Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Ettelová (* 1942)

• narodila se v roce 1942 u Letohradu, v roce 1945 se přestěhovali do Králík

• otec Josef byl živnostník, měla mladší sestru Evu a bratra Ladislava

• v Králíkách otec vyráběl a prodával hračky

• v roce 1951 otce zavřeli kvůli vtipu na Stalina, poté byl u PTP

• Věra se ráda učila, ale studium na vysoké škole jí zakázala místní buňka KSČ

• v roce 1961 se vdala za Tomáše Ettela a narodily se jim dvě dcery

• v roce 1977 byla s dalšími prodavači u výslechu kvůli poslechu „závadné“ nahrávky

• v listopadu 1989 byla v Králíkách aktivní v revolučním dění

• pracovala řadu let v zastupitelstvu města

• do vysokého věku prodávala v rodinném obchodě hračky

• v roce 2022 žila s manželem v Králíkách

Věra Ettelová odmalička slyšela doma otevřeně kritizovat komunistický režim. Není divu: babičce a dědovi sebrali po roce 1948 mlýn, otci zabrali obchod s hračkami. Za vtip na Stalina byl Věřin otec v 50. letech na tři měsíce za mřížemi a pak dva roky u pomocných technických praporů (PTP).

Podobně špatně se o dvacet let později vedlo i jejímu bratrovi. Místní buňka KSČ v Králíkách rozhodla, že Věra nesmí kvůli reakcionářskému chování svého otce studovat vysokou školu. A tak šla na poštu a později prodávala v obchodě s hračkami. V 70. letech jí prodavačka z vedlejšího obchodu pustila nahrávku s písničkami Karla Kryla a básničkami proti sovětské okupaci.

Někdo je udal a do týdne ji a další prodavače z okolních prodejen předvolali k výslechu. Zprvu netušili proč. „Přišel příslušník SNB a ptal se, co jsem provedla. Říkal, že s ním můžu mluvit jako s vlastním, a začal mi vyjmenovávat moji rodinnou historii! Po třech hodinách se začali vyptávat, co jsme poslouchali. Nic jsem nepřiznala,“ vypráví pamětnice.

Také u vlastních dcer zažila ústrky ze strany komunistické moci, když chtěla děvčata studovat. S velkou radostí přivítala listopad 1989. Ihned se zapojila do revolučního dění v Králíkách a v dalších letech i do práce tamního městského zastupitelstva.

Otec vlastnil po válce hračkárnu

Pamětnice se narodila 17. července 1942 v Ústí nad Orlicí a do roku 1945 bydlela s rodinou na Orlici u Kyšperka, jak se do roku 1950 jmenoval Letohrad. Otec Ladislav Pauk (1903–1987) pocházel z Bystřece a měl na Orlici holírnu a výrobu hraček. Matka Věra (1912–1995) pocházela z Orlice, z mlynářského rodu Vondrů. Měla mladší sestru Evu (1945–2000) a bratra Ladislava (1943–2001).

V roce 1945 se Paukovi přestěhovali do Králík, do Valdštejnovy ulice 334, kde otec obnovil výrobu hraček a otevřel obchod s hračkami a upomínkovými předměty. Vylidněné Králíky s impozantní stavbou kláštera nad městem nabízely po odsunu místních německých obyvatel novým osadníkům možnosti bydlení a do roku 1948 i podnikání. Poctiví a pracovití Paukovi se tedy chopili příležitosti a začali zde nový život, když jim v roce 1943 vyhořel dům na Orlici.  

Kopcovité, chudé Králicko byla oblast, kde se až do války dařilo betlémářství a domácí výrobě upomínkových předmětů. Pro místní obyvatele to byl vítaný, i když nuzný přivýdělek přes zimu. „Vyráběly se zde podomácku růžence, náboženské obrázky, figurky do betlémů. Táta to shromažďoval od výrobců a prodával dál. Známou postavou tady byl betlémář Josef Schwarzer. My jsme doma museli pomáhat při rámování obrázků, stříkat je barvou, natírat. Otec dělal také hračky ze dřeva, které se brousily a natíraly,“ vypráví pamětnice.

Tátu zavřeli za vtip na Stalina

Do roku 1948 bylo všechno hezké, jak uvedla Věra Ettelová. Po únorovém komunistickém převratu však prarodičům Vondrovým znárodnili mlýn. „Vystěhovali jim stroje a nové zařízení odváželi do sběru. Babička a děda odešli k matčině sestře na Orlici. Děda dostal sto korun důchodu, babička nic, protože prý nepracovala,“ popisuje Věra Ettelová.

Také otec Pauk musel v Králíkách prodejnu hraček předat obchodnímu družstvu Zdar, ale coby národní správce prodával v obchodě dál i se svou manželkou. V roce 1951 Ladislava Pauka někdo udal za vtip na Stalina. „Jednou v noci byl u nás hrozný rachot a křičení. Vylezli jsme z postelí a šli jsme do kuchyně. Tam běhali čtyři chlapi v kožených kabátech. Všude byl hrozný nepořádek, vyházené zásuvky, zotvírané skříně. Hledali prý nějaký film. Tehdy jsme se hrozně báli a ten strach ve mně dlouho zůstal, ačkoli nás maminka ubezpečovala, ať si z toho nic neděláme. Tohle mi zůstalo jako přímý dotek komunistické moci,“ vzpomíná pamětnice.

Ladislava Pauka tehdy odsoudili na tři měsíce do Jáchymova. Když se koncem roku 1951 vrátil, dostal předvolání na vojenské cvičení k PTP do Strašic u Rokycan. „Nevědělo se, na jak dlouho to bude, nevědělo se vůbec nic. Matka měla tři malé děti a zůstala sama v obchodě. Občas jezdila za tátou na návštěvy a někdy vzala i nás. Byly tam dlouhé baráky, uvnitř asi třicet lůžek. Připadalo mi, že na nich jsou samí staří muži. Otec měl optimistickou povahu, z ničeho nedělal vědu, což mám po něm. Takže to tam asi celkem snášel.“ Po dvou letech se v roce 1953 otec vrátil domů a nastoupil do družstevní výroby hraček v Králíkách. Prodávání v obchodě s hračkami přenechal své manželce.

Místní buňka KSČ rozhodla, že nesmí na vysokou školu

Šestiletá Věra nastoupila v roce 1948 do první třídy národní školy v Králíkách. Ve třídě měli několik německých dětí, které zůstaly v Králíkách-Hedeči a s obtížemi mluvily česky. Po osmi letech nastoupila v roce 1956 na jedenáctiletou střední školu. Učení ji bavilo, byla vždy premiantkou. „Půl roku před maturitou si nás čtyři – mě, Vlastu Ptáčkovou, Josefa Prokopce z Mladkova a Tomáše Havlína z Červené Vody zavolali do ředitelny. Tam nám sdělili, ať si nepodáváme žádné přihlášky na vysokou školu, že musíme jít pracovat. Rozhodla o tom místní buňka KSČ. Rodiče tří spolužáků byli živnostníci a mně to zdůvodnili protisocialistickým a reakcionářským chováním mého otce,“ vzpomíná pamětnice.

Po maturitě v roce 1959 nešla tedy Věra na vysokou školu, ale na poštu do Žamberka. Dva týdny tam pracovala u přepážky, když přišla z Králík instrukce, že ji musí okamžitě propustit na manuální práci. „Ředitel Jiroušek, ač byl komunista, se za mě postavil. Řekl, že jsem šikovná a že mě nepustí,“ vysvětluje Věra Ettelová. V rámci poštovní služby jezdila i po okolních poštách, a tak se v roce 1960 na poště v Červené Vodě seznámila s mladým vojákem Tomášem Ettelem, který se stal o rok později jejím manželem.

Tomáš Ettel se narodil v roce 1940 v Anglii, kam jeho matka utekla z Československa před válkou. Svého partnera poznala až v Anglii, kam také utekl. Bydleli u Leedsu a měli spolu syna. V roce 1946 se matka s malým Tomášem vrátila zpět do vlasti, otec zůstal v Anglii. V roce 1962 se mladým manželům Ettelovým narodila dcera Věra, v roce 1963 Sylva. Věřin manžel pracoval jako řidič z povolání. Zpočátku bydleli v Králíkách u Věřiných rodičů, později dostali sklepní byt v bytovce. V 70. letech dostali příspěvek od města a začali v Králíkách stavět vlastní domek. 

Dobytčáky přivážely do kláštera kněze z celé republiky

Klášter na Hoře Matky Boží, který se majestátně tyčí nad Králíkami, má pohnutou historii. Při akci K v noci ze 13. na 14. dubna 1950 odvlekla komunistická moc všechny příslušníky mužských řeholí z jejich řeholních domů do několika „soustřeďovacích klášterů“. Jeden vznikl i v Králíkách. Poutní místo se rázem ocitlo za ostnatým drátem a stal se z něj vlastně koncentrační tábor. Řeholníci různých denominací zde těžce pracovali v lese, na polích či u dobytka tehdejších státních statků. V roce 1960 dostala většina z nich možnost odejít do civilních povolání, nebo pokud dostali státní souhlas, do duchovní správy farností. Internačním klášterem v Králíkách prošlo v letech 1950–1961 přes pět set lidí. Mnozí z nich těžké podmínky nepřežili.  

Věra jako osmiletá viděla cestou ze školy, jak nákladní auta přivážejí do Králík kněze z celé republiky. Maminka a později i ona sama navázala přátelský vztah s jedním z internovaných kněží, farářem Hudečkem. Pracoval v komunálních službách jako domovní správce kláštera.

„Chodil za námi do obchodu a znal se dobře s maminkou. Maminka mu vždycky něco upekla. Kněží z internačního tábora dělali nejtěžší práce na statku a na polích,“ vzpomíná Věra Ettelová a vypráví také o době, kdy se klášter těšil oblibě místních: „Do roku 1950 nahoru na klášter chodila slavnostní procesí. Lidé se zastavovali u kapliček křížové cesty, která vede zdola z města nahoru.“

Znova se tam procesí vydala v době uvolnění v druhé polovině 60. let. Když po zrušení internačního kláštera odešli řeholníci, pobývaly na klášteře řádové sestry – opět v tichosti a stranou lidí pracovaly pro místní textilky, čistily plátno, které jim z Orbanu Červená Voda dováželi nahoru do kláštera.

KSČ nechtěla, aby dcera studovala

Od května 1968 byla Věra Ettelová po autohavárii upoutaná tři měsíce na lůžko v nemocnici v Červené Vodě. Doma v rekonvalescenci prožívala i události z 21. srpna. „Nejdřív to vypadalo, že nebudu chodit, ale hezky se tam o mě starali. Chodily za mnou také jeptišky z kláštera na Hedeči, se kterými jsem se znala z pošty. Podporovaly mě, modlily se za mě a přesvědčovaly, že budu zase chodit. Slíbila jsem jim, že pokud se uzdravím, dám své dcery na zdravotní školu, abych mohla vrátit péči, kterou mi tehdy dávaly sestřičky v nemocnici,“ vysvětluje pamětnice. Po uzdravení Věra ukončila pracovní poměr na poště a od září 1968 pracovala se svou maminkou v prodejně hraček v Králíkách. Obě děvčata později skutečně přihlásila na zdravotní školu. 

Záhy však za ní přišel ředitel školy s tím, že strana nedovoluje Sylvě studovat, ať přihlášku stáhne. Věra Ettelová ale trvala na svém a tlaku ředitele nepodlehla. Naopak se vydala za předsedou městského národního výboru a velkým komunistou Oldřichem Jandou zeptat se na důvody zákazu, který vydala místní buňka KSČ. Odpověď zněla, že se má prý podívat na svoji rodinu – otce a bratra, tak co by chtěla. Sylvu přijali až na odvolání díky vlivu Věřina známého, který zastával důležitou nomenklaturní funkci na kraji. Obě dcery se skutečně staly zdravotními sestrami. 

Za poslech nahrávky musela k výslechu

Otec byl v roce 1951 zavřený za vtip na Stalina a také bratr Ladislav si nebral servítky a v 70. letech v hospodě v Červené Vodě prohlásil, že „komunisti jsou svině“. Někdo ho udal a okamžitě ho vyhodili z místa stavebního technika v Červené Vodě. Protože byl tenkrát pod vlivem alkoholu a u soudu prohlásil, že si nic nepamatuje, poslali ho na psychiatrii. „Domnívám se, že psychiatrie sloužila k uklízení nepohodlných lidí. Důkaz na to nemám, ale myslím si to,“ komentuje tehdejší dění jeho sestra.

V roce 1977 Věra jako vedoucí prodejny pracovala se svou maminkou v bývalém rodinném obchodě s hračkami v blízkosti náměstí. Všechny prodavačky se vzájemně znaly, setkávaly se a vypomáhaly si třeba s odevzdáváním tržby na poště. „Jednou mě Vlasta Šemberová, vedoucí prodejny Tesla, pozvala k ní, že mi něco pustí. Poslouchaly jsme u ní vzadu v obchodě nahrávky z 21. srpna 1968, Krylovy písně a básně proti sovětské okupaci. Moc se mi to líbilo,“ vzpomíná pamětnice.

Netrvalo ani týden a za Věrou domů přišel člověk v civilu s výzvou, aby s ním šla na stanici Veřejné bezpečnosti. „Tam mě posadili a nechali sedět. Netušila jsem, čeho se to může týkat. Pak přišel další a ptal se, co jsem provedla. Říkal, že s ním můžu mluvit jako s vlastním, a začal mi vyjmenovávat moji rodinnou historii. Po třech hodinách se začali vyptávat, co jsme poslouchali. Nic jsem nepřiznala,“ vypráví pamětnice.

Sedělo jich tam na oddělení VB osm, každý v jiné místnosti. Někdo je udal a příslušníci se snažili z nich dostat podrobnosti a jména. Všichni mlčeli. Vše přiznala paní Šemberová, protože jí vyhrožovali. Vše ale skončilo dobře. Věra dokonce mohla ještě ten rok jet na zájezd do Jugoslávie, který dostala jako vzorná pracovnice za odměnu.

Další odměna pro vzornou pracovnici následovala, když jí inspektor za výborné výsledky nabídl členství v KSČ. Věra se vymlouvala, že do strany nemůže vstoupit, protože je z politicky závadné rodiny. Odmítnout rezolutně nebylo snadné, znamenalo by to vyhazov z dobrého místa. Naštěstí se žádost o její členství dostala na městskou buňku KSČ k předsedovi Jandovi, se kterým měla několik sporů. Janda prý žádost roztrhal se slovy: „Jen přes mou mrtvolu!“

Ve vězení plakal, když umřela moucha

Věra Ettelová také popisuje, že chodila na oběd s některými svými kolegy z okolních prodejen, kterých byla v blízkosti náměstí řada. Jeden z nich byl prodavač Bohumil Dvořák (1921–1990), který ve skupině dvanácti odpůrců režimu rozšiřoval protikomunistické letáky, snažili se zásobovat potravinami vězněné duchovní v klášteře Králíky-Hedeč a pomáhat lidem, kteří prchali do zahraničí. Na sklonku roku 1951 byli členové skupiny zatčeni a po vykonstruovaném procesu v žamberském divadle v červnu 1952 odsouzeni jako zločinci. Za velezradu potrestala komunistická justice Bohumila Dvořáka 19 lety vězení, z toho si odpracoval osm let v nejtěžších pracovních lágrech v Jáchymově a Příbrami.

Bohumil Dvořák někdy u oběda Věře tiše vyprávěl o těžkých podmínkách, které panovaly ve vězeňských táborech v 50. letech. „Na Vánoce jim prý řekli, že takové svátky nezapomenou. Vyhnali je ven z baráků, nechali je nastoupit a v mrazu stáli svlečení celou noc až do rána. Za sebemenší přestupek byla samotka. To prý si nikdo neumí představit. Říkal, že tam byl kolikrát a měl tam vždy mouchu, se kterou si povídal. Když moucha jednoho dne umřela, hrozně plakal. Bylo to pro něj tak těžké, jako kdyby mu zemřel nejbližší člověk. Anebo prý namlouvali vězňům, že se s ním manželka rozvádí, ukazovali jim dokumenty. Většině vězňů se skutečně manželství rozbila,“ popisuje pamětnice vyprávění Bohumila Dvořáka, který prodával v drogerii v Králíkách.

Dodnes nevím, proč u mě estébáci byli

V 70. letech Věru Ettelovou kontaktoval příslušník StB. „Mamka kamarádila s paní Jelínkovou – její syn Pavel dělal na kriminálce v Ústí nad Orlicí. Jako děti jsme si spolu hrávali. Když přijel do Králík, vždycky nás přišel pozdravit. Jednou se mě v obchodě ptal, jestli by u mě v kanceláři mohli zůstat přes noc, že potřebují něco sledovat. Neřekl mi nic bližšího, jen že tam potřebují být a že jim to musím dovolit, když to potřebují. Byli tam jednu noc. Dodnes nevím proč,“ přemýšlí Věra Ettelová. A s Jelínkem se setkala ještě jednou. To už ji výhrůžkami přesvědčoval ke spolupráci s StB. Odmítla ho a přestala se s ním bavit.

Zajímavou etapou v životě Věry Ettelové byl motoristický sport, ke kterému se dostala v roce 1973. Náčelník Automotoklubu v Králíkách jí nabídl členství v klubu a zakrátko i možnost školení na časoměřiče. Věra milovala matematiku a měla rychlý úsudek, takže se jí tato nová zkušenost velmi zalíbila. Udělala si postupně školení od třetího až na první stupeň, kdy mohla měřit mezinárodní závody. „Na závodech jsem strávila osmnáct let – až do roku 1991. Měřila jsem mistrovství světa v Brně, Škoda Rally, Barum Rallye, Mistrovství motocyklů v Holicích, okruh Most, Moravská Třebová, motokáry v Olomouci a mnoho dalších. Jen hlava, tužka a papír. Ráda na to vzpomínám,“ dodává pamětnice.

Po revoluci 1989 a otevření nových možností v podnikání převzala původní rodinný obchod s hračkami, který přestěhovali do vedlejšího domu. Na motosport už nezbyl čas. A tak se v roce 1991 s ním na ploché dráze v Pardubicích rozloučila.

V centru revolučního dění 1989

Kolem 20. listopadu 1989 začaly mezi lidmi probleskovat zprávy o revolučním dění v Praze. „Já byla u vytržení. Najednou se mohla splnit naše dávná přání! Věřila jsem, že to dobře dopadne, žádné nebezpečí jsem si nepřipouštěla. Sledovali jsme televizi. Při zpěvu Modlitby Marty Kubišové mi kapaly slzy štěstí,“ vzpomíná pamětnice.

Na 27. listopad vyhlásilo Občanské fórum celostátní stávku. Věra byla jako obvykle v obchodě, kam za ní přišel známý – Jiří Souček. Protože se ve městě nic nedělo, řekli si, že musí začít s aktivitou sami. „Svolali jsme setkání veřejnosti na náměstí. Cestou tam jsme potkali MUDr. Iva Dragouna, který nám přislíbil, že bude na akci řečnit. V určenou hodinu se skutečně lidé na náměstí začali scházet a poslouchali jednotlivé řečníky na pódiu. Přímo na náměstí stála budova celnice, odkud sledovali shromáždění příslušníci Veřejné bezpečnosti a zapisovali si jména lidí a státní poznávací značky aut. Nakonec jsme zazpívali hymnu,“ vypráví pamětnice.

Další setkání domlouvali v hotelu Zlatá labuť, kde také hned 27. listopadu vznikl výbor Občanského fóra. Proběhlo už 29. listopadu a po projevech se lidé mohli zapsat do knihy, kde vyjádřili podporu Občanskému fóru. Osmého prosince se uskutečnilo další setkání občanů, a to s nadšeným souhlasem faráře Antonína Kubáta v kostele na náměstí. Tehdy tam kněz pronesl k lidem nezapomenutelnou emotivní řeč. Na setkání také z Prahy přijeli dva vysokoškolští studenti a herec Ondřej Pavelka.

Věra Ettelová spolu s dalšími dvanácti aktéry revolučního dění v Králíkách udělali anketu mezi obyvateli, aby zjistili, které otázky je pálí a co by chtěli ve městě změnit. Vytvořili pak seznam témat, která je nutné řešit, a zorganizovali k nim dalších asi deset besed. Řešila se problematika znečištění ovzduší rtutí ze závodu Tesla Králíky, bytová situace, vedení města, policie, sociální otázky. V zimě 1990 navázali na dávnou tradici setkání u vánočního stromu, kde lidé na závěr vytvořili řetěz kolem náměstí. Všichni k sobě tehdy měli blízko a ovládalo je nadšení ze svobody.

Pak začal normální život, ke kterému v politice patří ve svobodném světě i opozice. Úředníci na úřadě zůstali, jen do vedení města se dostali jiní lidé včetně starosty Aleše Pelikána. „První svobodné volby vyhrálo Občanské fórum na plné čáře. Starosta Anton Zima nasadil ve své funkci vysokou laťku v péči o město a jeho obyvatele. Sám obcházel město, ptal se lidí, zapisoval si problémy, které viděl, a postupně je řešil. Byla jsem s ním dvanáct let v zastupitelstvu,“ dodává Věra Ettelová a přidává malý výčet, co starosta Antonín Zima vykonal ve funkci: oprava chodníků, veřejná WC, výstavba kanalizace, výstavba nové školy, omlazení aleje ke klášteru, podpora malých podnikatelů.

Miluju tady ten krámek

Přestože se všechno nepovedlo podle Věřiných představ, je velmi vděčná za listopad 1989 a za svobodu. „Vyrostla jsem v rodině, kde se neustále nadávalo na komunisty, protože otci sebrali obchod. Otec pořád doufal, že režim padne a budeme mít zase svůj obchod. Nedočkal se toho, ale já jsem jeho sen splnila, rodinný krámek nám vrátili – a z toho mám radost,“ říká Věra Ettelová.

I v roce 2022 stála pamětnice denně za pultem rodinného obchodu s hračkami. Vždy měla úsměv na tváři a nejvíc se těšila na malé zákazníky a jejich upřímnost. Podnikání je čím dál těžší – slušné výdělky vzaly za své otevřením obchodních domů, zbytek dokonal internet a e-shopy. Zákazníků bylo málo. „Ale já to nedělám kvůli zisku. Miluju tady ten krámek a miluju děti. Kontakt s lidmi mě nabíjí, takže dokud mi zdraví dovolí, budu tady prodávat,“ uzavírá Věra Ettelová své vyprávění pro Paměť národa.