Vladimír Emmer

* 1952

  • Klima bylo takové, že tatínek dokonce v té době fandil komunistům. Říkal, že kdyby ta partaj takhle měla fungovat, jak slibovali na jaře v roce 1968, tak by se k nim i býval klidně dal. Jenže to pak hold vzalo jiný směr.

  • Mirka s Věrkou nějako sepsuli, že už už jsme na sobě měli mít pionýrský kroje a neměli jsme jít jako skauti. My jsme to jako děcka nevnímali. To spíše pro ně to bylo stresující. Mirek nám řekl, že se v šátcích z toho puťáku budeme muset alespoň vrátit. Tak jsme udělali nějakou noční hru, že kluci chodili po cestách, kdysi tam byl modrý srub, tak se mu tedy říkalo. Byl to takový rozpadlý srub v lese, Pod Hradiskem. Tam byl připravený duch, který v noci strašil kluky a dával jim ty pionýrské šátky. Jenže z toho byla samozřejmě ostuda, ze které měl Mirek malér. Nikdo jsme to nepřijali, šátky jsme si nevzali a ještě si pak hoši s nimi čistili v Kostelci na nádraží boty

  • My jsme ze srpna 1968 byli hrozně zklamaní. Pamatuji si to jako dneska, měl jsem spolužáka Jardu Beránka, on potom na gymplu chodil do vedlejší třídy, ale kamarádili jsme se spolu pořád, protože jsme se znali z devítiletky. A pamatuji si, jak jsme slyšeli, že létají letadla a on k nám přišel, bylo asi devět hodin ráno, brečel a říkal, že nás zabírají Rusáci. To jsme tehdy nesli hrozně těžko. Vyrazili jsme do města, celá dnešní Beneška byla počmáraná vápnem. Všude bylo napsáno: ruská vejce nejsou a nebudou, Běž domů, Ivane a všechna tato hesla. Podepisovaly se petice, aby šli domů. Pak jsme měli zážitek, protože Jirka Rýdl, který bydlí na Fibichově ulici, tak odshora od Telecké od ulice Pod Příkopem byly vrata. My jsme tehdy s Jirkou a ještě jedním kamarádem Honzou vylepovali plakátek. Honza namaloval takový plakát ruky a na každém prstu byl jeden stát, který nás přišel okupovat a v ruce byla republika. Odspoda jel ruský gazík a vojáci na nás vyrazili se samopalem, pustili se do nás a vyhrožovali. Vzali notýsek a zapisovali si naše jména. Vedle byla paní, vyběhla ven s hadrem a říkala, že jsme kluci pitomí a že to máme strhnout. Rusák se tehdy spokojil jen s tím, že jsme mu nadiktovali jména. Honzovi to tehdy pálilo víc a tak řekl, že se jmenuje Bilak, já jsem byl Štrougal a Jirka už nevím, kdo byl a bydliště jsme mu dali na hřbitově na Žižkově ulici. On s velkou slávou zaklapl notýsek s tím, že si to s námi ještě vyřídí.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 20.07.2021

    (audio)
    délka: 01:39:01
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pionýrský šátek jsme nepřijali, čistily se s ním boty

Vladimír Emmer, maturitní foto, 1970
Vladimír Emmer, maturitní foto, 1970
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Emmer se narodil 21. září 1952 v Jihlavě, kde prožil téměř celý svůj dosavadní život. Pochází z početné rodiny, měl deset sourozenců. Na konci šedesátých let, v době, kdy dokončoval gymnázium, se Vladimír seznámil s jihlavskými skauty a záhy se stal členem oddílu. Právě skauting dal Vladimírovi základní životní i morální nastavení. Spokojené chvíle strávené v kolektivu skautů však brzy ukončil oficiální zákaz činnosti Junáka na podzim roku 1970. Vladimír poté vystudoval vysokou zemědělskou školu a záhy se oženil. Se svou ženou Dagmar a později se svými dvěma dětmi zůstali věrni přírodě a svobodnému putování po Československu. Na začátku devadesátých let se Vladimír podílel na obnově Skautu a řadu let byl vedoucím a organizoval tábory.