Libuše Fajkošová

„Z Hukvald přišel předseda národního výboru a říkal: ,Dostali jsme ze Žermanic zprávu, že jsi nepřítel státu, že jsi nebezpečný, ale my ti věříme, protože vidíme, že odvádíš dobrou práci, a správce tě chválí. Byl jsem v Místku a tam hlásil rozhlas – Josef Fajkoš, nejlepší pracovník státního statku, pomáhal výborně splnit žňové podmínky a úspěšně jsme žně ukončili.‘ Takové paradoxy. Jednou tak, podruhé tak.“

„Tak jsme neměli nic. A ještě nakonec, psychicky… Třeba ten tajemník a předseda stranický nás jednou v noci probudili, začali bouchat na okna, přes zahrádku se tam dostali – a to jsem slyšela na vlastní uši: ,Ty kulaku, dej si pozor, my tě můžeme odsud kdykoli vyhodit nebo tě pověsíme tady na ty první stromy.‘ To jsem slyšela.“

„Když se potom vylodili Angličané v Normandii, tak se schovávali – domluvili se dva tři Poláci a on, někde ve stodole, a přihlásili se k francouzským partyzánům. Ti také bohužel neměli možnost přepravit je k naší armádě, která se mezitím v Anglii utvořila, takže to trvalo nějakou dobu, převezli je potom do Londýna. V Londýně byli v táboře a z toho tábora se nakonec po připojení k československé armádě dostali až k Dunkerque.“

„Dokonce tam z Havířova přestěhovali nějakou rodinu, jako bezdomovců, a tam řádila dost nepěkně. Měli jsme strach, že nás tam budou udávat. To byla celkem mladá rodina, nějaký havíř, ale tam se pilo strašně, alkoholická rodina. Práce moc neudělali, a když se tatínek vrátil a oni tam ještě pracovali, tak si ve stodole dělali ohníčky a pekli si buřty. Takže měl strach, že jestli to vyhoří, tak že ho zavřou nanovo. To nebylo jednoduché.“