Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Pavla Erbanová (* 1950)

• narozena 28. března 1950 v Petrovicích u Sedlčan

• dědeček Svatopluk Studený odsouzen v roce 1952 ve vykonstruovaném procesu za velezradu na 12 let

• v letech 1968 až 1974 studovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

• za normalizace se stýkala s disidenty

• od roku 1982 pracovala v Československé akademii věd

• zapojila se do sametové revoluce

• v roce 2023 žila v Praze

Životem Pavly Erbanové se prolíná jeden silný motiv, a tím je touha po svobodě. Během čtyřiceti let komunistického režimu za ní ale musela ujít trnitou cestu, během níž se setkala s estébáky a jejich krutou nespravedlivostí, ale i s disidenty a jejich odhodláním. 

Dědečka odsoudili za velezradu na dvanáct let

Pavla Erbanová, rozená Studená, se narodila 28. března 1950 Dagmar, rozené Abrahamové, a Svatoplukovi Studeným v Petrovicích u středočeských Sedlčan. Její rodina měla vazby na prvorepublikovou politickou i kulturní elitu – dědeček Svatopluk Studený byl členem Československé národní demokracie a měl blízko k Aloisi Rašínovi, jeho syn a tatínek Pavly Erbanové, taktéž Svatopluk, měl po válce nakročeno ke kariéře kunsthistorika. Nástup komunistického režimu v únoru 1948 znamenal pro rodinu zásadní zvrat – Svatopluk Studený starší byl opakovaně vyšetřován Státní bezpečností (StB), jeho syn byl pro špatný kádrový profil vyloučen ze studií. Naštěstí mu pomohl jeho bývalý učitel a dohodil mu práci režiséra dokumentárních filmů. „Tam ho nechali poměrně dlouho, ale dělal jen filmy, které nebyly ideologicky závadné,“ vypráví Pavla Erbanová a dodává: „Já jsem měla na jednu stranu krásné dětství, ale na druhou stranu nad ním visel stín.“

Situace se vyostřila v roce 1952. Jejího dědečka, předválečného národního demokrata a bývalého živnostníka (s manželkou měli lahůdkářství), totiž zatkli a soudili pro velezradu. „Obvinili ho, že chtěl zakládat novou opoziční stranu, což byl úplný nesmysl,“ vysvětluje pamětnice. Jako teprve dvouletá pak zažila svou první domovní prohlídku: „Já jako malá holčička seděla mamince na klíně a dívala se po těch estébácích, jak nám vyhazují věci ze šuplíků, každou knížku prohlíželi, jestli tam nejsou nějaké letáky. A já se na ně mračila a jeden z nich říkal: ‚Holčičko, proč se na nás mračíš?‘ a já jsem řekla: ‚Pánové nejsou hodný! Odejdou!‘“ Vzdor malého děvčátka ale nebyl nic platný, dědečkovi ani jeho spoluobviněným nepomohl. „Po strašlivých výsleších a mučení ho odsoudili na dvanáct let za velezradu.“ Skončil v leopoldovské věznici, kde ho jeho vnučka asi dvakrát navštívila: „Pamatuju si takové okénečko a skoro šachtu, průhled strašně tlustou zdí – a na konci byl můj dědeček. Vůbec jsme nesměli k sobě.“

Následky pro rodinu byly kruté – tatínka Pavly Erbanové vyhodili od dokumentárního filmu a nemohl najít jiné zaměstnání, takže jej musela živit jeho matka z platu poštovní úřednice (jinou práci nedostala). Pavlina maminka se i s ní a jejími sourozenci (dvěma mladšími bratry) odstěhovala ke svému otci, který působil jako obvodní lékař v Petrovicích u Sedlčan. Tam také začala chodit do školy, na kterou vzpomíná jako na dobu lehké schizofrenie: „Něco se říkalo doma, něco nás učili ve škole. Třeba u nás doma se o některých věcech mluvilo otevřeně, ale vždycky říkal: ‚Ve škole to neříkej.‘“

Jakožto dítě z rodiny politického vězně měla Pavla Erbanová obavy z toho, že se nedostane na gymnázium. Na přihlášku ho ale přece jen napsala a na druhé místo, jako náhradní alternativu, uvedla učební obor zahradnice: „Kytky mě vždycky hrozně bavily, měli jsme krásnou velkou zahradu, tak to pro mě nebylo žádné trauma.“ Nakonec – snad i díky začínajícímu uvolňování v 60. letech – ji přijali na vysněné gymnázium. Učňovské zkušenosti se ale stejně nevyhnula. „Všichni jsme museli povinně chodit do nějakého učňovského oboru. Takže kromě toho, že jsem maturovala, jsem dostala i výuční list soustružnice,“ směje se pamětnice.

Dědeček se vrátil jako paranoidní muž

Svatopluka Studeného staršího navštívila Pavla Erbanová do roku 1960, kdy ho během amnestie propustili, několikrát. Dvakrát ho viděla v Leopoldově, poté za ním jela ještě do Valdic u Jičína. Tu malou chvíli, kterou s ním mohla strávit, většinou využila k povídání o knížkách. Když se po osmi letech vrátil z vězení, jako by to ani nebyl on. „Domů přijel podlomený a paranoidní muž. Pořád se bál, že ho někdo poslouchá a že ho někdo udá. Psychicky na tom nebyl dobře. Dnes by se asi řeklo, že měl bipolární poruchu,“ vzpomíná jeho vnučka a dodává: „Navíc byl jako věchýtek, při výšce 183 centimetrů vážil jen 35 kilo.“

Se svou rodinou se dědeček podělil i o hrůzostrašné zážitky, které musel prožít. Kromě krutých výslechů, při kterých ho estébáci mlátili a vyrazili mu všechny zuby, si musel projít i týráním psychickým. „Vyprávěl, že mu tam za skleněnejma dveřma ukazovali nějakou paní s velikým břichem a říkali: ,Vaše paní čeká dítě, to vás jako nezajímá? Vy byste měl jít za ní, snažit se. A když se přiznáte, tak my vás pustíme, abyste mohl být u toho, jak vaše dítě vyrůstá.‘ A on říkal: ,To není možný. Já jsem odcházel a manželka určitě nebyla v jiném stavu, je jí jednapadesát let. To je vyloučená věc.‘ Zkrátka to bylo vykonstruovaný, babička samozřejmě nebyla těhotná, měli jediný dítě, a to byl můj táta, který už byl tehdy dospělý.“ Svatopluk Studený starší zemřel v roce 1973. Ještě předtím se v roce 1968 dočkal částečné rehabilitace.

Okupace byla strašná šlupka

Vraťme se ale ještě k době uvolnění, na které Pavla Erbanová vzpomíná jako na čas naděje. Ve svých patnácti letech kráčela za vozem krále majálesu, kterým nebyl nikdo jiný než slavný beatnik Allen Ginsberg. „Já měla dlouhé vlasy a v nich kopretiny, za tím vozem jsme kráčely bosé…“ Ledy roztály v roce 1968 a čerstvě dospělá pamětnice prožívala pražské jaro s obrovským nadšením: „Najednou se prodávaly knížky, které jsme do té doby číst nesměli, promítaly se trezorové filmy. Mohlo se diskutovat, vycházely Literární noviny, třikrát týdně jsme chodili do nádherných divadel a všechno bylo bezvadné!“ V této atmosféře Pavla Erbanová také úspěšně odmaturovala, a i přes svůj „kádrový škraloup“ byla přijata na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Vše vypadalo růžově… až do 21. srpna 1968.

„To byla strašná šlupka, strašný šok. Po všem tom uvolnění…,“ popisuje pamětnice své dojmy z okupace. Jako první jí o příjezdu vojsk Varšavské smlouvy řekla jejich hospodyně, která s rodinou v Petrovicích bydlela: „Ona zažila německou okupaci a pak i ruské osvobození a nerozuměla tomu, jak je možné, že nás teď okupují Rusové i Němci.“ Pavla Erbanová si vybavuje i gesta odporu, která se živelně šířila po celé zemi: „Všude se měnily a sundávaly cedule, aby se ta ruská vojska nemohla orientovat. A oni byli zmatení, bloudili a nikdo jim neřekl, kudy kam.“ Připomíná také, že okupace se neobešla bez obětí – ona sama se účastnila pohřbu studenta, kterého vojáci zastřelili, když si před nimi odplivl. „Bylo to hrozně smutné, protože to byl náš vrstevník, i když jsme ho neznali.“

Na podzim roku 1968 nastoupila Pavla Erbanová na univerzitu, ale místo studií ji čekala okupační stávka: „Několik dnů jsme spali na fakultě na chodbách, přicházeli tam dělníci a diskutovalo se o tom, jak se okupaci bránit.“ Celonárodní atmosféra odporu ale nic nezměnila, protože jak pamětnice připomíná, „komunistická vláda se sice snažila o nějakou reformu, ale pak sklopila uši, stáhla ocas mezi nohy a na okupaci přistoupila. A všechny naše naděje se obrátily v prach a popel.“ V lednu roku 1968 se pak upálil Jan Palach. „To byl kluk o rok starší než my, z filozofické fakulty. Když byl jeho pohřeb, šli jsme v tom průvodu a všechny holky brečely… to bylo hrozný.“

Nastupující normalizace jí ani jejím blízkým nepřinesla nic hezkého. Otce znovu vyhodili z práce, navíc kvůli svým kontaktům na vznikající disent (přátelil se mimo jiné s historikem Tomanem Brodem nebo germanistou Eduardem Goldstückerem, který po roce 1968 emigroval do Spojených států) se opět dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. „Tátu odvedli třeba v pět hodin ráno a až do noci jsme nevěděli, kde je. Babička plakala a říkala, jestli se vůbec vrátí, protože měla trauma z toho, že jí zavřeli manžela, a teď se bála, že přijde i o syna,“ vypráví pamětnice o těžkostech, které její rodina prožívala. Tatínka nakonec vždy pustili, jak ale Pavla Erbanová vysvětluje, jistotu nikdy neměli: „Měli jsme strach, samozřejmě. Představte si, že vám odvedou člena rodiny a vy nevíte, co s ním je. Kdybych věděla, že ho za osmačtyřicet hodin pustí, tak dobré. Ale tehdy se děly takové věci, že lidi zatkli, odvezli je osmdesát kilometrů za Prahu a tam je vypustili.“

Navzdory politickým změnám a tíživé atmosféře se pamětnici podařilo dostudovat. Po promoci nastoupila Pavla Erbanová na urologickou kliniku: „To místo nebylo z kádrového profilu tak exponované,“ vysvětluje. Tehdy se také provdala za Vladimíra Erbana, s nímž se seznámila ještě na vysoké škole. Narodili se jim dva synové, Vojtěch a Matouš.

Posmrtnou masku Jana Palacha jsme měli u nás na chatě

Pavla Erbanová se v okruhu lidí, kteří stáli vůči komunistickému režimu v opozici, pohybovala už od útlého dětství a své kontakty nezpřetrhala ani poté, co založila roku 1975 rodinu a začala budovat kariéru (což byly jistoty, které řada jejích spoluobčanů nechtěla ohrozit, a proto se jakékoliv opozicí zavánějící aktivity stranili). Mezi rodinné přátele manželů Pavly a Vladimíra Erbanových patřili manželé Toman a Libuše Brodovi, vyhozeni po roce 1968 z Československé akademie věd, nebo Zbyněk Hejda a jeho žena Suzanne, kteří s Erbanovými sousedili. „Zbyněk byl básník, jeho manželka byla Francouzka a měli dvě děti, které kamarádily s našimi syny,“ říká. Byl to právě Zbyněk Hejda, kdo manželům Erbanovým přinesl prohlášení Charty 77. Nakonec ji nepodepsali, mimo jiné i na radu samotného Hejdy: „[Zbyněk] říkal: ‚Víš, já ti to nebudu přímo rozmlouvat. Ale nedoporučuji ti to. My potřebujeme mít někoho, na koho se můžeme spolehnout, ale přitom nebude pod takovým drobnohledem.‘“ O bedlivé pozornosti, kterou chartistům Státní bezpečnost věnovala, věděl Zbyněk Hejda jako signatář Charty 77 a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných zřejmě svoje. Přišel o práci, živil se jako domovník, a jak vypráví Pavla Erbanová, on i jeho rodina byli vystaveni nepokryté šikaně. Když chtěli navštívit příbuzné ve Francii, nedostal Hejda výjezdní doložku a jeho žena tak musela jet s dětmi sama. „Dělali jí ale přitom záměrně problémy,“ popisuje její bývalá sousedka a blízká přítelkyně. „Na hranicích s Německem ji nechali vystoupit z vlaku i s dětmi a tak dlouho jí prohlíželi kufry, až jim ten vlak odjel. A ona s těmi malými dětmi a s kufry tam zůstala stát a žádný vlak nejel. A tak že půjde pěšky.“ Odhodlání se Suzanne Hejdové nakonec vyplatilo – brzy jí zastavilo kolemjedoucí německé auto a svezlo ji alespoň do nejbližšího města.

Erbanovi pomáhali svým přátelům i jinak. „[Hejdovi] u nás měli uložené i nějaké samizdaty, které mít doma nemohli, protože jim dělali domovní prohlídky,“ vysvětluje pamětnice. Rodina Pavly Erbanové takto pomáhala i jiným disidentům, a do jejího držení se tak dostala cenná relikvie pražského jara – jedna z posmrtných masek Jana Palacha, kterou odlil sochař Olbram Zoubek. „Původně ji měl u sebe doktor Toman Brod,“ vysvětluje pamětnice. Když ale bývalý historik Toman podepsal Chartu 77, vzrostlo nebezpečí domovních prohlídek i u něj a požádal o pomoc svého přítele Svatopluka Studeného. „A tak nějaké materiály a písemnosti uložil u nás na chatě. Mezi tím i posmrtnou masku Jana Palacha…, dokonce byla nějakou dobu zakopaná.“ Tuto vzácnou památku Pavla Erbanová stále vlastní.

Estébáci o vás věděli všechno. Byla to jejich metoda

I když Erbanovi Chartu 77 nepodepsali, kvůli svým vazbám na disidentské kruhy se do hledáčku Státní bezpečnosti nakonec také dostali. A jak Pavla Erbanová vypráví, zahrávat si s estébáky nebylo jen tak: „Je fakt, že ti fízlové měli výslechy hodně propiplané. Oni věděli všechno. Jak se jmenuje váš pes. Věděli, že byl tatínek na pohřbu Jana Patočky, s kým se stýká, že chodí na návštěvy k Brodovům, kdy tam byl, a pomalu i co měl na sobě. To byla prostě jejich metoda.“ Tato taktika upozorňování na zdánlivě nepodstatné maličkosti měla vyslýchané znejistit a dostat pod tlak. „Lidi se z toho sesypali, protože si říkali, že když vědí takové detaily, tak o nich vědí všechno. A pak podepsali u výslechu protokol, kde přiznávali věci, které by jinak nepřiznali.“

Pozvánku k výslechu nakonec dostal i její manžel Vladimír. „Byl se radit s Hejdou, co tam má říkat. A Hejda mu radil: ‚Nic nepřiznat. Pokud by vám prokázali, [že u vás našli] nějaké materiály, tak řekněte, že jste je našli pod rohožkou. Nebo že vám je někdo hodil do schránky a že nevíte kdo.“ Taktika kličkování se podle všeho vyplatila. Když se estébáci Vladimíra Erbana ptali právě styky s jeho sousedy, vymlouval se na to, že je spojují především kamarádství jejich dětí. „Pak se ho ptali, jestli neví, co ten Hejda píše,“ dodává pamětnice. „A on říkal: ‚Jo, něco jsem u něj viděl, měl to ve stroji.‘ A oni hned ožili, ptali se, co to bylo. ‚No strašně krásná básnička o mamince. On hrozně miluje svoji maminku.‘ A tak zase sklapli.“ Bez následků se výslech ale neobešel, příslušníci StB po Vladimíru Erbanovi totiž chtěli, aby donášel na svoje kolegy z mikrobiologického ústavu. „Vláďa řekl, že to dělat nebude, a vyletěl ze zaměstnání,“ popisuje pamětnice, jedním dechem ale dodává, že se mu podařilo najít jinou práci. „To už nebylo, jako když v 50. letech vyhodili mého tátu a on čtyři roky neměl zaměstnání.“

Co se týče kariéry, měla Pavla Erbanová o něco větší štěstí než její manžel. V roce 1982 začala pracovat v Mikrobiologickém ústavu Československé akademie věd. „Mělo to jednu velkou výhodu. Byl tam sice komunistický ředitel, ale o svoje lidi se vždycky postaral. Když měl někdo nějaký kádrový problém a hrozil mu vyhazov, tak on pro něj našel jiné místo.“ Zároveň doplňuje, že ona sama o žádnou velkou kariéru neusilovala a prioritou pro ni byly vždy děti. Nepopírá ale ani to, že často cítila i strach: „Báli jsme se, ale vzdor v nás byl takový, že to přehlušilo i ten strach. ‚Co mi můžou udělat? Tak mě zavřou,‘ říkali jsme si. Jediné, o co jsme se báli – a to byl obecný úkaz i u disidentů – byly děti.“

Své syny se ale Erbanovi snažili vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí: „My jsme naše děti vychovávali v pravdě,“ říká. „Kluci něco slyšeli ve škole a něco jiného doma,“ popisuje rozdvojený život, který zažívala v 50. letech i ona sama. „Ale myslím, že věděli, že je pravda to, o čem se mluví doma. Protože se učily věci, které byly poplatné režimu, a spousta věcí se jim také zamlčovala. Ale dozvěděli se je ode mě nebo od mého táty, který na ně měl silný vliv.“

Můj táta už ani nevěřil tomu, že se té svobody dožije

80. léta se ve vzpomínkách Pavly Erbanové nesla v duchu opatrné naděje. Vzpomíná si třeba na první povolenou demonstraci za lidská práva, která proběhla 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí v Praze. Tehdy ji napadlo, „že možná, když o to bud[ou] hodně usilovat, tak by ten komunistický moloch mohl padnout.“ Signalizovaly to i změny v ostatních socialistických státech: „Přicházeli východní Němci a utíkali i přes Maďarsko, takže bylo jasné, že se něco děje. Ve všech státech kolem už se něco měnilo,“ říká pamětnice.

Ona změna nakonec dorazila i do Československa. Pavla Erbanová si dobře vzpomíná na ráno 18. listopadu 1989, kdy se dozvěděla o tom, že došlo k násilnému rozehnání studentského protestního průvodu. „Volala naše přítelkyně z fakulty, že na Národní třídě byl zabitý student,“ vypráví o zlomovém okamžiku. Zpráva o ubitém studentovi Martinu Šmídovi byla sice nakonec vyvrácena, revoluce (později nazvána sametovou) už se nedala zastavit: „Utíkali jsme nejdřív na Karlák, pak jsme šli na Václavák a pak už se den za dnem nabalovalo víc a víc lidí. Pak přišly ty pověstné klíče a konec vlády jedné strany,“ vzpomíná na nadšení, které tenkrát prožívala. „Najednou bylo všechno takové vtipné a uvolněné a veselé. A věděli jsme, že něco končí.“

Nejsilnější zážitek z revoluce má ale spojený s poměrně intimním okamžikem. Ještě v prosinci roku 1989 jí příbuzný Tomana Broda, který žil v emigraci v Mnichově, nabídl, aby za ním i s celou rodinou přijela na návštěvu. „A najednou jsme jeli přes hranice, nikdo nás nestavěl, nikdo nás nešacoval, nikdo nedělal žádnou celní prohlídku,“ vzpomíná Pavla Erbanová. „Můj táta řídil a najednou říkal: ‚Já musím zastavit.‘ Vystoupil z auta, kleknul si tam u té silnice a říkal: ‚Pane Bože, děkuji ti, že jsem se toho dožil.‘ A takhle mu, starému chlapovi, tekly slzy. Můj táta už ani nevěřil tomu, že se té svobody dožije.“

Začátek 90. let má pamětnice spojený především s obrovskou nadějí. „Havel byl prezident a my jsme ho milovali,“ říká. Otevřely se hranice a ona tak mohla poprvé vyjet na pracovní stáž do Finska. Její tatínek dostal možnost dokončit svá studia kunsthistorie, ze kterých byl po roce 1948 vyloučen. A změny se děly i v okolí: „Pro nás bylo bezvadné i to, že paní v protějším domě si v kočárkárně otevřela krámek a my jsme chodili na nákupy k ní. Už nebyla Jednota, ale opravdu soukromé podnikání,“ vzpomíná. Podotýká ale, že ne všechny proměny, které raný kapitalismus přinášel, byly pozitivní: „Pak přišla kuponová privatizace ˜– a to už byly problémy, to nebylo pro každého. Nebylo to tenkrát tak, jak řekl Klaus, že na startovní čáře jsme stáli všichni. Na to mu někdo oponoval, že ne všichni se stejnými penězi na kontě.“ Vytoužená svoboda měla i stinné stránky.

I přesto ale stav polistopadové společnosti hodnotí Pavla Erbanová kladně. „Buďte šťastní, že žijete ve svobodné zemi,“ vzkazuje mladé generaci v roce 2023 a dodává závěrečnou radu: „Střežte si svobodu, je to to nejcennější, co můžeme mít. Nebude to trvat dlouho a budete volit. A tak přistupujte k volbám se zodpovědností. Rozhodujete o své budoucnosti.“