Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fabinger (* 1930)

• narozen 5. ledna 1930

• dětství v Praze na Vyšehradě

• vzpomínky na působení v Sokolu, Národně socialistické straně a Americkém ústavu v ČSR při YMCA

• mobilizace v roce 1938, heydrichiáda, nálety, vlasovci a osvobození Prahy

• zákaz studia v roce 1950, dělnická povolání

• působení v Obraně lidu, Československém rozhlasu a Večerní Praze

• vydávání Večerní Prahy ve dnech srpnové okupace 1968

• zákaz novinářské činnosti, publikování pod cizími jmény, tenisovým trenérem a správcem kurtů na Pankráci, zvaných Na Slepičárně, dnes Na Topolce

• působení v Týdnu, šéfredaktorem Revue tenis a golf a Stadionu v devadesátých letech

Hrdý Podskalák

Jiří Fabinger se narodil 5. ledna 1930 v Praze. Tatínek Josef František Fabinger opravoval chladicí zařízení. Byl členem národně sociální strany a aktivním činovníkem sokolského divadelního spolku. Režíroval a hrál stejně jako jeho paní Jiřina Marie, rozená Slámová. Ta pracovala jako pomocná úřednice a později se starala o syna a o domácnost. Bydleli v Neklanově ulici na Vyšehradě, v rohovém domě č. p. 18. Pamětník chodil do obecné školy na druhém konci bloku a poté nastoupil na reálné gymnázium na Vyšehradě. Sokolovnu a vyšehradské hradby měl nedaleko a toto území tvořilo hřiště jeho mládí a dospívání. Vzpomíná na rušný společenský a komunitní život. Bydleli skromně. V ložnici neměli kamna a v zimě spal Jiří Fabinger pod horou duchen. Kohoutek s tekoucí studenou vodou byl společný na chodbě a záchody byly na celý dům dva. Rodiče se syna snažili vést k divadlu a ten musel deklamovat národovecké básně před představeními. Tma, samota ve světle reflektorů a publikum asi tří set diváků jej však děsily. Od šesti let cvičil v Sokolu a velmi rád sportoval. Vzpomíná na zážitek při pohřbu T. G. Masaryka, který pro ně jako pro kluky byl otcem národa. Rvali se na nábřeží pod železničním mostem, aby viděli pomalu jedoucí vlak s rakví. Uprostřed mostu na chvilku zastavil a dal čas na rozloučení s Hradčany a hlavním městem.

Radost ve zlé době

Pamětníkův tatínek dostal v roce 1938 mobilizační povolávací rozkaz. Vzrušené debaty, obavy a odhodlání postavit se nepříteli byly všudypřítomné. Všichni tři šli ve stanovenou hodinu na smíchovské nádraží. Malý Jiří nesl tátovi kufr. Tři vagony branců a tři vagony s rodinami dojely do Berouna, kde otcové dostali nástup a za všeobecného mávání a pláče odpochodovali do kasáren. Tatínek však byl brzy zpět. Úlevu a oslavy kalila nejistá budoucnost a zklamání z podvolení se Německu a zrady západních Spojenců.

Těsně po okupaci republiky se sešlo jádro členů vyšehradského Sokola a domlouvalo se na dalším postupu. Bylo jasné, že sokolovnu brzy úřady zabaví, a panovala obava, co se stane s praporem. Nakonec se asi dvacet rodin střídalo v jeho přechovávání. Pravidelně si ho předávaly, a když byl ukrytý u Fabingerových za skříní, bylo to pro pamětníka dobrodružství, vrcholící konspiračními předáními. Popisuje razii v ulici po atentátu na Reinharda Heydricha: „Asi v půl třetí ráno nesmírnej kravál. Celá jednotka vtrhla do ulice a bylo jich tolik, že brali baráky najednou, aby se nemohl někdo někde schovat. Tenkrát byli ještě domovníci, ty brali jako první a museli hlásit, kdo tam bydlí. Vyrazili nám dveře a šli nám prohledat byt. Spalo se v nočních košilích, postavili nás ke zdi v těch košilích a ruce nahoru a celé nás... to nebylo prohmatání, to byly rány. Zády ke stěně a řvali na nás, kde máme zbraně. Měli s sebou pochopy, Němco-Čechy, byli tam ti v dlouhých kožených pláštích a ti ostatní měli vojenské uniformy... Rozházeli postele, skříně, a kdybychom tam měli ten sokolský prapor, skončili jsme v koncentráku. To jsem si uvědomil, co to je státní moc.“ Ve škole se kluci museli pod vedením tělocvikáře za německého dohledu učit pochodovat. Také se střídali ve službách v kancelářích Sicherheitsdienstu na náměstí Bratří Synků v Nuslích. Při sobotní nebo nedělní službě musel Jiří Fabinger v šest hodin ráno vyčistit kamna, zatopit, uklidit a až do večera topit.

Vzpomíná, jak při hlášení náletu běhali z gymnázia do krytu ve vyšehradských katakombách. Do krytu hodili tašky a běželi na hradby, aby viděli přelétající impozantní bombardovací svazy. Nálet, který zasáhl centrum Prahy 14. února 1945, přečkal pamětník v krytu. Pak spolu s kamarády utekli rodičům a chodili po nábřeží. Emauzský klášter ještě hořel a oni na náměstí před ním mezi troskami a mrtvými našli svého učitele náboženství, římskokatolického katechetu. Pomáhali s odklízením trosek.

Odplata

Na konci války přijeli v noci do vyšehradských ulic vlasovci. Jiří Fabinger vzpomíná, jak byli mladí vojáci unavení a stále spali v autech. Nechali se hostit a jediné, co je zajímalo, byla cesta na Západ k Američanům. Asi za dva dny v noci zase odjeli. Pamětník se chtěl zapojit do povstání, a tak dělal spojku mezi gardisty, kteří měli postavení na Vyšehradě a u Pankrácké brány, a jejich rodinami. Naběhal se s jídlem, bandaskami čaje a horkého mléka.

Po konci války si nepamatuje oslavy, ale kolektivní pomstu vykonanou na německých civilistech. „Tihle Němci mohli za všechno, za nás, naše děti, naše mrtvé. Tak se nahnali do Botiče a museli ho čistit. Stáli tam v polobotkách, jak je vzali z bytů, v bačkorách. Špinavou vodu pod koleny. Na Vyšehradě potok ústil, bylo tam přemostění a na konci naší ulice stálo zábradlí a konec. Nahoře Němci velkými koši vytahovali nepořádek. Dostávali rány, tahej, co se flákáš, dostal dřevem ránu do hlavy. Byli zkrvavení. Po těch, co sbírali v Botiči, lidi seshora házeli kameny a věci. On něco sbíral a teď ho něco trefilo a on spadl do vody. Rameno měl, že nemohl hýbat s rukou. Tak to bylo, vítězové, poražení, a tak to asi muselo být. Neúčastnil jsem se, ale koukal jsem na to několik dní. Ty lidi postupně mizeli.“

Převzetí moci

V roce 1948 se Jiří Fabinger zúčastnil Všesokolského sletu. Dostal deset dní uvolnění ze školy a spolu s dalšími bydleli v dřevěných barácích u cvičiště. Dostali příkaz přinést si s sebou tři citrony a balíček kostkového cukru. Když padali únavou, museli si cukr pokapat citronem, sníst a byli zase fit. Dopředu nacvičovali nástupy, aby mohli vodit ostatní proudy cvičenců na plochu. Pamětník cvičil v první řadě přímo před prezidentskou lóží. V osmnácti letech se stal členem národně socialistické mládeže. Docházel do Amerického institutu při YMCA, kde se debatovalo o politické situaci. Spolu s dalšími sokoly měli ve škole šířit demokratického ducha, národní cítění a sledovat politické projevy spolužáků. Zúčastnil se několika pochodů na podporu prezidenta a republiky. Ve škole je někteří profesoři od podobných akcí odrazovali, a tak se o dění ve třídě příliš nebavili. Vývoj politické situace byl nečekaný.

Jednoho dne našel po příchodu do školy na lavici přihlášku do Socialistického svazu mládeže. Studentům bylo řečeno, že by bylo dobré, aby vstoupili, jinak by mohli mít problémy s maturitní zkouškou. Z osmnácti členů třídy nevstoupil pamětník, později známý malíř Adolf Born a ještě dva spolužáci. Maturitu složili všichni, ale ze snu stát se sportovním redaktorem nebylo nic. Jiří Fabinger dostal doživotní zákaz studia na vysoké škole. „Po letech jsem ve svém kádrovém posudku našel ohodnocení jako nespolehlivý v rámci nového režimu a nepřítel socialistického zřízení.“

Rudé komise

Po gymnáziu nastoupil do výzkumného oddělení chlaďařského podniku jako pomocný technik. V jedenadvaceti letech nastoupil povinnou vojenskou službu. Dostal se do posádky v Podbořanech, kde sdílel dvojlůžko s tehdy již známým Arnoštem Lustigem. Ten za ním jednou přišel, že má nápad, jak se dostat častěji než dvakrát za rok do Prahy. Vyjednal s velením založení posádkového rozhlasu. Jiří Fabinger mu pak pomáhal s výzdobou dvou rozhlasových místností, s technickým vybavením a podobně. Během čtyř měsíců měli cestu do Prahy za různými pochůzkami šestkrát. Po sedmi měsících je však rozřadili do jiných posádek a pamětník odešel do Zelené u Milovic.

Z vojny se vrátil na své staré pracoviště. V roce 1956 se nepřipojil k manifestačnímu prohlášení schvalujícímu zásah sovětských vojsk v Maďarsku. Záhy byl spolu s několika dalšími kolegy pozván před komisi. Nad vyvýšeným pódiem, kde soudruzi seděli, žlutě svítil na rudém podkladu nápis „Ostrava – ocelové srdce republiky“ a „Já jsem horník, kdo je víc!“. Jiřímu Fabingerovi bylo jasné, co přijde. Museli si vybrat – doly v Ostravě, nebo v Kladně – a ještě dostali zákaz vykonávat zaměstnání na území Prahy. Za více než půl roku fárání v kladenském Dole Antonín Zápotocký se dostal k mezitím zaneprázdněnému lékaři ke vstupní prohlídce. „Přišel jsem k nějakému starému doktorovi a ten mi řekl: ‚Hochu, seš mladej, vážíš šedesát dva kilo. Jsi tady na tý lopatě. Přece máš nějaké problémy? Jak snášíš tu práci?‘ Já hloupej, bývalý cvičený sokol, co soutěžil na nářadí, jsem hýřil optimismem. Zdravej, pružnej, silnej. Pořád to neuzavíral a pořád říkal: ‚Hochu, víš, tady snad nechceš zůstat? Neříkej mi, že tě nic nebolí...‘ A já, že jo, mám tenisový loket. ‚Hochu! Žes mi to neřekl dřív.‘ Napsal, že mám potíže s loktem, nemůžu fárat a podávat takové výkony. Přeřadili mě na povrch do lampárny.“

Za rok se opět dostal před komisi, která jej ohodnotila jako dobrého pracovníka a zrušila mu zákaz vykonávání dělnického zaměstnání v Praze. Pamětník začal pracovat v tiskárně národního podniku Svoboda a obcházel redakce časopisů a novin v Praze. Nakonec se uchytil v Obraně lidu. Vypomohl dvěma články z mistrovství Evropy v lukostřelbě pořádaného v Edenu a brzy se pro něj místo našlo. Když poukazoval na svůj nehezký kádrový posudek, řekli mu, že tady je armáda a jestli dostane schválení od ministerstva obrany, tak je to nezajímá. Brzy se však snižovaly stavy a civilní zaměstnanci dostávali výpověď jako první. Získal umístěnku do Československého rozhlasu. Učil se „rozhlasáckému“ řemeslu, ale řekli mu, že nemá pro práci dobrý hlas. Rozhodl se však zůstat u novinařiny. Když se naskytla příležitost, přešel na začátku roku 1961 do sportovní redakce Večerní Prahy. Práce ho bavila i přes direktivu režimu. „Všude byla povinnost psát tak, abychom vychválili sportovce a výsledky na pozadí toho, že socialistický sport je založen na jiné bázi než v kapitalismu. Tam jde především o peníze, a když skončíš, špatně skončíš. Nikdo se o tebe nebude dál starat a tak dále. V socialismu skončíš a my se o tebe postaráme,“ popisuje Jiří Fabinger praxi nejen ve sportovní žurnalistice. Na konci šedesátých let se již mohlo psát o tom, že i sportovci ze Západu dobře trénují, mají výsledky, a připouštěl se také kladný vztah mezi sportovci z různých stran železné opony.

Noviny před hlavněmi

Hned 21. srpna 1968 muži ozbrojení samopaly vyhnali všechny přítomné z kanceláří redakce Večerní Prahy a budova i s tiskárnou byly uzamčeny. Pamětník s kolegy zůstal během okamžiku na ulici před budovou Rudého práva, kde sídlili i oni. S osmi kolegy se domluvili, že by měli dál tisknout noviny, aby podávali zprávy o situaci. Ostatní chtěli vyčkat na pokyny ze Svazu novinářů. Potřebovali tiskárnu a Jiří Fabinger si vzpomněl na tiskárnu národního podniku Svoboda na Arbesově náměstí. On a fotograf Stanislav Tereba znali ředitele a vydali se za ním. Zapůjčení stroje skutečně vyjednali a Stanislav Tereba získal i souhlas od městského výboru KSČ. Dne 22. srpna 1968 v pěti lidech vydali první číslo. Pamětník dostal na starost tisk a distribuci. Vydání mělo stránku, posléze dvojstranu a vycházelo v nákladu okolo 25 000 výtisků. Na náměstí zaparkoval tank, mířil na budovu, a tak distribuce probíhala přes okénko šatny do ulice na druhé straně domu. Zpráva o improvizované redakci se rozkřikla a pro noviny chodilo mnoho dobrovolných kolportérů, mezi jinými i Emil Zátopek. Tiskli až do konce měsíce, kdy dostali zprávu, že jejich redakce se otevře a bude pokračovat standardní vydávání. Podle pamětníka dál vycházela opatrná, nijaká, zaražená Večerní Praha.

Novinář na kurtech

Při prověrkách v roce 1970 museli někteří kolegové odejít na jiné místo a mnoho dalších vyhodili. Stejně dopadl i pamětník, navíc s doživotním zákazem práce v novinách. Publikoval dál pod jmény svých přátel, například Petra Matouška, Vladimíra Čerhovského a Josefa Janzáka, ve Svobodném slovu, Světu práce i jinde. Zaměstnání našel na tenisových kurtech na Pankráci zvaných Na Slepičárně, dnes Na Topolce, kde správcoval a trénoval. Listopadový převrat jej zastihl na místě správce kurtů Armabetonu. Začal organizovat besedy a návštěvy na nich, například se mu podařilo získat Miroslava Horníčka. Psal články na podporu sametové revoluce a Občanského fóra do podnikových novin.

V roce 1990 spoluzaložil s kamarády časopis Týden. Zhruba po dvou letech ukončili činnost z důvodu nedostatku finančních prostředků. Jiří Fabinger nastoupil na místo šéfredaktora časopisu Revue tenis a golf a svoji aktivní novinářskou dráhu zakončil jako šéfredaktor časopisu Stadion. V současné době stále trénuje a věnuje se spolkové činnosti.