Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr., major Gertruda Englová (* 1910  †︎ 2003)

• narodila se v židovské rodině v Českém Krumlově 16. 10. 1910

• vystudovala medicínu na pražské německé univerzitě

• 1939 odešla do Polska, odtud dále do Sovětského svazu

• působila jako lékařka v Stanciji Kledskoj na Donu, poté na Srednoj Achtubě

• ještě před nástupem k jednotce v Buzuluku se vdala za lékaře MUDr. Františka Engela

• působila jako žena-lékařka v československé jednotce, na starost měla především ležící pacienty

• jednotku doprovázela u Kyjeva, Bílé Cerkve, na Dukle, u Liptovského Mikuláše, přijela s ní až k Praze

• po skončení války pracovala až do roku 1949 v Ústřední vojenské nemocnici, poté jako závodní lékařka

Paní Gertruda Frankensteinová se narodila 16. května 1910 v Českém Krumlově. Její otec pracoval jako inženýr na státní dráze, a proto se rodina v roce 1913 přestěhovala do Žatce. Rodina byla asimilovaná židovská, doma se mluvilo česky. Gertruda nicméně ovládala i německý jazyk. Ve své školní docházce jazyky střídala: první třídu vychodila německou, poté přešla do české školy. Gymnázium zase naopak navštěvovala německé. Protože se smála přízvuku, jaký měl její tamější učitel češtiny, požádal ji, aby vyučovala za něj.

Otec Gertrudy velmi brzy zemřel a ona se po složení maturity rozhodla studovat medicínu na pražské německé univerzitě. Absolvovala v roce 1936, ale kvůli zhoršující se politické situaci bylo pro ni velice obtížné najít nějaké zaměstnání v oboru. Protloukala se všemožnými způsoby, až se nakonec rozhodla republiku opustit.

„Byla jsem členkou Interhelp. To bylo komunistické hnutí, které fungovalo jak na české, tak na německé univerzitě. Od nich jsem dostala v roce 1939 pokyn, že musím emigrovat. A tak jsem, s malým batůžkem, kde jsem měla veškeré doklady, emigrovala. … Mojí matce jsem řekla, že jdu na výlet. Ta se div nezbláznila, že její dcera jde v tak těžké době na nějaký výlet.“

Při přechodu česko-polské hranice si však vymkla kotník. Galantní student, který také prchal, jí tedy pomohl s batohem, avšak uviděla je polská pohraniční policie. „A jen půlka z nás stihla přejít přes potok, pak jsme půl dne leželi nehybně v rákosí. Ti, kteří to nestihli, byli zatčeni, a bylo jim vše sebráno. Zatčen byl také student s mým batůžkem, tak jsem přišla o své doklady.“ Bez dokladů se vydala se zbývající částí skupiny do Katovic. Tato příhoda naštěstí dopadla dobře: „V Katovicích jsme byli všichni ubytovaní, ujal se nás anglický konzulát. Několikrát, celkem třikrát, jeli na hranice pro můj baťoh. A vždycky při té příležitosti zachránili několik lidí, které chtěli Poláci poslat zpět do Československa. Batoh zachránili a já jsem vše dostala zpátky.“

Z Katovic poté jezdili pomáhat do okolních vesnic. „Z Katovic skupiny, ke každé se přidal jeden lékař a šli jsme do vesnic, kde naši chlapci pracovali. Já byla v jedné skupině, kde bylo asi dvanáct chlapců a jeden manželský pár. Šli jsme do dvou vesnic, chlapci tam pracovali, a jak se místní dozvěděli, že jsem lékařka, musela jsem chodit od domu k domu a všechny prohlížet.“

Paní Gertruda v této době také získala „dceru“ – svěřil jí ji do opatrování další ze členů skupiny. „Byl taky jeden mládenec, který měl s sebou svoji jedenáctiletou dceru. Jmenoval se Link, ale asi to bylo falešné jméno. Svou Vlastičku mi svěřil, tak jsem chodila s ní a tvrdila, že je to moje dcera. Tak mě všude litovali, že tak mladá a už mám takovou hezkou holku, tak nás krmili a všude jsme se měly dobře.“

V Polsku se zamilovala do svého budoucího manžela, MUDr. Františka Engela. Stejně jako ona, i on vystudoval medicínu na pražské německé univerzitě, studium zvládal s vynikajícím prospěchem. „V Polsku za mnou přišli z anglického konzulátu, že jedna rodina potřebuje intravenózní injekce pro babičku, a jestli bych si to převzala. Tak jsem řekla, že ano. Ale měla jsem strach to dělat sama, tak jsem řekla tomu Engelovi, aby chodil se mnou a píchal to, on byl chirurg. Tak on píchal injekci a ty peníze, zloty, jsme si rozdělili. A za první gáž mi koupil broskev.“

Pokračování milostného příběhu přišlo v Rovně, kam se skupina přesunula. „V Rovně jsme byli ubytovaní v české škole. Tam byli volyňští Češi a chovali se k nám báječně. … Prostě potom jsme si řekli, že se vezmeme, že chceme být manželé. Tak jsme byli oddaní tak, že do dokumentů nám sice bylo napsáno stav ženatý, ale jméno jsem si ponechala své. Takže já jsem byla dál Truda Frankensteinová a on doktor Engel.“  

Už jako manželé pokračovali ve svém putování hlouběji do Sovětského svazu, na Don. Bylo to kolem roku 1940, ona pracovala v tzv. žendět konzultaciji, on dělal šéfa špitálu.

„My jsme pracovali ve Stancija Kledskaja na Donu, kde byla celá skupina Čechů. Také Ferko Elefant, který dělal zubaře, kouzelný mladý člověk, do kterého byly zblázněné všechny holky z vesnice. Potom si povolala majorka NKVD manžela do Stalingradu, manžel tam jel, a když se vrátil, řekl, že se musíme přestěhovat do Srednej Achtuby, která byla vzdálena 24 km od Stalingradu. Jeli jsme tam v zimě na vozíku s prázdnými lahvemi vodky. Já jsem spadla pod vůz a měla jsem přelom, takže jsem byla ošklivá, oteklá, modrá. Se sáněmi jsme jeli až do Surovikin, dále vlakem do Stalingradu. Tam k nám připojili těhotnou manželku Ericha Frešla, a do Srednej Achtuby jsme jeli všichni společně. Tam byla taková pěkná nemocnice, manžel tam měl sanitní letadlo, přivážel si s ním pacienty do nemocnice, kde je operoval. Já jsem pak, ještě napůl nemocná, začala pracovat jako obvodní lékařka. Lidé se k nám chovali úžasně dobře. Stará babička Hrůša nám vedla domácnost. Měli jsme jeden pokoj s krásným, velkým lůžkem. Já jsem se strašně divila, proč všechny baráčky dole stojí na kůlech. Na jaře se potom Srednaja Achtuba [Achtuba je levé rameno řeky Volhy – pozn. red.] rozvodnila a já pochopila, jaký smysl kůly mají. Lidi nás měli strašně rádi.“

Jenže pak už válka přišla i do Sovětského svazu a manželé Gertruda a František se hlásili do Rudé armády. „Ale dozvěděli jsme se, že se tvoří československá armáda v Buzuluku, a proto nás celou skupinu odeslali k ní do Buzuluku. To bylo asi v roce 1942. … Já jsem byla jedna z prvních žen, která tam byla. My, ženy, jsme spaly na štábu na podlaze. Musely jsme čekat, až Poláci osvobodí kasárny. Po nich jsme si vyčistily světnici, kterou jsme měly přímo naproti latrínám, bylo nás tehdy asi dvacet žen.“

Paní Frankensteinová, stejně jako ostatní ženy v jednotce, musela ze všeho nejdříve projít výcvikem. „Mužský nás od začátku neměli moc rádi. Mysleli, že ženy budou překážka. Tak nás všech dvacet žen, jsme prodělaly výcvik pro jednotlivce, začalo od vojína. Kopaly jsme róvy. Já byla hubená, slabá, ale Kakutová, která byla silnější, mi řekla: ‚Já se na vás nemůžu dívat, dejte mi tu lopatu, já vám tu róvu vykopu.‘ Nás dvacet žen bylo přiděleno na výcvik k nadporučíku Růžičkovi. Abychom stačily dlouhým krokům, které dělali muži, zpívaly jsme píseň, která zněla: ‚Erdeplata, erdeplata… a tak dále.‘ Jenom abychom stačily s krokem. Ale nadporučík Růžička měl vztek, že mu kazíme výcvik. Roty totiž soutěžily ve výcviku, a on na tom býval špatně, protože měl v rotě ženy. Tak na nás byl hodně přísný a holky si šly stěžovat. Potom byl k nám slušnější.“

Gertruda Frankensteinová sice prodělala výcvik, poté se ale plně věnovala péči o nemocné a raněné. „Všech nás dvacet žen prodělalo výcvik, ale já jsem potom už stejně měla svá práva jako lékařka. Měla jsem tam své povinnosti, starala jsem se o tuberkulózní pacienty, o pacienty s tyfem, starala jsem se o sociální péči, také jsem začala odvádět ženy, které se k nám připojily, takže já jsem potom byla povýšena na svobodníka. A už jsem pracovala ve svém oboru. Byla jsem určena pro sociální péči. Všechny rodiny s malými dětmi, bylo tam velké množství tuberkulózních, tyfy… to všechno jsem měla na starost. K dispozici jsem měla vojína paní Vlčkovou, která měla asi pětiletého syna. Měla jsem moc práce, moc. Těch nemocných bylo velice moc.“

Ačkoli byli Truda Frankensteinová a František Engel sezdaní, stejně nemohli žít běžným manželským životem. To se změnilo po jednom menším konfliktu s generálem Svobodou: „S manželem jsme byli rozděleni. Já bydlela s děvčaty a dál používala své dívčí jméno Frankensteinová. Potom jednou vznikla důstojnická jídelna. Manžel pro mě přišel a řekl: ‚Pojď, půjdeme do důstojnické jídelny, nebudeš tady stát s ešusem. Jsi moje manželka, tak půjdeš se mnou.‘ Ale hned odpoledne už jsme byli oba volaní k plukovníkovi Svobodovi. Tam jsem to slízla. Prý nejsem jeho manželka, prý jsem jenom družka, a prý proto nemám nárok na žádnou důstojnickou jídelnu. Byla jsem strašně uražená, chytil mě vztek, manžel stál v pozoru, mlčel, nesměl nic říct, tak jsem vyjekla já. Přerušila jsem Svobodu a řekla: ‚Když to enkavedistce Anikině stačilo ve Stalingradě, tak to bude muset stačit i vám. A když vám to nestačí, tak půjdu do Rudé armády, má úcta.‘ A otočila jsem se a šla jsem pryč. Uražená. On tam stál, to se mu ještě nestalo, že by mu žena takto odporovala, a s otevřenou pusou na mě civěl. Já odešla. Večer v šest hodin byl rozkaz, kde byl manžel povýšen z podporučíka na poručíka, a byl dán rozkaz, že musíme jít na úřad a nechat se oddat. Tak jsme šli druhý den, manžel pro mě přišel, a šli jsme úřad hledat. Jenže on se zrovna stěhoval. Nakonec jsme ho našli, a na zahradě na dvorku jsme podepisovali naše oddací listy. Tak já jsem ten jeden dala do Ústí nad Labem do muzea, ten druhý, od manžela, ten mám u sebe jako svůj. Takže od té doby jsem se už jmenovala Engelová.“

Při bojovém nasazení u Sokolova paní Engelová nebyla. Ač o to stála, nebyla vybrána a musela zůstat v zázemí. Z Buzuluku se následně přesunula s jednotkou do Novochapjorsku. „Potom byl Kyjev, kde jsem měla na starosti nemocné, kteří byli v týlu. Před Kyjevem přišla sovětská komise, samí generálové. Vždy, když to žuchlo, tak jsem šla do podřepu. Jeden ze sovětských generálů, lékař, se na mě tak posměšně podíval, že si nemůžu zvyknout na to, že to žuchá. Potom jsem ho znovu potkala o mnoho později. Poznal mě a řekl: ‚Vida, co z vás vyrostlo. Kdo by to čekal, když jste se tenkrát tak bála.‘“

Gertruda Engelová se starala zejména o nemocné po operacích, kteří nemohli být odtransportováni. Později však i ona musela začít operovat. „Měla jsem několik ošetřovatelek, naučila jsem je píchat injekce, infuze jsme dělaly… dokonce jsme měly mikroskop, takže jsem mohla prohlížet moč. To už byla normální medicína. My jsme byli stále za frontou. Nejhorší naše práce byla u Bílé Cerkve. To bylo strašně moc raněných. Tam jsem musela operovat. Můj manžel, šéfchirurg, operoval, ale chodil od jednoho operačního stolu k druhému a prověřoval, radil, poněvadž bylo tolik raněných, že jsme museli všichni operovat. Nejhorší to bylo právě u Bílé Cerkve, a potom Dukla. Operovala jsem jednoho, jmenoval se Halm. Měl prostřelené stehno, ale ne kost. Já mu z té jamy vytahovala všechny nečistoty, zbytky kalhot a podobně. Potom byl poslán na doléčení do sovětské nemocnice. A po třech měsících se vrátil na frontu. Jak já byla šťastná… že se mi podařilo ho zachránit. Já jsem brala svoji práci jako samozřejmost. Že je válka a že musím léčit, tak jsem léčila. O nic jiného jsem se nestarala.“

Paní Engelová šla s frontou a o tom, co se na ní dělo, se dozvídala od vojáků, které ošetřovala na vizitách. Dozvěděla se tak například, že její muž jel v sanitce před autem generála Sázavského v den jeho smrti. Doktoru Engelovi se nic nestalo, auto generála najelo na minu a generála to stálo život.

„U Dukly jsme chodili po chodníčkách. Tam bylo všude tolik min, že nám odminovali cesty a my jsme po těch chodníčkách chodili na pracoviště. Měli jsme tam strašně moc raněných a od rána do noci jsem pracovala. S magistrou Helenkou Petránkovou jsme si říkaly, že když se dožijeme Prahy, bude to zázrak.“

Jako ošetřovatelky měla paní Engelová k dispozici výhradně ženy. „Žádného sanitáře jsem neměla. Pokud to šlo, bývaly na těchto pozicích ženy, muži museli bojovat. Někdy jsme tam měli ale i studenty.“

Silné zážitky má paní Engelová spojené i s Liptovským Mikulášem. Nejen znovu kvůli velkému počtu raněných, ale také kvůli epizodě na cestě: „Jeli jsme ševroletkou, naší sanitkou, na cestě nebylo ani živáčka. Po levé straně byla řeka, za ní les. A najednou nás z něho začali ostřelovat banderovci. Jedna ze střel letěla přímo před naším obličejem. Takže jsme měli velké štěstí.“

Válka se naštěstí pomalu chýlila ke konci, v den jejího konce byla paní Engelová někde u Prahy. „V Praze jsem se stala majorkou. Jak jsem se k těm hodnostem dostala, to už nevím. Mně to bylo stejně jedno.“