Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Erben (* 1921  †︎ 2017)

• narozen 20. března 1921 v Ostravě v židovské rodině jako Petr Eisenberg

• stěhování do Frýdku, kde otec vlastnil stáčírnu piva

• matka aktivní v sionistickém hnutí (WIZO)

• členem Tchelet Lavan ve Frýdku, tábory, hachšara

• v letech 1936–1940 studoval průmyslovou školu v Brně

• vedoucím skupiny Tchelet Lavan

• 30. září 1942 deportován do Terezína

• v Terezíně pracoval s mládeží

• 28. září 1944 deportován do Osvětimi

• leden 1945 – deportace z Osvětimi do Mauthausenu

• práce v táboře Gusen

• 5. května 1945 osvobozen v Gusenu

• po osvobození žil v Praze, nadále aktivní v sionistickém hnutí

• v roce 1948 odjel s manželkou do Francie a poté do Izraele

• v Izraeli pracoval ve stavebnictví

• zemřel 5. dubna 2017

„Co o Tchelet Lavan neví Petr Erben, nestojí za to vědět.“ Tato věta předcházela setkání dokumentaristky projektu Skautské století Jitky Radkovičové s Petrem Erbenem, chodící encyklopedií židovského skautingu. Ostravský rodák, který žije téměř sedmdesát let v Izraeli, dodnes umí skautské písně, které se skupinou Tchelet Lavan zpíval na táborech, jež hnutí organizovalo před válkou.

Tchelet Lavan, můj osud

Narodil se jako Petr Eisenberg v roce 1921 v Ostravě do židovské rodiny jako první ze dvou synů. Dětství strávil ve Frýdku, kam se rodina přestěhovala a kde otec provozoval stáčírnu piva. Matku popisuje pamětník jako aktivní sionistku, členku WIZO (Women´s International Zionist Organisation). Není divu, že také on se od svých dvanácti let zapojil do sionistického hnutí – byl členem organizace Tchelet Lavan, též Blau Weiss, česky Modrobílí, která vycházela ze zásad skautingu. Své členy připravovala k osídlení tehdejší Palestiny a jako skauti organizovali také výpravy do přírody, tábory a setkání.

Ve Frýdku pamětník navštěvoval základní školu a později pokračoval na gymnáziu. Protože však hnutí preferovalo, aby jeho členové byli více prakticky zaměření, přešel v roce 1936 na německou průmyslovou školu do Brna. Svůj volný čas trávil v Tchelet Lavan – byl madrich (vedoucí) brněnské skupiny a kromě běžných schůzek se například účastnil posledního velkého tábora hnutí v Pastvinách v Orlických horách.

Po dvou letech, na podzim 1938, z německé školy odešel kvůli profesorovi sympatizujícímu s nacismem. Přešel na českou průmyslovku, kde v roce 1940 složil maturitu. „Pak jsem náhodou potkal toho profesora, kvůli kterému jsem z německé školy odešel. Pogratuloval mi a řekl: ‚Tu maturitu máte díky mně.‘ Tehdy jsem si uvědomil, že má pravdu, že by mě z německé školy stejně vyhodili, a bez maturity,“ vzpomíná Petr Erben a dodává, že tehdy začala řada šťastných náhod v jeho životě. Díky hnutí se na podzim 1939 vyhnul transportu do Niska, kam byli zařazeni muži z Ostravska, což hrozilo i jemu. Tchelet Lavan pamětníka pro jistotu „uklidil“ na přeškolovací kurz hachšara u Hradce Králové.

Terezín jako Izrael

Po maturitě zůstal Petr Erben v Brně – pracoval na stavbách, doučoval židovské děti vyloučené ze školy technickým předmětům a vedl skupinu Tchelet Lavan. Když otec v roce 1941 zemřel, vrátil se k matce do Frýdku, odkud se později přestěhovali do Ostravy. Mladšího bratra rodiče stihli poslat před válkou do Palestiny, takže zůstali jen pamětník s matkou. Spolu také odjeli v září 1942 do ghetta v Terezíně. Petr Erben našel díky přátelství s Fredy Hirschem, s nímž se setkal už v Brně, rychle zaměstnání – jeho úkolem bylo přidělovat mládež k pracovnímu zařazení. Je třeba doplnit, že sionistická hnutí v Terezíně spolupracovala i přes dílčí předválečné ideové rozdíly. Jejich cílem bylo uchránit co nejvíce dětí a mladých lidí a i ve stávajících podmínkách je vychovat pro osídlení židovské domoviny v Palestině. „Učili jsme se hebrejsky, snažili jsme se cvičit a hlavně pomáhat starým lidem, pro něž byla situace v Terezíně neúnosná,“ popisuje aktivity sionistů v ghettu Petr Erben.

Terezín dává za příklad vzorového města. „Terezín bylo město se židovskou samosprávou, která se měla starat nejen o lidi, ale také o všechno další – zásobování, vodu, elektřinu a tak dál. Jakob Edelstein, předseda terezínské rady starších, byl sionista a vedl správu města. Já jsem si představoval Izrael tak dobře vedený jako Terezín,“ přiznává pamětník. V Terezíně zažil Petr Erben okrašlovací akci, která předcházela návštěvě komise Červeného kříže, a samozřejmě se účastnil kulturních i sportovních představení, jež spoluorganizoval.

Raději soustružník než fotbalista

Na podzim 1944 začala další vlna hromadných transportů, především práceschopných mužů, na východ. Koncem září 1944 odjel do Osvětimi i pamětník, jeho matka ho následovala o několik dnů později. Na rozdíl od ní prošel selekcí, a ačkoli od známých vězňů dostal nabídku hrát fotbal pro zábavu esesáků, odmítl a přihlásil se na práci. „Řekl jsem, že jsem soustružník, což byla pravda. Se skupinou asi deseti dalších profesí nás odvedli do hlavního tábora na blok deset. Tam jsem se seznámil s kluky, se kterými jsme zůstali skoro až do konce,“ vzpomíná Petr Erben.

Do konce v jeho případě znamená do ledna 1945, kdy se blížila Rudá armáda, a tábor byl z větší části evakuován. Zůstala v něm asi stovka lidí, mezi nimi také pamětník, ale před příchodem osvoboditelů i je odvezli pryč. Jejich cílem byl Mauthausen, odkud byl záhy spolu s dalšími převelen na práci do tábora Gusen. „Tam stála fabrika na messerschmitty a já jsem měl za úkol kontrolovat elektroinstalaci,“ popisuje Petr Erben. V Gusenu se také dočkal v květnu 1945 osvobození.

Přes Paříž do Izraele

Vrátil se do Prahy spolu s přítelem z Osvětimi. Našli si bydlení a zjišťovali, kdo se vrátil a kdo nikoli. O prvních týdnech po osvobození v nadsázce Petr Erben říká, že ho zajímalo jen „žrádlo a kultura“. Po válce věřil komunismu, ostatně s komunisty měl dobré zkušenosti z Mauthausenu. S komunistickými ideály se však rozešel brzy po znárodnění a definitivně po únoru 1948. Lákalo ho studium techniky, absolvoval tři semestry na technice a později i na poddůstojnické škole, ale nakonec ho pohltila práce pro sionistické hnutí.

Od roku 1947 bylo zřejmé, že dojde k vyhlášení Státu Izrael, který si ovšem bude muset svou skutečnou, ne jen diplomatickou nezávislost vybojovat. Rekrutoval proto dobrovolníky z Československa, kteří se měli zapojit do bojů za nový stát. Sám měl odjet do Izraele v roce 1948 s delegací, která připravovala makabiádu (izraelskou obdobu olympiády) na rok 1949, ovšem československé, tehdy už komunistické úřady mu cestu nepovolily. Rozhodl se tedy pro emigraci a spolu s nastávající manželkou Evou odešli s falešným vízem do Paříže, odkud pokračovali do vysněného Izraele.

Po příchodu pamětník vystřídal různé profese technického zaměření a nakonec našel práci ve stavebnictví. S manželkou Evou se usadili v Aškelonu, kde žili i v době natáčení tohoto rozhovoru (2014). Oba se angažovali ve sdružení Bejt Terezin, které pomáhá uchovávat a připomínat Terezín a jeho vězně. Petr Erben navíc předával své zkušenosti ze židovského skautingu v hnutí Tchelet Lavan.