Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bruno Ertelt (* 1930)

• narozen 28. března 1930 v Supíkovicích (německy Saubsdorf)

• je německé národnosti

• v době předmnichovské krize rodina uprchla do Německa

• otec bojoval ve wehrmachtu

• otec velitelem domobrany Volkssturm v Supíkovicích

• otec po válce internován a poslán na nucené práce

• otec potřebný jako odborník do líhně kuřat

• rodina nezařazena do odsunu Němců

• Bruno Ertelt žil v roce 2017 v České Vsi

Zatímco ostatní obyvatelé Supíkovic museli v roce 1946 jakožto Němci nastoupit do odsunu, otce Bruno Ertelta vytáhli ze sběrného tábora v Mikulovicích muži v kožených kabátech. Rodina se obávala nejhoršího, protože otec za války bojoval ve wehrmachtu a také velel místní skupině domobrany Volkssturm. Nešlo však o zatčení, ale naopak ho jako odborníka potřebovali pro chod líhně kuřat v Lipové. Erteltovi tak nakonec jako jedni z mála místních Němců zůstali v Československu.

Otec bojoval v obou světových válkách

Bruno Ertelt se narodil 28. března 1930 v Supíkovicích (německy Saubsdorf) jako nejstarší ze tří dětí rodičům Brunovi a Marii Erteltovým. Jako naprostá většina obyvatel obce byli i jeho rodiče německé národnosti. V roce 1930 se totiž z více než sedmnácti set obyvatel Supíkovic jen dvacet čtyři hlásilo k československé národnosti.

Rodina v Supíkovicích vlastnila poměrně moderní hospodářství, k němuž náleželo 7 hektarů polností. Od šesti let Bruno docházel do místní obecné školy. Krátce po začátku třetího ročníku se ale po nenávistném projevu Adolfa Hitlera z 12. září 1938 vyostřily už tak dost napjaté vztahy mezi nacistickým Německem a Československem. Napětí nejvíce eskalovalo v pohraničních oblastech Československa, kde žili převážně Němci a kam spadaly také Supíkovice. Na Jesenicku to vyústilo v otevřená protistátní vystoupení a v reakci na to se v ulicích měst a obcí objevily četné policejní hlídky. Velká část obyvatel Jesenicka pak i s rodinami uprchla do Německa a některé města a obce se skoro vylidnily. Odcestoval také osmiletý Bruno se svou dvouletou sestrou Editou, babičkou a strýcem, jež o několik hodin později následovala matka, zatímco otec zůstal v Supíkovicích. Aby se v německém příhraničí nehromadili utečenci, německé úřady je odesílali do vnitrozemí.

Bruno Ertelt vzpomíná, že potom několik týdnů žili se strýcem, babičkou a sestrou ve městě Kolberg (dnes polské město Kołobrzeg) u Baltského moře. Matku ale odvezli jinam, do tábora na jednom z německých ostrovů v Severním moři. Domů se všichni vrátili až poté, co v rámci mnichovského diktátu vojska wehrmachtu obsadila pohraniční oblasti a s nimi i celé Jesenicko. Supíkovice se tak staly součástí nacistického Německa. Bruno Ertelt vzpomíná, že do vnitrozemí Čech tehdy musel ze sousedního stavení odejít český hospodář Horálek i se svou německou manželkou a domů se vrátil až po konci války. „Vím, že se otec hrozně rozčiloval, že musí odejít,“ dodává pamětník.

Necelý rok poté Německo vyvolalo druhou světovou válku. Otec, který si jako dobrovolník rakousko-uherské armády již přinesl zranění z první světové války, musel v roce 1940 v hodnosti nadporučíka narukovat do wehrmachtu. V zásobovací jednotce nejprve prošel boji ve Francii. Po pádu Francie umístili Němci na výkon různých prací desítky francouzských vojáků do zajateckých táborů na Jesenicku. Jeden z nich pracoval na hospodářství rodiny Erteltovy. Pamětník si pamatuje jen jeho jméno Johan, ale vzpomíná si, jak jednou posbíral, uvařil a snědl šneky ze zahrady a také jak se setkal s otcem, který domů přijel na krátkou dovolenou. „Tehdy zrovna ten Francouz dostal dopis, že jeho manželka žije s jiným chlapem. Byl z toho úplně pryč a plakal. S tátou si sice nerozuměli, ale přeci jen ho otec nějak uklidnil.“

Později otce převeleli na východní frontu. Bruno Ertelt vzpomíná na jednu z historek, které mu otec později vyprávěl. „Byl nálet a jedno ruské letadlo spustilo bombu na barák, ve kterém se schovávali. Celý dům se roztřepal, ale bomba neexplodovala. Spadla asi metr vedle baráku, a kdyby vybuchla, tak jsou všichni mrtví.“

Otec se pak účastnil útočných i ústupových bojů u Moskvy. Na podzim roku 1943 ho ze zdravotních důvodů v osmačtyřiceti letech z armády propustili a vrátil se domů. „Měl omrzliny na nohách a byl úplně dodělaný. Dostal se myslím padesát kilometrů před Moskvu. Jak pak byla velká ofenziva, tak šli ve dne v noci tři dny a z toho kotle se dostali ven. Kdyby tam zůstali, tak byl s nimi amen. Zařvalo tam hrozně moc lidí,“ vypráví Bruno Ertelt. V době otcova návratu už na hospodářství z místního tábora E577 docházel pracovat sovětský válečný zajatec, který tam vystřídal francouzského zajatce. Brunovi Erteltovi v paměti zůstalo jen jeho jméno Kosťa.

Otce odvezli do internačního tábora

Od roku 1941 Bruno Ertelt dojížděl do města Frývaldov (německy Freiwaldau, od roku 1947 Jeseník) na reálné gymnázium. Vzpomíná, že tehdy učili jen staří kantoři, protože mladší ročníky učitelů musely narukovat do armády. Ve Frývaldově také vstoupil do mládežnické organizace Jungvolk a později do Hitlerjugend. „Bylo nemožný nevstoupit. Nevím o nikom, kdo by to udělal. Vypadalo to jak pionýr. Chodilo se, zpívalo se a v létě byl stanový tábor. Fakticky to byla taková předvojenská výchova, příprava k frontě,“ vypráví pamětník a s úlevou dodává, že on naštěstí díky nízkému věku nemusel do wehrmachtu, zatímco o rok starší spolužáci se ještě účastnili posledních bitev druhé světové války.

Gymnázium ale Bruno Ertelt nedokončil, protože ho na konci války uzavřeli. K Jesenicku se totiž blížila fronta a pamětník vzpomíná, jak z kopce nad Supíkovicemi pozorovali boje v nížině na území dnešního Polska. „Viděli jsme, jak hoří domy a plameny vychází z oken.“

Otce tehdy jako bývalého frontového vojáka určili k velení německé lidové domobrany Volkssturm v Supíkovicích. Dostal rozkaz, aby zařídil odpálení mostu v severní části obce. Protestoval, že Sověti mohou přijít z kterékoli strany, a nakonec prý svým podřízeným tajně sdělil, aby se výbuch nezdařil, a tím také most zachránil.

Sovětští vojáci nakonec do obce opravdu vstoupili 8. května 1945 z východu. Dva dny předtím Němci odvezli ze Supíkovic sovětské zajatce a s nimi i již zmíněného Kosťu. Ten se prý o několik dní později vrátil, aby otci vyjádřil vděk, jak se k němu za války chovali.

V obci a okolí už nedošlo k žádným bojům a pamětník nemá na sovětské vojáky žádné negativní vzpomínky. Vypráví, že jeden z nich na půdě v pokoji našel jeho pistoli na poplašné náboje, ale naštěstí z toho nakonec nevznikl žádný vážnější problém. „Nechal jsem jí provrtat hlaveň, aby vypadala víc jako zbraň. Jak všude šmejdili, tak najednou křik a přinesl ji mladý voják. Přišel jakýsi poručík, zasmál se a vyhodil ji pryč.“

Sovětští vojáci rodině nijak neublížili ani jim nic nevzali. Důvodem mohlo být také to, že otec si padl do noty s jedním důstojníkem a ten rodině napsal lístek, který pak v případě potíží předkládali dalším vojákům.

V červenci 1945 převzal správu nad obcí mladý český komisař z Loštic. Někdy v té době otce zatkli a odvezli ho do internačního tábora v Domašově, který předtím sloužil jako zajatecký tábor. Otec prý o pobytu v tomto táboře moc nevyprávěl, ale jednu jeho vzpomínku si Bruno Ertelt přece jen vybavuje. „Na Vánoce byli strážní opilí. Neměli tam jídlo, a tak jim strážní hodili brambory a dívali se, jak se o ně perou.“ Tři dny po otci zatkli i matku, neboť za války působila v německém zemědělském svazu, ale po zjištění jejího pokročilého těhotenství ji pustili zpět domů.

Otce pak z Domašova poslali na nucené práce do černouhelného Dolu Jan Maria ve Slezské Ostravě. „Otec vzpomínal, jak se v ostravských dolech čeští dělníci dobře zachovali k vězňům. V dole jim dávali chleba. Opravdu tam s nimi pěkně zacházeli.“

V průběhu roku 1946 na Jesenicku probíhal odsun Němců, a tak po ročním pobytu v Ostravě otce poslali do sběrného tábora Muna Mikulovice, odkud jezdily transporty do některé z okupačních zón Německa. Do odsunu se chystal i zbytek rodiny. Bruno Ertelt vzpomíná, že šli se sestrou navštívit otce, a když přišli o dva dny později znovu, otec už tam nebyl. „Říkali nám, že odpoledne přišli nějací páni v kožených kabátech, naložili ho do auta a odvezli pryč. Máma málem omdlela, že ho zastřelili.“ Za dva dny otec přijel domů z Dolní Lipové. V Supíkovicích totiž vlastnil líheň kuřat a v Dolní Lipové ho jako odborníka potřebovali právě na chov kuřat. „Jak Němci odešli, tak tam dvacet tisíc vajec spálili,“ dodává Bruno Ertelt.

Rodinu tak nezařadili do odsunu Němců a přestěhovala se do Dolní Lipové, kde byli všichni práceschopní zaměstnáni v místním drůbežárenském družstvu. S tamními poměry ovšem nebyli vůbec spokojeni. Trpěli nedostatkem potravy a otec neustále musel na námezdní práce po okolí, takže rodiče zažádali o dodatečný odchod do Německa, kde už žili prakticky všichni jejich příbuzní. Udělení svolení se ale stále prodlužovalo a v roce 1952 nabídli Bruno Erteltovi místo vedoucího v líhni kuřat v České Vsi. Přijal to a celá rodina se do této obce přestěhovala a žádost o dodatečný odchod do Německa zrušila.

Mimo dvouletou vojenskou službu v letech 1954 až 1956 Bruno Ertelt v podniku zůstal až do roku 1972 a následně až do penze pracoval v řetězárnách v České Vsi.

V roce 1959 se oženil s Češkou Věrou Vláčelíkovou, jejíž rodina přišla na Jesenicko po válce z Němčic na Hané. Spolu pak měli syna Roberta a dceru Evu a v roce 2017 stále žili v České Vsi.

Během odsunu Němců Supíkovice navždy opustila nejen velká část příbuzných, ale také spoustu přátel Bruno Ertelta. „Napřed jsme si psali často, potom jen na Vánoce a pak to skončilo,“ dodává na závěr asi poslední německý rodák ze Supíkovic žijící na Jesenicku.