Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Faberová (* 1935)

• narozena 14. října 1935 v Praze

• otec malíř-krajinář, matka ze smíšené česko-německé rodiny, účetní, živitelka rodiny

• nejstarší ze tří sester

• studium na VŠ neumožněno

• členkou vyšehradského chrámového sboru, který se stal platformou pro sdružování katolické mládeže

• po nešťastné náhodě vyšetřována StB

• vyhozena ze zaměstnání, prokurátorská důtka a ztráta důvěry

• provdala se za člena sboru Karla Fabera, dvě děti

• rodina se odstěhovala do jižních Čech

• mnoholetá práce na českobudějovickém biskupství

• spolupracovala s Ackermann-Gemeinde

• po roce 1989 práce v charitě, spolku proti obchodu se ženami a další

• v roce 2006 dostala za tuto činnost Německý záslužný kříž

Helena Faberová se narodila 14. října 1935 v Praze. Její otec Karel Uher byl akademický malíř se slušným, ovšem nepravidelným příjmem. Stálou obživu tak zajišťovala matka Helena, která pracovala jako účetní a zároveň pečovala o Helenu a její sestru Olgu. „Měla jsem normální dětství, docela pěkné,“ uvádí pak Helena k prvním letům stráveným převážně v domě na rohu Liliové a Řetězové ulice v Praze.

Obraz za husu, nálety na Prahu a Staroměstská radnice v plamenech

Přestože matka pamětnice pocházela z česko-německé rodiny, „za války se jasně projevila jako člověk, který nesouhlasí s nacismem“, a dcery tak byly vychovávány „jen česky“. Období protektorátu prožila rodina v Praze, jen léto děti trávily u babičky a tety v Českých Budějovicích.  Z válečných let si Helena vybavuje spolupracovnici matky Ledererovou, která si na procházkách s Uherovými kryla kabelkou žlutou hvězdu na kabátě, a než byla zařazena do transportu a zavražděna, uložila si u Heleny starší všelijaké cennosti. Dále si vybavuje hlad, který dovedl otce k tomu, že směňoval obrazy za potraviny, nálety na Prahu prožité v přeplněném krytu ve sklepě domu v Liliové, Staroměstskou radnici v plamenech, z níž se na dvůr rodného domu snášely útržky ohořelých dokumentů. A nakonec také barikádu v rodné ulici a první sovětské vojáky. Po válce pak Helena žila „jako normální desetileté dítě, které chodilo do školy a těšilo se na prázdniny“, měla ráda i procházky s otcem, jemuž se sestrou pomáhala hledat vhodné krajinné motivy ke zpracování. Také si ale vzpomíná, jak se její matka jela rozloučit s příbuznými, kteří byli jako Němci vyhnáni, včetně Heleniny babičky a matčiných sester, s nimiž se pak už nikdo z rodiny Uherovy nesetkal.

Masaryk, Horáková, intenzivní náboženský život a Strojexport

Po absolvování obecné školy na Uhelném trhu Helena studovala Reálné gymnázium Charloty G. Masarykové, únor 1948 pak strávila na školním výletě na horách ve společnosti učitelů, s hrůzou opakujících, že „v Praze je revoluce“. Krátce nato se jakožto dojatá členka delegace gymnázia zúčastnila tryzny za Jana Masaryka v Černínském paláci. Zesnulý politik byl totiž patronem školy, mezi děvčata rád docházel a bylo s ním prý vždy veselo. Zaniklo i Reálné gymnázium Charloty G. Masarykové a Helena pokračovala ve studiu na gymnáziu v Dušní ulici. „Tísnivou atmosféru padesátých let“ si pak spojuje například se zmizením dominikánů, jejichž bohoslužeb se účastnila od konce války, nebo s podepisováním prohlášení požadujícího trest smrti pro Miladu Horákovou, které prý iniciovala jakási „aktivní učitelka“, aniž by snad žačkám vysvětlila, oč se jedná.

Helena pod vlivem otce ráda kreslila a přála si studovat dějiny umění. „Protože jsem maturovala v roce 1953 a bylo o mně známo, že chodím do kostela, tak jsem nedostala doporučení ke studiu na vysoké škole“. Vzpomíná na to, jak byla její přihláška odmítnuta s odůvodněním, že „dějiny umění byly doménou buržoazních vědců a na tomto poli je zapotřebí nových mladých lidí“.  Dodává však, že v témže roce po předchozím seznamování s českobratrskou mládeží objevila smíšený chrámový sbor na Vyšehradě, kde nelezla nejen „intenzivní náboženský život“ a „společenství stejně smýšlejících nebo hledajících mladých lidí“, ale i svého pozdějšího manžela.

Po maturitě absolvovala Helena roční kurz anglického jazyka a těsnopisu zakončený státní zkouškou, poté nastoupila do národního podniku Strojexport. Dále se scházela s mladými lidmi z vyšehradského sboru, společně studovali Bibli, chodili tancovat a jezdili na výlety. Na jednom z letních pobytů v přírodě však jeden ze členů sboru utonul poté, co sám zachránil topící se dívku, a událost začala vyšetřovat policie a nakonec i Státní tajná bezpečnost. „Přijeli pro mě do práce a vezli mě autem. Já jsem si myslela, že zastaví v Bartolomějské, ale jelo se dál, tak jsem si říkala, a jeje to bude Ruzyně. Tak jsem se ptala těch dvou pánů, co mě vyzvedli: ‚to jsem zatčená?‘ Oni mi řekli, že to se uvidí. A jeli jsme do té Ruzyně a tam jsem zažila patnáctihodinový výslech,“ vzpomíná Helena na vyšetřování, během něhož se policisté pokoušeli rozkrýt údajnou ilegální skupinu mládeže. „Obvinili nás, že nepatříme pod žádnou schválenou organizaci,“ konstatuje pamětnice, která sice narozdíl od několika kolegů ze sboru unikla obvinění z maření státního dozoru nad církvemi, a tím pádem i vězení, ale už ne výpovědi z práce za to, že se „dopouštěla prokazatelné ilegální protistátní činnosti, která spočívala v tom, že jsme se spolu jako normální mladí lidé scházeli“. Bývalí kolegové ze Strojexportu jí však pomohli najít nové zaměstnání, a začala tak pracovat jako sekretářka v národním podniku Kancelářské stroje, kde působila až do svatby, po níž se svým chotěm Karlem přesídlila do Lipky u Vimperka, kam byl umístěn jakožto absolvent lesnické fakulty ČVUT, jejíž vedení se ho zastalo a navzdory „doporučení“ tajné policie jej jakožto praktikujícího katolíka nechalo školu dokončit.

Pronásledování křesťanů v Lipce u Vimperka

Na Šumavě pak manželé Faberovi strávili sedm let a „snažili se žít jako křesťané, kteří se nestydí za to, že jsou křesťané a jsou ochotni nést i určitá rizika“. Vychovávali dvě děti, Magdalenu a Tomáše, sblížili se s křesťany v širokém okolí, přijímali přátele z Prahy a pořádali duchovní cvičení mimo jiné pod vedením Jiřího Reinsberga, kvůli čemuž je opakovaně obtěžovala Státní tajná bezpečnost. „Do základní školy, kam tehdy chodila naše dcera, přišlo takzvané udání, že náš dům je plný nepřátelských živlů, že k nám chodí plno kněží. A pan ředitel byl pověřen okresním výborem strany, že musí mluvit s oběma rodiči toho dítěte. Napřed tam šel manžel, tam mu pan ředitel řekl, že byl pověřen s námi promluvit o tom, že ničíme budoucnost svých dětí. Stejné argumenty jako estébáci zase měl i ten pan ředitel, i když mu to bylo nepříjemné, byl to v zásadě slušný člověk. Takže manžel s ním tedy pohovořil, řekl mu, co tedy chtěl, a pak řekl pan ředitel: ‚A zítra prosím, ať přijde vaše žena‘. Manžel říkal: ‚Proč? Teď jsem tu byl já.‘ – ‚Já jsem dostal poručeno, že musím mluvit s oběma.‘ No tak jsem tam druhý den šla, protože oni počítali s tím, že není jednota v rodinách, a někdo řekne: ‚Podívej, kvůli těm dětem přece jenom bychom měli…‘ Takže tlačili na každého zvlášť,“ vzpomíná Helena na případ, který dokládá, že působení tajné policie se neomezovalo jen na výslechy. „Chtěli, abychom přestali být aktivní v církvi, abychom děti neposílali do kostela. A věděli, že máme nějaké kontakty, tak abychom s tímto přestali. A abychom děti nevychovávali křesťansky,“ uvádí pak k motivaci bezpečnostních orgánů státu.

„V roce šedesát osm určitě bylo cítit jakési uvolnění. Panovala tehdy, řekla bych, trochu naivní euforie v tom, že jsme si mysleli, že to bude trvalé uvolnění, a to tedy nebylo,“ popisuje Helena chvilkové okouzlení Pražským jarem, kdy po několik měsíců „atmosféra byla úplně jiná a mohlo se o věcech mluvit“, a to i v oblasti náboženství. Události srpna 1968 v Československu pak Helena sledovala z benediktínského kláštera v Rohru, kde tehdy pobývala i s dcerou. „Oni mě přemlouvali, abych tam zůstala, tedy ne v klášteře, ale že bych určitě získala možnost jít dál jako emigrant. Že přes Červený kříž by se tam mohl dostat zbytek rodiny, ale to jsem nechtěla riskovat, takže jsem se vrátila domů,“ přibližuje, proč nakonec nezvolila emigraci.

Troufli si na dítě, to byl můj vůbec nejhorší zážitek z té doby

Když v roce 1970 dcera onemocněla revmatickou horečkou, přestěhovali se Faberovi na doporučení lékařů do Českých Budějovic. Díky Miloslavu Vlkovi, tehdejšímu sekretáři biskupa Josefa Hlouchy, Helena získala místo v účtárně budějovického biskupství, kde zažila i počínající normalizaci. „Čistky, to je slovo, které bych nepoužila, ale byl cítit ten tlak, věděli jsme, že máme na biskupství odposlouchávaný telefon, vědělo se, že jsme sledovaní. V téhle atmosféře člověk žil,“ popisuje pak Helena situaci, kdy „církev byla neustále pod dohledem státu“. ajná policie vyvíjela tlak i na rodinu Faberovu: „Mně například nabízeli, ať podepíšu spolupráci, a že když ji podepíšu, že můj šéf, kapitulní vikář, by se mohl stát biskupem. To bylo tak naivní, já jsem jim samozřejmě řekla, že nejsem tak důležitá osoba, aby toto mohlo způsobit jmenování biskupem. Pak mi taky samozřejmě říkali, že ničíme budoucnost svých dětí, že se děti nedostanou do školy, takže to byl tlak a děti tohle vnímaly. A vůbec můj nejhorší zážitek z téhle doby byl, když za mojí tehdy patnáctiletou dcerou, která byla v prvním ročníku gymnázia, přišli estébáci a začali ji vyslýchat. Kteří kněží k nám chodí, co se doma děje a tak dále. A mně tehdy velmi slušný zástupce ředitele školy volal do práce na biskupství a říkal: ‚Paní Faberová, přijďte sem do školy‘, já jsem říkala:‚S dcerou se něco děje?‘ a on říkal: ‚No byla tady státní bezpečnost, myslím, že by bylo dobře, kdybyste ji uklidnila,‘“ vybavuje si Helena jeden z celé řady incidentů, kterými s rodinou prošla. Zároveň však konstatuje, že tajní policisté paradoxně Faberovým pomohli vychovat děti, které záhy „pochopily, že křesťanství musí být něco zajímavého, když vzbuzuje strach“.

Helena tak i nadále spolupracovala s podzemní církví, u Faberových probíhaly tajné mše, kterých se účastnili například Oto Mádr nebo Josef Zvěřina, a v okruhu podzemní církve absolvoval Karel Faber i studium teologie. Helena také šířila samizdatovou a exilovou literaturu, kterou získávala od kontaktů v Praze, například knihy z edice Petlice, a to i na biskupství, kde „kněžím, o kterých se vědělo, že jsou důvěryhodní, předávala tyhle materiály, což samozřejmě byla ilegální činnost,“ a spolupracovala i se sdružením Ackermann-Gemeinde, čím sebe i s rodinou vystavovala dalšímu pronásledování.

My jsme se toho dožili

„Představovali jsme si, že když se lidem už nebrání chodit do kostelů, že ty kostely budou plné, že se bude dít, na co jsme si dřív netroufli ani pomyslet. Byly to tedy, musím říct, poněkud naivní představy,“ konstatuje Helena k situaci po listopadu 1989, kdy ke změně poměrů v Českých Budějovicích přispěla i její rodina. Sama pak vstoupila do KDU-ČSL, angažovala se v komunální politice, působila ve vedení české pobočky Ackermann-Gemeinde, na popud Miloslava Vlka založila Arcidiecézní charitu a později i projekt Magdala na pomoc obětem obchodu s lidmi. „Mladí lidé nemají být lhostejní,“ uzavírá pak své vyprávění, protože „i teď je plno situací, v nichž se lidé mají projevit jako lidé,“ každý má prý ale „dělat to, na co si troufne“.