Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petra Erbanová (* 1948)

• narozena 31. května 1948 v Liberci

• od dětství hrála závodně volejbal

• vystudovala střední zdravotnickou školu v Ústí nad Labem

• po maturitě začala pracovat jako zubní laborantka v Liberci

• ráno 21. srpna 1968 postřelena do lýtka sovětským vojákem v centru Liberce

• půl roku se léčila, měla přestřelený hlavní nerv

• přelom 80. a 90. let mistrovou odborného výcviku na zemědělském učilišti ve Frýdlantu

• od roku 1995 pracuje v azylovém domě pro muže v Liberci

• v roce 2021 žila v Liberci

Ráno 21. srpna 1968 ji v centru Liberce cestou do práce postřelil do nohy sovětský voják. „Na Míráku byl strašný chaos, lidé plakali, hrozili pěstmi,“ vzpomíná Petra Erbanová, tehdy Šoršová, která dnešním náměstím Dr. Edvarda Beneše procházela do zubní laboratoře v Herrmannově ulici, kde pracovala. „U Šalďáku také jezdily tanky, z jednoho vylezli dva vojáci se samopaly a začali střílet do lidí.“ Dvacetiletou Petru zachránili dva muži, kteří ji odvedli do bezpečí. Sama jít nemohla, střela jí zasáhla hlavní nerv. Po skončení střelby ji odvedli do nemocnice. „Bylo tam hodně těžce zraněných lidí, mnohem hůř, než jsem byla já.“ Střelu z kolene jí proto vyoperovali až druhý den.

Léčila se půl roku a musela skončit se závodním hraním volejbalu. Byla ráda, že může chodit. Rok po střelbě u radnice chtěla položit květinu u pošty, kde sovětští vojáci smrtelně postřelili zdravotní sestru Evu Livečkovou. „Přišli ke mně dva pánové a řekli mi, že jestli nechci mít problémy, ať odejdu. Kytku mi vyrvali z ruky a hodili na zem, kde ji přejelo auto.“

Rodina a dětství

Petra Erbanová se narodila 31. května 1948 v Liberci do rodiny Rudolfa a Ludmily Šoršových a o rok a půl starší sestry Lídy. Otec pracoval jako nákupčí v libereckém Textilkombinátu, matka jako úřednice v podniku Likov. Petra Erbanová vzpomíná na své dětství radostně: „Měli jsme ho strašně krásné, i když chudé. Rodiče byli milující, vše, co pro nás bylo zapotřebí, udělali. Chodili s námi hodně ven, hráli si s námi, každý víkend jsme trávili v lese, v zimě chodili na lyže. Byli vlídní a zásadoví. Maminka uměla výborně německy. Chtěla mě jako malou dívku učit němčinu. Ale zakázali nám to. Už od základní školy do nás tloukli jen ruštinu, což nám bylo k ničemu.“

Odmala se hodně věnovala sportu. Běhala na lyžích a od 12 let hrála závodně volejbal. V roce 1964 nastoupila na střední zdravotnickou školu v Ústí nad Labem, obor zubní laborant. Během studií se poprvé v rámci občanské výchovy začala zajímat (povinně) o politiku: „Na škole nám vtloukali do hlavy, že Rusové jsou naši bratři, jsou nejlepší, vše se musí dělat podle nich. Ale pak jsme se v roce 1968 obrovsky zklamali.“

Srpnovou okupaci nečekal nikdo

V druhé polovině 60. let se poměry v tehdejším komunistickém Československu uvolňovaly. Vyvrcholením různorodých snah o reformu takzvaného státního socialismu přineslo pražské jaro roku 1968. Změnu atmosféry vnímala i Petra Erbanová: „Více a více lidí se těšilo na to, že se dostáváme z takové té pasti nadřazenosti Sovětského svazu a že bychom mohli konečně začít svobodněji dýchat a svobodněji žít. Ale čím více jsme se v tom utvrzovali, tím horší následky to mělo. Naši bratři nemohli skousnout to, že bychom se měli lépe než oni a byli bychom před nimi. Začali nás dusit a vše vyvrcholilo srpnem 1968. Nikdo tehdy nečekal, že něco takového může přijít.“

Již před jednou hodinou v noci rachotily 21. srpna 1968 Libercem tanky, obrněné transportéry, nákladní automobily a další vojenská technika v plné bojové pohotovosti. Jednalo se o sovětské jednotky dislokované v NDR a Polsku. Kolem třetí nebo čtvrté hodiny ranní vzbudilo pamětnici silné dunění a zvuk letadel: „Říkala jsem si, jací ti vojáci jsou chudáci, když musí jet takhle brzy ráno na cvičení. A když jsme si následně pustili rádio, tak mě málem omývali. Byla jsem tehdy se svojí babičkou doma, mamka byla se sestrou v západním Německu a táta na služební cestě na Slovensku.“

Babička se o svoji vnučku bála, nechtěla ji pustit do práce. Petra Erbanová si nepřála mít absenci, v zubařské laboratoři v centru Liberce pracovala krátce, a tak se tam jako každý všední den vydala. S kamarádkou Evou Tylšovou došly k radnici: „U radnice byla velká spousta lidí. Křičeli, nadávali, hrozili pěstmi. Několik lidí házelo z lešení radnice na projíždějící tanky rajčata. Nikdo se ale nechoval násilně.“

Pokračovaly ulicí 5. května a došly na dnešní Šaldovo náměstí: „Od pošty nahoru jezdily tanky a obrněná vozidla. S několika lidmi jsem přešla na druhou stranu ulice. Kousek za námi se objevil tank. Z něj vyčuhovali dva vojáci. Začali po nás všech střílet. Prchali jsme do malého podloubíčka. Někdo tam začal hrozně křičet, válet se na zemi. Chtěla jsem tam odsud s kamarádkou utéci, ale najednou jsem spadla. Kamarádka na mne křičela: ,Prosím tě, neblázni, neválej se tady, vstávej a jdeme.‘ Vstala jsem a zase jsem spadla. Koukla jsem se na nohu a z ní řičela krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se na nohu postavit. Noha byla jako mrtvá, necítila jsem ji, byla jak kus hadru. Chytili mě tam dva pánové a odvedli mě do jedněch z prvních otevřených dveří tamějšího baráku. Tam jsme přečkali celou střelbu. Poté mě odvedli v rukou (udělali stoličku) do nemocnice.“

V nemocnici se o nás všichni ohromně starali

V nemocnici Petra Erbanová nějakou dobu čekala na ošetření, vážně zraněných bylo mnoho. Ošetření se jí dostalo v zubařském křesle MUDr. Mikulíčkové: „Ránu mi vyčistila, zavázala a poslala mě na rentgen. Na něm mi zjistili, že mám v koleni zaseklý náboj. Bylo tam daleko více vážnějších případů, operovali proto zprvu je a potom jsem přišla na řadu já.“

V nemocnici strávila pamětnice několik měsíců: „Chodila jsem o berlích, nohu tahala za sebou, pořádně jsem ji necítila, protože mi kulka prostřelila hlavní nerv. Cítila jsem jen brnění, což mám dodnes. Nohu v podstatě necítím, i když už nemusím vláčet její špičku za sebou. Chodit mohu, ale při delší námaze mám pocit, že šlapu do prázdna. Je to nepříjemný pocit.“ Vánoce a silvestra roku 1968 strávila pamětnice ve slovenských lázních Piešťany. Po návratu z lázní již mohla odložit berle. Celkově jí trvala léčba přibližně sedm měsíců.

Během vyprávění si Petra Erbanová nemohla dostatečně vynachválit chování a přístup celého lékařského personálu liberecké nemocnice: „Přístup lékařského personálu byl úžasný. Ta ochota, profesionalita a sehranost! Chovali se k nám fantasticky. Všem bych chtěla pořád znovu a moc poděkovat, protože na to se nedá zapomenout.“ A pokračuje: „V nemocnici byl 21. srpna frmol jako v roji. Lítalo to tam ze dveří do dveří. Lidé polehávali a posedávali po chodbách, sestřičky jim nosily deky, pití, něco pod hlavu, skvěle se o zraněné staraly. Byl to neskutečný chaos, ale navzdory té vřavě se každému dostalo ošetření, rychlé pomoci! S úžasem jsem sledovala, jak tam všichni lítají. Personál byl úžasný.“

Zranění ukončilo její závodní sportovní kariéru

Petra Erbanová vzpomíná, jaký měl 21. srpen 1968 vliv na její další život: „Zásah to byl obrovský. A nejde o to, že mám nějaké jizvy na noze. Především to ovlivnilo, znemožnilo sportovní kariéru. Mrzelo mě to hodně. Do té doby jsem závodně lyžovala a hrála volejbal, od té doby mohu dělat sport jen omezeně, rekreačně. Zapomenout se na to v žádném případě nedá. Do smrti to budu mít v hlavě.“

A co cítí k Rusům dnes? Dá se jejich počin nějak pochopit, zčásti odpustit? „Z nějakého pohledu mohu pochopit ty obyčejné, mlaďounké kluky, kteří seděli v těch tancích. Nevěděli vůbec, co se děje, kam jedou, co tady dělají. Na stranu druhou je ale fakt, že když dostanou rozkaz střílet, tak přeci nestřílím rovnou do lidí. Mohli střílet do vzduchu, a ne zmrzačit a zabít tolik lidí, nejen u nás v Liberci. Odpustit se to dá zčásti těm mladým hošíkům, kteří ty rozkazy dostali, ale okupaci jako takovou a vše, co způsobila, odpustit nelze.“ 

I přes okupaci panovaly mezi lidmi po nějakou dobu určité naděje: „Zpočátku jsme si mysleli, že je to konec všeho dobrého. Ale když jsme viděli semknutost lidí, zprávy z televize, rádia, jak jsou proti okupantům všichni zaujatí, jak všichni chtějí, aby to vedlo k nějakému dobrému konci, tak jsme si mysleli, že dobré časy nastanou. Když tady ale posléze vojáci a jejich rodiny zůstali takovou spoustu let, tak jsme všichni opět naděje, že nastane něco lepšího, pohřbívali.“

V liberecké nemocnici a na každoročních pietních akcích se Petra Erbanová seznámila s řadou lidí, kteří byli v Liberci 21. srpna 1968 také zraněni, mnozí z nich vážně. Například tehdy 14letý Miroslav Bernard, kterému sprška ze samopalu utrhla kus ruky, prorvala plíce a zmasakrovala koleno. Nebo Petr Šída, který schytal sedm kulek do nohou, ruky a oblasti pánve. Oba přežili. S oběma statečnými pány je v přátelském kontaktu dodnes (příběh Petra Šídy je zpracován na portálu Paměti národa – pozn. ed.).

Z pietního místa vykázána, normalizátory vyslýchána

Ti, kdo zažili okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, na události určitě nezapomněli. Někteří nechtěli vzpomínat a ten, kdo chtěl, tak často nemohl, jak tomu bylo i v případě Petry Erbanové. Ta přesně rok po tragických srpnových událostech nesla květinu na jedno z pietních míst v centru Liberce. Jen kousek od dnešní budovy hlavní pošty tam 21. srpna 1968 utrpěla smrtelné zranění 31letá zdravotní sestra Eva Livečková. Vážnému zranění podlehla v liberecké nemocnici o dva dny později. 

„Pokládala jsem na místo, kde ji střelili do krku, květinu. Najednou ke mně přišli dva chlapi, kytku z pietního místečka chytli a vhodili ji do silnice pod kola autobusu. Ptala jsem se jich: ,Co to děláte? Já nesu pouze květinu kolegyni, která pracovala ve zdravotnictví a která zde na tomto místě byla zastřelena!‘ Oni odpověděli: ,Jestli se nechcete dostat na výslech, tak okamžitě zmizte! Jestli nechcete mít problémy, tak rychle odejděte!‘ Zůstala jsem stát, rozbušilo se mi srdce a říkala jsem si: ,Co to je?! Rok poté a ono to bude stejné jako loni, jenom s tím rozdílem, že se jedná o naše lidi?!‘ Bylo mi úplně šíleně. Bylo mi tak hrozně, že jsem nevěděla, co mám dělat,“ vypráví Petra Erbanová.

Na konci 70. let nastoupila do metalografické laboratoře VŠ strojní v Liberci. Než byla přijata, vyzpovídal ji zaměstnavatel ohledně roku 1968: „Ptali se mě, jestli jsem neprováděla nějakou protistátní činnost, když jsem byla postřelená. Že si musím uvědomit, že budu pracovat na ideologicko-politickém pracovišti a že by tam záškodníky, lidi zaměřené proti režimu, nemohli mít. Řekla jsem jim, že jsem byla jen ve špatnou dobu na špatném místě. Nakonec mě přijali.“

Když pamětnice pracovala v laboratoři modelárny v Liberci, tak za ní přišli dva příslušníci Veřejné bezpečnosti: „Ptali se mě, co jsem prováděla poslední sobotu a neděli. Zeptala jsem se jich, proč to potřebují vědět. Odpověděli: ,No, byl 21. srpen a někdo počmáral Textilanu hanlivými protisovětskými nápisy…‘ A já jim na to celá překvapená říkám: ,A vy si myslíte, že já půjdu 21. srpna psát hanlivé nápisy někam na Textilanu? Když jsem vdaná, mám dvě děti, práci?‘ Promluvili si ještě s mým šéfem. Ten si mě nemohl vynachválit, a tak odešli.“

Sestra pamětnice Lída odjela se svým přítelem v roce 1969 do západního Německa. To nemohlo projít bez odezvy státní moci. Petru Erbanovou a později i její sestru vyslýchali (pravděpodobně) příslušníci Státní bezpečnosti: „Na výslech si mě pozvali dvakrát. Ptali se mě, proč a s kým tam odjela, co tam dělá, jestli se vrátí, co na to rodiče a podobně. Jednali arogantně, hrubě, otázky měli příšerné. Ona sama byla po návratu také několikrát vyslýchána. Čekala miminko, vyšetřovatel jí při výslechu záměrně vyfukoval cigaretový kouř do obličeje. Když mu řekla, že je těhotná a že jí to vadí, odsekl jí, že ho to nezajímá!“

Zubní laboratoř vyměnila za pedagogiku

V roce 1970 se Petra Erbanová, tehdy ještě Šoršová, provdala za Jaroslava Erbana. Vychovali spolu dva kluky, Tomáše, narozeného v roce 1972, a Roberta, který přišel na svět o tři roky později: „Nebyli jsme bohatí, ale rodinu jsme měli celistvou, měli jsme se rádi, děti byly v pořádku a zdravý. Politika byla taková nijaká, nebylo jasné, kterým směrem se to vydá.“

Jako zubní laborantka pracovala zhruba 10 let. Na konci 70. let nastoupila, jak už bylo zmíněno, na VŠ strojní v Liberci do metalografické laboratoře. Poté strávila nedlouhou dobu na úřadě normalizace a měření, následně v laboratoři modelárny, krátce také na městském úřadě, kde působila na odboru romské problematiky. Někdy na počátku 80. let si dodělala doplňkové pedagogické studium a zhruba 10 let pracovala jako mistrová a vrchní mistrová odborného výcviku na zemědělském učilišti ve Frýdlantu. V roce 1995 nastoupila do azylového domu pro muže v Liberci a stále zde pracuje, přestože v roce 2006 odešla do důchodu.

Nikdy nepodlehla nátlaku vstoupit do Komunistické strany Československa ani do Svazu československo-sovětského přátelství.

Po sametové revoluci se scházejí u liberecké radnice

Petra Erbanová vzpomíná na listopadový převrat v roce 1989: „Cinkali jsme klíči a byli jsme šťastní. Pevně jsme věřili, že se to vše změní, ale ono se toho až tak moc nezměnilo. Můžeme sice cestovat, kam chceme, ale ne každý na to má. Vše je drahé a obrovským způsobem se rozevírají nůžky mezi lidmi. To, za co jsme v 89. roce bojovali, za co jsme cinkali klíči… byli jsme v OF, rozdávali jsme letáčky, aktivně jsem se účastnila tohoto dění, chodila na různé akce… Ohromně jsem té době fandila, a když dnes vidím, co se z toho vyklubalo, tak mi je smutno.“

Petra Erbanová vzpomíná i na Václava Havla: „Miloval lidi, svou ženu, byl upřímný, vždy mluvil pravdu, úžasný dramatik, člověk i politik. Jako prezidenta jsem ho měla velmi ráda. Jeho výrok pravda a láska zvítězí, tak dnes tomu tak myslím si bohužel není. Banky, podniky, fabriky jsou v cizích rukou, jako zemi nám nepatří téměř nic. A jako společnost nejdeme správným směrem. Každý chce dosáhnout všeho rychle a podvodem. Tak to přeci nejde.“

Po sametové revoluci se začali zranění z 21. srpna 1968 scházet u bronzové pamětní desky ve tvaru tankového pásu se jmény devíti libereckých obětí vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Ta vznikla z iniciativy Miroslava Bernarda, kterému bylo 14 let, když ho 21. srpna 1968 Sověti postřelili, a který se později oženil se skotskou hraběnkou. Pamětní desku odhalili 21. srpna 1990 na liberecké radnici, jejím autorem je sochař Jiří Gdovín.

Jako ostatní zranění dostala i pamětnice 70 tisíc odškodné. „To jsme dostali všichni, ať jsme byli škrábnuti, nebo těžce poranění,“ vysvětluje. Ruská strana se jim nikdy oficiálně neomluvila.

Závěrem přidává Petra Erbanová poselství pro další generace: „Ať poctivě pracují, ať se učí a nejsou z nich flákači. Nepřála bych jim nikdy komunismus, válku a teroristické útoky. A ať nikdy nezapomenou na své rodiče, kteří jim dali život, kteří je vychovali. Ať vedou život spořádaný, v lásce, v pravdě, prostě tak, jak to má být.“