Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Exner (* 1939)

• narozen 5. listopadu 1939 v Hrabyni na Opavsku

• pamětník osvobození Hrabyně v dubnu 1945

• týden těžkých bojů přežil s rodiči ve sklepích

• v dětství býval hostem v domě politika a vědce Karla Engliše

• po vojně jezdil s nákladním autem pro ostravské Hutní montáže

• od roku 1968 byl zaměstnancem ČSAD

• jako řidič autobusu jezdil i na Západ

• žije v Darkovicích na Opavsku

Josef Exner se v pěti letech ocitl s rodiči a sourozenci uprostřed frontové linie. Sedm dní bojovali vojáci Rudé armády s německými jednotkami o jeho rodnou Hrabyni. Na strategickém hřebeni mezi Opavou a Ostravou se odehrály jedny z nejtěžších bojů Ostravsko-opavské operace. Jen rudoarmějců tam padlo téměř tři sta. Když bylo 27. dubna 1945 dobojováno, byla většina obce rozbitá a spálená. „Schovávali jsme se ve sklepě. Šestý den byl náš dům srovnán se zemí. Podařilo se nám vyhrabat ven sklepním okénkem. Utíkali jsme do jiného sklepa. Cestou jsme viděli tu zkázu. Hrabyně hořela,“ vzpomíná na válečný týden v Hrabyni Josef Exner.

Ve sklepě zůstala jen koza

Narodil se 5. listopadu 1939 v Hrabyni ve Slezsku. Obec, která se po mnichovské dohodě stala součástí Sudet, okupovali Němci. Těžkou válečnou dobu rodina přežila ve skromných podmínkách. Pamětníkův otec pracoval jako lesní dělník v hrabyňském polesí. Společně s dalšími rodinami bydleli v domě lesní správy na okraji vesnice. „Táta byl vyučený zámečník, ale práce nebyla. Celá rodina dělala v lese. Peníze stačily akorát tak na jídlo,“ říká Josef, který měl dva starší bratry a mladší sestru.

I když obyvatelé Hrabyně věděli, že se k nim z Polska blíží fronta, doufali, že bezprostředně ve vesnici se bojovat nebude. Evakuaci nikdo nepřipravoval. Lidé si chystali úkryty ve sklepích. Když Sověti začali 21. dubna ostřelovat německá obranná postavení raketomety Kaťuša, většina obyvatel se skryla do podzemí. Němečtí vojáci kladli houževnatý odpor.

„V našem sklepě bylo šest rodin. Ženské chodily občas nahoru vařit, nás děti ale nepustily na krok. Byla slyšet jen neustálá střelba a dunění děl. Když byl zasažen náš dům, museli jsme rychle utíkat. Ve sklepě zůstala jen koza. Běželi jsme se schovat do centra k sedlákovi Trojkovi. V podchodu u kostela spadla kousek za námi kostelní věž. U Trojka ve sklepě bylo strašně moc lidí. Strávili jsme tam den a půl,“ vzpomíná Josef.

Záře nad Hrabyní

Sedláka Jana Trojka usmrtila střepina, když opustil úkryt, aby zkontroloval své koně. Stal se jednou z osmi civilních obětí bojů v Hrabyni. Jeho dům byl také poškozen a prostorný členitý sklep napůl zasypán. „Rozprchli jsme se ve dvou nebo třech skupinách na různé strany. My jsme utíkali směrem na Budišovice. Táta mě nesl v náručí. Pamatuji si, že jsem viděl Sověty střílet z minometu. Chvíli utíkali, pak zalehli, několikrát vypálili a zase běželi dál. Byla noc. Nebe bylo ozářené miliony střel. Není tolik hvězd na nebi, kolik bylo tenkrát těch světel,“ říká.

Jak potvrzuje například historik Ondřej Kolář, německé jednotky měly při bojích v okolí Hrabyně výhodu, že využívaly tamní předválečné pevnostní objekty. „Nejhorší byl bunkr v lese v Háji směrem na Hrabyni, ze kterého vedla podzemní chodba až do Hrabyně. Tak Němci pronikali Rusům do týla. Prošli tunelem a zezadu je napadli. Čerstvé posily wehrmacht vozil na nádraží do Háje. To jsme se ale dozvěděli až po válce,“ vypráví pamětník.

Dřevěné Vítkovické železárny

Když rudoarmějci po týdnu vyhnali německé vojáky z Hrabyně, mnozí obyvatelé se neměli kam vrátit. „Někteří si udělali v troskách domů mezi zbylými zdmi jenom stříšku, a tak žili, dokud se nezačalo opravovat a stavět. Nejprve se budovaly dřevěné baráky. Nám nezůstalo vůbec nic. Měli jsme jenom to, v čem jsme utekli ze sklepa,“ vypráví. Rodina se přestěhovala k rodičům jeho matky do místní části Hrabyně-Josefovice, které se boje vyhnuly.

Z války si Josef pamatuje na falešné Vítkovické železárny. Kamufláž stála poblíž obce Kravaře za řekou Opava, které náležely od roku 1938 k německé říši. „Byla to dřevěná maketa ostravského hutního provozu. Němci ji nechali postavit za války s cílem zmást Američany a ochránit tak skutečné železárny před bombardováním. Byli jsme se tam podívat. Vypadalo to opravdu jako továrna, dokonce se kouřilo z komínů. Říkalo se, že Američané to prokoukli a na dřevěnou fabriku shodili dřevěné bomby,“ vypráví pamětník. Existenci falešné továrny potvrzují další pamětníci i historici. Byla přísně střežená a utajovaná. Po válce byla rozebrána a dřevo posloužilo jako stavební materiál.

Odpalování munice v pískovně

V září 1945 nastoupil Josef Exner do první třídy. Z Josefovic chodil se spolužáky asi jeden a půl kilometru pěšky. „Ve škole jsme dostávali oblečení od organizace UNRRA. Na zimu jsme měli jedny boty, které se mohly nosit jenom do školy. Když nasněžilo a chtěli jsme se svézt na saních, zabalili jsme si nohy do nějakých hadrů, jednou si sjeli kopec a pak honem utíkali domů ohřát si nohy v troubě,“ vypráví. Do školy často dostal jen krajíc suchého chleba. „Maso jsme měli maximálně jednou za týden. Během osvobozovacích bojů jsme jedli i syrové brambory nebo řepu,“ říká.

Po válce začal pamětník chodit cvičit do obnoveného Sokola. Velkou vášní kluků z Hrabyně byl také sběr munice, které zůstalo v okolí plno. „Hrabyňský policajt Grobelný měl s námi starost. Snažil se nás hlídat. Nasbírali jsme munici do žebřiňáku a v pískovně jsme to odpalovali. Věděli jsme, jak se to dělá. Když jsme tam šli potřetí, Grobelný nás sledoval a zatrhl nám to. Například spolužák Milan Černý schovával granáty v kufru pod lůžkem. Kdyby to jeho táta věděl, do ložnice by nevkročil,“ směje se pamětník. Po vojácích zůstaly v Hrabyni i neškodné zajímavosti, kterými se chlapci bavili. „Našli jsme několik polních telefonů a k tomu i dráty. Pospojovali jsme se a po telefonu jsme se domlouvali, kdy a kde se sejdeme,“ vypráví.

Panu Englišovi jsem říkal dědo

K jeho hrabyňským kamarádům patřil v padesátých letech František Plhoň. Byl to vnuk rodáka z Hrabyně Karla Engliše, významného ekonoma, politika, prvorepublikového ministra financí, spoluzakladatele brněnské Masarykovy univerzity a také rektora Univerzity Karlovy v Praze. Po komunistickém převratu v únoru 1948 upadl Engliš v nemilost, byl zbaven veřejných funkcí, šikanován Státní bezpečností a v roce 1952 vypovězen z Prahy. Podařilo se mu získat povolení, aby se mohl vrátit do Hrabyně. I život v ústraní mu komunisté ztrpčovali například omezováním jeho příjmů na úplné minimum. Do Hrabyně za ním často jezdil i vnuk František.

„Byli jsme krátce spolužáci. Pak se Franta odstěhoval do Prahy, ale k dědečkovi často jezdil. Společně s dalšími kluky jsme se k němu chodili koupat do bazénu, který měli na zahradě. Starý pán byl hodný, dával nám sladkosti a povídal si s námi. Pamatuji, jak nám třeba ukazoval fotky Prahy. A dovolil nám, abychom mu říkali dědo,“ vypráví pamětník. O jeho potížích tenkrát nic nevěděl. „Šířily se o něm nějaké pomluvy. Nebral jsem to vážně. Byla to spíš propaganda. Pro mě to byl blízký člověk,“ říká. Karel Engliš zemřel v Hrabyni ve věku osmdesáti let v červnu 1961.

Objev při rozorávání mezí

Změnu poměrů po únoru 1948, kdy moc v republice převzali komunisté, Josef příliš nevnímal. Rodiče nebyli v KSČ, ale do střetů s nastupujícím režimem se nedostali. „Táta byl rád, že dostal práci v Ostravě,“ říká pamětník. Jinak tu dobu prožívali mnozí hrabyňští sedláci, kteří byli nuceni vstoupit do kolektivního družstva. Z rozorávání mezí ze začátku padesátých let zůstal Josefovi v paměti jeden zážitek: „Na konci Hrabyně napravo směrem na Opavu bývala pole. S kamarády jsme šli kolem, když tam traktorista Franta rozorával meze. Ptal se, jestli řídíme, že by si zašel na pivo. Tak jsme jezdili místo něho. Rozorali jsme jednu mez, a urvali dvě radlice. Běželi jsme za ním do hospody a přiznali se. Nadával. Nakonec se ukázalo, že jsme narazili na dvousetpadesátikilovou bombu. Přivolaní pyrotechnici ji odvezli, byla naštěstí vybuchlá,“ vypráví.

V roce 1953 pamětník ukončil měšťanskou školu a rovnou nastoupil do práce v instalatérství a měditepectví v Háji ve Slezsku. Pak přešel do Vítkovických železáren v Ostravě, kde si udělal svářečský kurz. V roce 1958 narukoval na vojnu v Košicích a poté sloužil v Prešově. „Veleli nám důstojníci, kteří prošli frontou. Vojna nebyla špatná, akorát že nám ji prodloužili o půl roku,“ říká.

Na jedné silnici s ruskými tanky

Po návratu z vojny začal jezdit ve Vítkovických železárnách jako řidič a později přešel do Hutních montáží. „Jezdil jsem po celé republice, kde Hutní montáže zrovna stavěly. Košice, Prunéřov, Tušimice. Obrovské konstrukce jsem vozil například na Orlík, když se stavěl Žďákovský most. Byl jsem pořád na cestách a bydlel jsem na ubytovnách,“ vzpomíná.

V noci 21. srpna 1968, kdy do Československa přijela okupační vojska Varšavské smlouvy, byl zrovna na cestě z Prahy do Ostravy. „Vezl jsem svářečky ze stavby. Cestou jsem potkával vojenské kolony. Neměl jsem v autě rádio a nevěděl jsem, co to znamená. Až ráno v Ostravě jsem se dozvěděl, že Sověti jedou na Prahu. Byl jsem rád, že jsem se nesrazil s tankem a v pořádku dojel,“ říká Josef. Tvrdí, že o důsledky okupace už se nezajímal. „Neměl jsem na politiku nikdy čas. Pořád jsem byl na cestách,“ vysvětluje.

Na podzim téhož roku nastoupil jako řidič autobusu u ČSAD v Ostravě. „Začal jsem jezdit na lince mezi Ostravou a Plesnou. Dostal jsem tam v zimě tvrdý zácvik. Serpentiny, starý autobus, posilovač řízení neexistoval, všechno jsem to musel tahat rukama,“ vypráví. Vzpomíná, že zpočátku mu podnik platil devět korun a dvacet haléřů na hodinu. „Až po letech jsem se dostal aspoň na jedenáct korun padesát haléřů,“ říká. Brzy začal jezdit do zahraničí, a to i na Západ, i když byl nestraníkem. „Jezdíval jsem ve dvojici s bývalým předsedou závodního výboru KSČ, tak to asi bylo ošetřené. S cestami na Západ jsem neměl nikdy žádné potíže.“

Za volantem mezi Vídní a Afghánistánem

Na začátku sedmdesátých let jezdil také na lince Brno – Vídeň. „Autobus býval skoro prázdný. Vozili jsme jednoho, dva, tři lidi,“ říká. Ve Vídni mu jeden obchodník nabídl šusťákové kabáty. „Přišly tenkrát do módy. Začal jsem je vozit do Brna. Nejprve jsem ale musel uspokojit celníky. Pak už mě nekontrolovali. Na autobusovém nádraží na mě vždycky čekali zájemci. Kabáty byly hned rozebrané. Šusťák vyšel na sto korun,“ vzpomíná. Do zahraničí vozil také různé zájezdy. „Projel jsem celou Evropu. Byla to práce zajímavá, ale únavná a špatně placená. A neměl jsem ani čas se někam podívat,“ shrnuje. V roce 2000 odešel do důchodu, ale s autobusem či kamionem jezdil až do roku 2007.

„Nejdál jsem se dostal na Sibiř. Z Moskvy jsme jeli ještě několik tisíc kilometrů. Ani nevím, co jsme tam vezli. Měli jsme asi velké štěstí, že jsme cestou neměli žádné problémy. Hrozný zážitek jsem měl, když jsem vezl do Afghánistánu vrtnou soupravu. Když jsme cestou stáli asi osmdesát kilometrů za Bagdádem na písečném poli, přijeli vojáci, jezdili kolem dokola a rozhazovali granáty. Bylo mi to divné. Ukázalo se, že jsou tam píseční ještěři, více než metr dlouzí. V písku byli nepostřehnutelní. Když jsem je pak viděl mrtvé na písku, neodvážil jsem se vůbec šlápnout na zem,“ vzpomíná.

S budoucími prezidenty na palubě

Koncem osmdesátých let jezdil také pro Prognostický ústav v Praze, kde pracovali i budoucí prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus. „Asi jednou za rok pořádali prognostici pracovní zájezd po Evropě. Byl jsem s nimi například ve Švýcarsku. Odtamtud jsme pak jeli do Francie podívat se do jaderné elektrárny. Asi čtyři sta kilometrů jsme urazili zbytečně. Do elektrárny nás nepustili, prognostiky odbyli tím, že jim pustili o provozu továrny film,“ vypráví. Vzpomíná, že jediný, kdo se s řidiči bavil, byl Miloš Zeman. „Klaus mi po nástupu do autobusu upravoval vázanku.“

Na atmosféru listopadu 1989, kdy konečně padl komunistický režim, si Josef Exner nepamatuje. „Byl jsem jistě někde na cestách,“ říká. Se současnou politikou je nespokojený. „Naposledy jsem volil Andreje Babiše. Přidal nám důchodcům asi tisíc korun. Předtím jsem dostával ani ne deset a půl tisíce. Těžko se z toho žilo,“ vysvětloval v rozhovoru pro Paměť národa v květnu 2019.