„Tak obavy většinou samozřejmě byly, že jo. Hlavně teda ti, kteří to nějakým způsobem organizovali, to byli ti kněží, ti salesiáni. Jsme byli takoví jako velkorysí. To my jsme potom bydleli na Jugoslávských partyzánů a proti nám, proti oknům přes ulici, byl obvodní partajní výbor. No a my jsme si tak říkali, že pod svícnem je největší tma. No nemohlo to být přehlédnutelný, když prostě na chodbě bylo, já nevím, dvacet párů bot, chlapských. Takže to kdyby člověk měl všechno takhle… tak by neudělal nic, to by měl pořád stažený půlky. Takže to nějak probíhalo. Ono se to samozřejmě střídalo po těch bytech. Ale u nás to bylo poměrně dost často – a to byl vlastně taky ten důvod, proč já z toho takzvanýho malýho semináře nebo malé teologie jsem najednou zjistil, že tam poslouchám přednášky prostě hochů, kteří se připravovali na kněžství, že jo.“
„Já jsem vlastně kasárna zásoboval tím, co jsem v Praze posbíral, to byly hromady letáků a všeho tohohle, a potom jsem sděloval samozřejmě ty dojmy, co jsem tam zažil, protože já jsem měl tu smůlu, že jsem se někde vyskytl na Jiráskově mostě, šel jsem směrem na Smíchov a jenom jsem slyšel takový jako pleskání. Prostě tam jel s nějakým obrněncem – a teď z toho jako střílel po těch lidech, co byli na mostě, jo. No takže na druhým chodníku, tam jsem viděl, že prostě padl člověk. Už nevím, jestli to byla žena, nebo muž. Já nevím. Já jsem byl tak vyšumělej, že jsem zdrhal zhruba asi z tý třetiny Jiráskova mostu směrem na Smíchov. Tam jsem vlítnul do nějakýho baráku a skončil jsem snad až ve sklepě, srdce v krku, že jo. A takovejch lidí tam teda jako pobíhalo víc, jo. Takže to byl incident, kterej byl pro mě takovým šokem.“
„A vedle našeho praporu tam v lesích byl muniční sklad – a samozřejmě muniční sklad byl pro ty Rusy klíčovej. Takže ho obsadili. Nám tam seskákali parašutisti v domnění, že my jsme ten muniční sklad. Takže nás tam vytáhli, my jsme si mysleli, že je to nějaká legrace, že jo. Ale tak jsme všichni byli vytažený na tu chodbu a teď oni tam lítali s těma automatama. To byli takový, říkali jsme jim bareťáci, oni měli takový barety, ale obrovský, a teď ty trika bílo-zelený pruhovaný, prostě no… A teď takhle dvě nebo tři hodiny tam řádili a potom přišel nějaký komandýr a něco, je odvolal a odjeli. Pak jsme s klukama pustili rádio a potom jsme se všechny ty věci dozvěděli.“
„My jsme měli učení, nějaký dopolední vyučování a odpoledne potom byly buď nějaký dílny, tělocvik a takovýhle – jako ne intelektuální. Teď člověk mezitím dopoledním a odpoledním vyučováním, někdy jo, tak jsme s klukama chodili hrát fotbal, tam do ďolíku. Tam byla škvára, no takže člověk přišel, přišli jsme do školy, nebyl jsem sám, tak jsem měl nohy špinavý od škváry. A přišli jsme na tělocvik a tenhleten soudruh Ponomarev mě potom vzal, musel jsem si vyzout ty cvičky, aby byl vidět ten rozdíl tý špíny a tý nohy čistý. No a vodil mě od třídy ke třídě, co byly obsazený, ony nebyly všechny obsazený. A vždycky mě postavil na stupeň před tou třídou a říkal: ,Podívejte se na toho dobytka, jaký má hnáty, a to chodí ministrantovat!‘ Takhle mě vodil jako medvěda.“
Štěpán Faber se narodil 13. října 1947 v Praze. Tatínek Karel Faber pracoval jako geodet, těsně po druhé světové válce zastával funkci ministerského rady. Tuto později nomenklaturní pozici po únoru 1948 raději sám opustil a vrátil se k původní profesi. Maminka Aloisie, rozená Rudyšová, byla v domácnosti. Rodina s komunistickým režimem nikdy nesouzněla, zároveň byla hluboce věřící. V průběhu padesátých a šedesátých let se Faberovi stali součástí komunity, která podporovala perzekvované duchovní navrátivší se z vězení. Vzhledem k těmto okolnostem měl Štěpán Faber problémy ve škole. Špatný kádrový posudek znemožnil pamětníkovi i jeho třem bratrům studovat střední školu. Tu si Štěpán Faber dodělal až později. Zjitřený rok 1968 prožíval Štěpán Faber na vojně. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděl velmi netradičně: okupanti přepadli kasárny v domnění, že obsazují nedaleký muniční sklad. Po odchodu do civilu studoval stavební fakultu, zároveň pracoval pro Krajský projektový ústav v ateliéru architekta Václava Hilského. V roce 1973 se oženil, s manželkou Ivou měli tři potomky. Jak děti dorůstaly, chtěli jim dát kvalitní teologické vzdělání. Štěpán Faber se proto rozhodl studovat náboženství v rámci podzemní církve. Zároveň vedl tajné kroužky katechismu pro děti a přispíval do samizdatového občasníku Čtení do krosny. Díky těmto aktivitám měl možnost osobně poznat významné duchovní představitele, jako byl Štěpán Trochta, Josef Zvěřina či František Tomášek. Tato činnost neunikla pozornosti Státní bezpečnosti, ve svazcích byl pamětník na sklonku 80. let veden jako prověřovaná osoba. Po pádu totalitního režimu začal pracovat pro pražské arcibiskupství, v devadesátých letech se nechal vysvětit na jáhna. Řadu let působil jako nemocniční kaplan. Odchod manželky i poslání kaplana ho nasměrovaly do nové etapy života. V červnu roku 2016 byl Štěpán Faber konsekrován na kněze. V roce 2024 působil jako zastupující farář v Hostivicích.
