Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Ešnerová (* 1937)

• narozena jako Burešová 11. června 1937 v Trpíně na Svitavsku

• konec německé okupace prožila v sousední Kněževsi

• po válce začala rodina hospodařit na statku po Němcích v Hradci nad Svitavou

• asi roku 1951 rodiče vstoupili pod hrozbou vystěhování na Šumpersko do družstva

• absolvovala roční učiliště pro chovatelky prasat ve Velkých Pavlovicích

• v sedmnácti nastoupila na státním statku v Lubenci v západních Čechách

• pracovala v kravínech a farmách ve Skytalech, v Chýši, Velečíně nebo Pšově

• pamětnice života v bývalých Sudetech po kolektivizaci venkova

• roku 2023 žila v osadě Kobylé v Pšově na Lounsku

„Alžběta Ešnerová celý život těžce pracovala v zemědělství. Dělala u prasat, u krav, na poli. Vůně zvířat a hnoje ji provázela od narození. Od školních let pomáhala rodičům na jejich statku. Ve třináct zastala práci jako dospělá. Rozhodně ale netoužila stát se chovatelkou prasat. Raději by se starala o lidi jako zdravotní sestra, nebo se aspoň vyučila třeba zahradnicí. Její okolí jí nedalo možnost volby.

Z měšťanky v Hradci nad Svitavou vycházela v roce 1952. Komunistická strana už měla v Československu absolutní moc a její rodina patřila k opozici. „Otec byl zarputilý lidovec. Rodiče byli dobří hospodáři a samozřejmě nechtěli jít do jednotného zemědělského družstva. Dostali nálepku kulaků, já jsem byla kulacké dítě. Táhlo se to se mnou, i když rodiče pod hrozbou okamžitého vystěhování na Šumpersko nakonec do družstva vstoupili,“ vypráví.

Když v patnácti nastoupila na roční učiliště pro chovatelky prasat, brala to jako trest. Podobně na tom bylo dalších asi padesát dívek z jejího ročníku. Ve Středisku pracujícího dorostu při Státním statku Velké Pavlovice vládl režim jako vojně. „Nebyl to normální učňák. Všechny jsme přišly z takzvaných špatných rodin z celé Moravy. Ředitel, bývalý voják, zavedl nástupy, rozkazy, salutování.“ V tělocviku musely dívky pochodovat po hřišti a zpívat budovatelské písně. „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…,“ vzpomíná na jednu z nejfrekventovanějších.

Na učilišti přišla o svou největší ozdobu. Měla husté dlouhé vlasy, nosila je v copech, které jí sahaly až do pasu. „Moje vlasy se však stále přetřásaly. Vychovatelka mě při nástupech vyvolávala dopředu, rozpletla mi vlasy a hledala vši. Jednou jsem se naštvala a řekla holkám, ať mi vlasy ustřihnou. Všechny brečely.“ Dívky měly praxi na produkční farmě. Pohled na něžná růžová prasátka byl pro ně útěchou. Chov ale zasáhla epidemie slintavky a kulhavky. „Svině nám hynuly před očima. Házely jsme je do velké jámy. Nepřeji to nikomu zažít.“

Otec věděl z Ruska, čeho jsou schopni bolševici

Alžběta Ešnerová, za svobodna Burešová, se narodila 11. června 1937 v Trpíně na hranici Čech a Moravy na Vysočině. Matka Františka byla rodačka z Trpína, otec František přišel na svět v osadě sousední Kněževsi Veselka. Jako mladík musel narukovat za Rakousko-Uhersko do první světové války. „Skončil v Itálii, ale strávil také asi dva roky v Rusku. Musel tam zažít strašné věci. Říkal, že tam poznal, čeho jsou schopní bolševici,“ vysvětluje, proč otec nevěřil, že komunistický režim může přinést něco dobrého.

František Bureš byl vyučený tkadlec a po Velké válce pracoval v textilní továrně. Když se v roce 1920 oženil, začal s manželkou hospodařit. Od advokáta z Březové nad Svitavou si pronajali v Trpíně statek. Strávili tam přes dvacet let, během kterých se jim narodilo osm dětí. Dva chlapci v dětském věku zemřeli. Ke statku patřilo asi patnáct hektarů půdy. „Bylo tam překrásně. Hodně se tam pěstoval len, ze kterého se také lisoval olej. Ten se používal do jídla i jako lék na všechny možné bolístky.“

Během německé okupace v roce 1942 se museli rodiče vystěhovat. Majitel totiž potřeboval statek pro svého dospělého syna, kterému hrozily nucené práce v Německu. Burešovi odešli do sousední Kněževsi, kde už dříve koupili dům. Hospodařila tam nejstarší dcera s mužem. „K baráku se dvěma byty měli připachtováno pár hektarů kamenité půdy. To bylo všechno.“

Když jsem vzala tužku do levé ruky, začal očistec

Alžběta Ešnerová nastoupila v Kněževsi do školy a tím začalo jedno její velké trápení. Byla totiž levák. V té době bylo leváctví považováno za defekt či úchylku, kterou nebylo zvykem tolerovat. Řídící učitel z Kněževsi, který používal fyzické tresty jako běžnou výchovnou metodu, se rozhodl napravit žákyni pomocí rákosky. „Když jsem vzala tužku do levé ruky, začal očistec. Panebože, to bylo ran! Ruce před sebe a řezal a řezal. Odpoledne jsem měla ruce celé nateklé.“

Ani doma ji nikdo nepolitoval. Kněževeský děkan prý řekl matce, že dítě postihl zlý duch. „Čím víc mě prý budou mlátit, tím dříve se naučím na pravou ruku. Takže jsem byla více bita než syta. Když jsem vzala lžíci do levé ruky, což jsem dělala automaticky, hned jsem dostala lepanec. I sourozenci se přidali k mojí převýchově,“ líčí. Nakonec se pravou rukou naučila i krasopis. „O plnicím peru se nám ještě ani nezdálo, takže to bylo rozskřípaných per!‘  

Na levou ruku byla ale nadále šikovnější a některé věci s pravou nedokázala. „Když jsem se učila na farmě ve Velkých Pavlovicích, musely jsme selatům asi druhý nebo třetí den po narození štípat zuby, aby neporanily struky prasnice. Byly na to speciální nůžky, ale jen na pravou ruku, takže mi to nešlo. Musel to vždycky někdo udělat za mě,“ říká Alžběta Ešnerová.

Když vzpomíná na německou okupaci v letech 1939 až 1945, vybaví si otce u rádia. Denně poslouchal zahraniční rozhlas, přestože nacisté to zakazovali pod hrozbou vězení nebo dokonce trestu smrti. Rádio mělo tenkrát v Kněževsi jen pár lidí. „Tatínek poslouchal Londýn. Seděl vždycky s uchem u rádia, deku přes hlavu. Všechno muselo být zatemněno a museli jsme držet pusy.“ Sousedé se k nim chodili vyptávat, co je ve válce nového.

Maminka klečela před oknem a modlila se

Z otcova rádia se rodina 8. května 1945 také dozvěděla, že Německo kapitulovalo. Těsně předtím viselo nad osadou sousedního Trpína Hlásnicí velké nebezpečí. Při ústupu německých vojsk tam někdo zabil důstojníka. Příslušníci jeho jednotky ves obklíčili a hrozili, že začnou střílet tamní muže a ves vypálí.

„Zvonily zvony a maminka klečela před oknem obráceným k Trpínu, kde žila celá její rodina. Modlila se, i nás nutila, abychom se modlili. Nikdo nevěděl, jestli zvony zvoní, protože Němci tam vykonávají pomstu, anebo už ohlašují konec války. Nebyl telefon, všichni se báli, nikdo ani nevycházel ven.“ Dopadlo to dobře. Němečtí vojáci dostali na poslední chvíli zprávu o kapitulaci a začali utíkat.

Alžběta Ešnerová viděla v nedaleké Olešnici proud německých aut, tanků a vozů tažených koňmi. „Najednou byli němečtí vojáci vyděšení. A strašně se báli letadel. Vždycky leželi v mžiku v příkopě nebo pod stromem natažení jako mrtvoly. Všude byl hrozný zmatek. Splašení koně lítali po lesích a loukách. Posádka jednoho obrněného vozu zabloudila do naší vsi a skončila v rybníčku s kačenami.“

Československá vláda po válce rozhodla o odsunu Němců ze Sudet. Souběžně začalo osídlování těchto oblastí hlavně lidmi z českého vnitrozemí. Také rodiče Alžběty Ešnerové odešli hospodařit na velký statek po Němcích v Grándorfu, vesnici u Svitav, která se roku 1949 přejmenovala na Hradec nad Svitavou. „Přesvědčoval je k tomu hlavně manžel mé nejstarší sestry. Konkrétní statek zabral na konci roku 1945 bratr František. Bohužel byl totálně vyrabovaný.“

V té době tam ještě žila původní majitelka, vdova se čtyřmi dětmi zařazená do odsunu. O manžela údajně přišla na samém konci války, když do vsi přišli rudoarmějci. „Chtěli vzít z maštale koně, on jim v tom bránil, tak ho zastřelili. A z baráku udělali lazaret,“ vypráví. Bratr tam pak začal dělat správce. „Jednou přijel domů s vozem, naložil brambory, krmení pro dobytek, mouku a další věci a odvezl to selce a jejím dětem do Grándorfu. Říkal, že mají hlad.“

Na statku zůstaly dvě hubené krávy a dvě perličky

Alžběta Ešnerová se tam s rodiči, bratrem a dvěma mladšími sourozenci přestěhovala v létě 1946. Vdova s dětmi opustila svůj domov pár hodin předtím. „Na stole zůstaly jejich hrnečky. Všechno bylo rozházené. A v chlévě stály dvě hubené krávy, které byly jako žebřiny. Slepice žádná. Z drůbeže jen dvě perličky, které jsem viděla poprvé.“ Za domem si všimla pěkné chaloupky pro děti na hraní. Alžběta si jí už moc neužila, protože musela stále více pomáhat v hospodářství.

Následující roky Burešovi tvrdě pracovali, aby dali statek do pořádku. Tak jako všichni zemědělci přitom museli plnit povinné dodávky. „Nemohli jsme si dát ani vajíčko nebo mléko. To byla pro nás vzácnost, protože když jste nesplnili dodávky, nesměli jste zabít prase a nebyl omastek. Navíc byl pořád lístkový systém nejen na potraviny, ale i na oblečení, a mohli vám příděly zarazit. Když byla neúroda, třeli jste bídu s nouzí,“ vysvětluje.

Po únoru 1948 uchvátila moc v Československu komunistická strana. Burešovi pak jednou našli na vchodových dveřích nakreslenou šibenici s oběšencem. Podle pamětnice to byl vzkaz od komunistů. Věděli, že lidovecký sedlák František Bureš s nimi nechce nic mít, tak ho chtěli zastrašit. Jednotné zemědělské družstvo vzniklo v Hradci nad Svitavou už v roce 1949. Podle Alžběty Burešové to vyplývalo z poválečné situace na Svitavsku.

„Přišla tam spousta lidí, kteří si nabrali mnohahektarové statky po Němcích a pak je neuměli obdělávat. Mysleli si, že si najmou služku a čeledína, kteří všechno udělají a oni budou jen chodit s bičem a dirigovat. Družstvo pro ně byla záchrana,“ říká. Mnozí sedláci, kteří se kolektivizace nechtěli účastnit, si zpočátku mysleli, že si dokážou uhájit samostatnost. Tvrdé nátlakové metody však skoro nikdo nevydržel.

„Jednou večer v roce 1951 nebo 1952 k nám přišla delegace funkcionářů. Tatínkovi řekli, že když družstvo nepodepíše, ráno bude stát před domem nákladní auto, které nás odveze na Šumpersko.“ Její stárnoucí rodiče už neměli sílu vzdorovat. Oba pak v družstvu pracovali. Alžběta Burešová vzpomíná, že když jim odváděli krávy do společného ustájení, prožívali to jako pohřeb.

Rodiče nadávali, ale zabalila jsem si kufřík a odešla

Alžběta přežila výcvik na chovatelku prasat ve Velkých Pavlovicích a v roce 1953 nastoupila na praxi v nedaleké Čejči. Tam se jí líbilo. Pracovala u zvířat, sázela chmel a papriky. Byla také na brigádě na chmelnicích v severozápadních Čechách. Pobyt v Čejči ale musela předčasně ukončit. Začala trpět na zánět dutin, pak dostala oboustranný zápal plic a zápal mozkových blan. Připojily se další komplikace a málem zemřela. Když se asi po půl roce zotavila, lékaři jí řekli, že jí nedělá dobře podnebí na Slovácku a že by měla změnit vzduch.

Rodiče chtěli, aby se vrátila domů do Hradce nad Svitavou, ale Alžběta se vzepřela. „Měla jsem smůlu, že jsem hodně narostla, a tak mi doma nakládali práce jako chlapovi. I podle nich jsem byla dobrá tak akorát k dobytku. Tak jsem si řekla, že jim už nebudu dělat služku.“ Rodina marně protestovala. Sedmnáctiletá Alžběta si zabalila kufřík a odjela na západní konec republiky. Sama si našla místo na státním statku v Lubenci na Lounsku. „Byla jsem tam předtím na brigádě, a ta krajina mi učarovala,“ vysvětluje. Statek ji poslal do nedaleké vesničky Skytaly, kde měl chlévy.

Byly to trochu jiné Sudety než na Svitavsku. „Žili tam tenkrát Maďaři, volyňští Češi, Němci, Bulhaři, Slováci, Cikáni. Byla to strašná divočina,“ tvrdí. Dokládá to historkou z tancovačky, na kterou ji vytáhla kamarádka Slovenka. „Měla jsem mindrák ze své výšky, takže jsem ani moc nechtěla tancovat,“ vypráví. Jednou si zatančila s mladým Romem, a když pro ni přišel podruhé, odmítla ho. Asi se urazil. „Kamarádka přiběhla, že cikáni se na nás chystají. A to šlo o život. Nosili vysoké kožené boty, v jedné botě nůž, ve druhé břitvu.“ Z hospody utíkala oknem a byla ráda, že se dostala v pořádku domů.

Poté pracovala ve vesnici Chyše, kde se starala o telata. Byla nadšená, když tam narazila na stopy spisovatele Karla Čapka, který krátce působil na tamním zámku jako vychovatel mladého šlechtice Prokopa Lažanského. „Statek měl v klášteře kuchyni a jídelnu, a zažila jsem tam starou kuchařku, která kdysi na zámku sloužila a mladého Čapka pamatovala,“ vypráví. Ve vsi také potkávala spisovatelku Marii Šulcovou, která napsala o Čapkovi knihu Kruh mého času.

Do práce jsem musela vstávat ve dvě ráno

Říká, že nejhorší věc, kterou v životě provedla, bylo, že se vdala. I když zpočátku byla zamilovaná, neušlo jí, že v rodině partnera je něco špatně a odmítala si ho vzít i poté, co se jim narodil syn. Nakonec se nechala přesvědčit. S manželem a synem pak bydleli u tchána a tchyně ve Velečíně. Tvrdí, že tam s ní zacházeli hůř než se služkou.

„Byla to rodina, kde muži dostávali krajíc namazaný, ženy suchý. Ženská musela všechno odedřít, ale maso nepotřebovala. Kmitala jsem celý den a málem jsem chcípla hlady,“ říká. Denně vstávala ve dvě ráno do práce v kravínu. Musela poklidit, nakrmit dobytek, ručně podojit patnáct krav. „O půl páté muselo být všechno v pořádku, protože přijížděla mlékárna pro mléko.“ Další velké trápení zažila s dcerou, která se narodila se srostlým žaludkem a málem zemřela.

V polovině šedesátých let se s mužem a dětmi od tchána odstěhovali do osady nedaleké vesnice Pšov, Kobylé. Soužití manželů se ale nezlepšilo a rozvedli se. Alžběta zůstala v Kobylé sama s dětmi. Aspoň v práci se už tolik nenadřela. „V Pšově byl nový kravín, kde zavedli strojení dojení. Navíc se tam pracovalo na směny, týden ráno, týden odpoledne. To byla úplná rekreace,“ směje se.

Když v srpnu 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, žila už v Kobylé. „Byla jsem ve Žluticích u zubaře, vracela jsem se pěšky domů a potkala jsem Rusa, který se mě asi vylekal a namířil na mě samopal. Zařvala jsem a utíkala domů,“ vzpomíná. Sovětští vojáci nedaleko Kobylé tábořili. „Nadávala jsem, ale děti se kolem nich točily. Když sebraly doma vejce a donesly je vojákům, dostaly výprask.“

Péče o děti a práce jí naplňovaly život. Ve volných chvílích si ráda četla, hlavně o historii. Na dovolené nejezdila, do zahraničí už vůbec ne. Proto pro ni byla nezapomenutelným zážitkem cesta po Sovětském svazu, i když otec by jí takovou rekreaci asi neschválil. Podniková organizace Revolučního odborového hnutí ji tam poslala za odměnu Vlakem družby. Jednalo se dlouholetý projekt na podporu československo-sovětské přátelství. „Byl to zájezd na čtrnáct dnů lůžkovým vozem. Nejvíce se mi líbil Petrohrad. Ermitáž byla úžasná.“

Když se v listopadu 1989 po čtyřiceti letech hroutil komunistický režim, ani tomu nemohla uvěřit. „Můj život se ale nějak nezměnil. Pořád jsem musela dělat.“