Slováci a Rusíni často navzájem navštěvovali. „Chodili jsme na ty poutě všude, i k těm Rusínům. Jenomže ti bydleli hodně v kopcích. Ti byli takoví chudáci.“

Domy v obci byly prý roztroušené po okolních kopcích. V roce 1932 si na kraji vesnice postavili dům rodiče Marie Elšíkové, ke kterému přikoupili dva hektary polností. Život v této chudé oblasti nebyl vůbec jednoduchý. Pamětnice vzpomíná, že musela většinou po škole pomáhat rodičům. Do obecní školy chodila v Hutě. Byla to prý dvoutřídka a za dob Československa se tam vyučovalo ve slovenštině. To se však změnilo po mnichovské dohodě a vídeňské arbitráži, kdy byl jih Podkarpatské Rusi odevzdán maďarskému království. Obec tak připadla pod Maďarsko a ve škole se vyučovalo v maďarštině. Na období pod nadvládou Maďarska vzpomíná Marie Elšíková velmi špatně. „Maďaři byli strašně zlí.“ Hodně mužů z obce muselo narukovat do maďarské armády a několik z nich se již nikdy nevrátilo. „Tři nebo čtyři chlapi tam někde v Rusku zůstali.“

Ke konci války prý v okolí operovali partyzáni, které místní obyvatelé podporovali. Mezi nimi i matka pamětnice Margita Válková. „Ženský jim nosily jídlo do toho lesa.“ Osvobození sovětskou armádou proběhlo poklidně. V domě se prý sice zastavovali utíkající maďarští vojáci, ale ti chtěli jen trochu jídla. Čtrnáct dní pak u Válků bydlelo několik sovětských vojáků. „Oni si tam ve světnici dělali, co chtěli. Baryšni si tam vozili a všechno, ale jinak nikomu neubližovali.“

Už v červnu 1945 bylo v Moskvě rozhodnuto o přičlenění Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, a to včetně některých hraničních obcí, které dříve spadaly pod Slovensko. Huta tak rázem ležela v Sovětském svazu hned u hranic s Československem. Marie Elšíková vzpomíná, že v tomto období přes hranice utíkalo hodně Slováků do Československa. „To byl pooraný pás a hlídali to Rusové. Lidi utíkali na Slovensko. Od nás hodně utíkali i z rodiny. (…) Rusáci je chtěli mít na vojně a tam se vojna sloužila tři roky. Všichni mladí kluci utekli.“ Pamětnice také dodává, že se přes blízké hranice často pašovalo zboží. Těchto přechodů se v sedmnácti letech sama několikrát účastnila. „Pašovalo se. I já jsem chodila přes hranice. Nabrali jsme, co nebylo na Slovensku. Sebrali jsme takový špagáty a přes rameno jsme si nabrali dřeva a do toho dřeva jsme to dali a zanesli jsme to na Slovensko a tam jsme to vyměnili. Bylo strašně těžké něco sehnat. Třeba u nás se vždycky nosily takový sukně, tak jsme si tam chodily pro tu látku.“

Šli za lepším

V srpnu 1945 vyšlo vládní nařízení, podle kterého Češi a Slováci žijící na Podkarpatské Rusi mohli zažádat o československé občanství a odejít. Reemigrace proběhla v roce 1947 a z Podkarpatské Rusi odešlo zhruba pět tisíc osob. „Šli jsme za lepším, že se budeme mít líp, když odejdeme,“ vzpomíná na důvod odchodu z rodné obce Marie Elšíková.

Z Huty odešli prakticky všichni Slováci. „Pár jich tam zůstalo. Zůstala sestra od mého táty a sestřenice, která už byla vdaná.“ Rodina paní Marie odešla do slovenské obce Švedlár u Spišské Nové Vsi. Ta byla před válkou obydlena německy hovořícím obyvatelstvem odsunutým v roce 1946 do Německa. Ve Švedláru ale zůstali jen šest měsíců. „Chlapi se sebrali a šli hledat na severní Moravu, že tady jsou baráky po Němcích a je tam všechno. Tak jsem se sebrali a jeli jsme do Kamenné.“

Válkovi se společně s dalšími asi šesti rodinami Slováků z Podkarpatské Rusi nastěhovali do zcela vylidněné obce Kamenná (něm. Steingrund). Před válkou v ní přitom žilo necelých dvě stě Němců. Nacházela se uprostřed lesů Rychlebských hor v průměrné nadmořské výšce šest set metrů a byla hodně vzdálená od ostatních obcí. „Byla hrozně daleko a hore kopcem. Kluci jezdili sem do Skorošic do lomu. V zimě jezdili na lyžích, protože to se jinak nedalo. Bylo hrozně moc sněhu.“

Rodina se nastěhovala do domu na okraji vesnice, ke kterému patřilo dva a půl hektaru půdy s velmi nízkou bonitou. „To bylo na kopcích. S krávama jsme dělali, orali, všechno. Takový kopy kamení tam byly. Byly to takový stráně a každý měl kousek políčka.“ Při jejich příchodu se již psal rok 1948 a všechny domy v obci byly vydrancované. „My jsme mysleli, že tam bude nábytek a všechno, ale tam to bylo všechno vydrancovaný. Barák byl v pořádku, ale nic v něm nebylo.“ I když v obci byl mlýn, hospoda a několik velkých kamenných hospodářství, funkční byla jen kaple sv. Josefa, ve které se ještě konaly mše svaté. Takto má obec ve svých vzpomínkách Marie Elšíková. „Tam, jak my jsme bydleli, tak tam byly tři dřevěnky a byly krytý, nevím, jestli slámou nebo šindelem. Byla tam škola, hospoda, kostelíček. Oni byli všichni ti Němci katolíci. I pěkný vilky tam byly tam na kopečku na rovince. Všechno zbourali.“

V roce 1949 se prý všichni Slováci z obce vystěhovali. Rodina Marie Elšíkové společně s dalšími dvěma rodinami odešla do blízkých Skorošic. Ostatní rodiny prý odešly na Slovensko. Jak se již pamětnice zmínila, Kamenná byla několik let po jejich odchodu zbourána. V roce 1952 přijelo vojsko z jesenických kasáren a domy v obci začali bourat. Zanechali jen jeden, ale ten byl časem také stržen. Dnes už tuto malou vesnici připomínají jen valy a velký dřevěný kříž.

Válkovi se ve Skorošicích nastěhovali do bývalého německého řeznictví. Marie Elšíková nastoupila do Moravolenu Jeseník, ve kterém pracovala až do důchodu. V roce 1956 se provdala za Jiřího Elšíka pocházejícího z osady v okolí Hošťálkové na Vsetínsku. Dnes spolu stále bydlí ve Skorošicích.

Marie Elšíková se již nikdy nebyla podívat do své rodné obce, ale říká, že za mlada před spaním na ni často vzpomínala. „Kdysi jak jsem byla mladší, tak jak jsem večer ležela, tak jsem všechny baráky spočítala. Jeden vedle druhého, kdo tam bydlel a všechno.“

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz, tel. 776 050 666