Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Fajman (* 1935)

• narozen 13. listopadu 1935 v Pátku

• vzpomínky na 2. světovou válku

• strýcové vězněni v Buchenwaldu a v Dachau

• otec po roce 1948 donucen vstoupit do JZD

• rodiče matky přišli po roce 1948 o továrnu na zemědělské stroje v Pátku

• vyučil se elektromechanikem

• v 50. letech vystudoval průmyslovku v Kutné Hoře

• pracoval jako elektrotechnik na dráze v Ústí nad Labem a Praze

• srpen 1968 prožil na Rujáně

• vzpomínky na listopad 1989

• po revoluci začal podnikat

• v roce 2022 žil v rodném domě v Pátku

Milan Fajman se narodil 13. listopadu 1935 v Pátku u Poděbrad jako nejmladší ze čtyř dětí Boženy a Ladislava Fajmanových. Rodiče hospodařili na deseti hektarech půdy, měli koně, chovali slepice a rodina byla soběstačná. Maminka pocházela z rodu Jelínků, kteří v Pátku vlastnili továrnu na zemědělské stroje. Strýc Josef Jelínek ji vybudoval z původní kovárny a s podnikáním mu pomáhali jeho bratři - jeden s výrobou, další dělal vrchního účetního. Vyráběli v ní pluhy, brány, valníky nebo sekací stroje.

Z válečných let má Milan Fajman první jasné vzpomínky. Na to, jak pozoroval s kamarády dalekohledem letadla, která bombardovala nedalekou rafinerii v Kolíně, jak sbírali nábojnice, jak zmizela paní Šťastná, židovka, ke které si chodili před cvičením v sokole kupovat do obchodu slanečky. Vzpomíná, jak na jejich poli havaroval německý letoun Siebel. „Měl dva motory, které v poli vyryly hluboké brázdy. Otec se vztekal, že mu zničil setbu, ale byl to Němec, tak se musel krotit. Poprvé jsem viděl plexisklo a byl jsem u vytržení, že hořelo.“ Za války nastoupil do místní dvoutřídky a záhy se musel rozloučit s oblíbeným cvičením v sokole. Všechny děti povinně chodily do kuratoria. Díky rodinnému hospodářství nezažil bídu, naopak se doma ještě snažili pomáhat příbuzným ve městě s obživou, a nejen jim. Jeden strýc byl totiž v Dachau, druhý v Buchenwaldu. Fajmanovi jim posílali balíčky, do kterých se snažili ukrýt třeba sádlo z načerno zabitého prasete. Doma poslouchali zakázaný rozhlas a pozorovali, jak se ve škole za zatemněnými okny po večerech potají tančí.

Místo expanze o všechno přišli

Po válce koupil strýc Josef Jelínek zrušený cukrovar v Libici nad Cidlinou a sto hektarů polí k tomu. Přesunul tam většinu výroby z Pátku, který už na to kapacitně nestačil, a plán byl takový, že na polích budou hospodařit Fajmanovi. Když už byli připraveni se stěhovat, nastoupili k moci komunisté a vše bylo rázem jinak. „Krátce po únoru 1948 nahnali komunisté všechny místní vážené hospodáře do obecního domu. Už se tehdy vědělo o kolchozech v Sovětském svazu a proslýchalo se, že to budou zavádět i tady. Viděl jsem, když pak hospodáři z obecního domu odcházeli. Mnozí měli v očích slzy.“

Jelínkovi přišli o továrnu, Fajmanovi o pole. Když Milan dokončil měšťanku v Poděbradech, psal se rok 1949 a komunisté se snažili umístit všechny žáky ze zemědělství někam do výroby. Na něj vyšel horník. Proti tomu se ale rázně postavil tatínek, který prohlásil, že si syna nechá raději doma. Koncem srpna se u nich objevil pan ředitel z měšťanky a nabídl mu, že by se mohl jít učit elektromechanikem. V Pečkách byl závod ČKD, který dostal zakázku na montáž rozvaděčů v dolech. Milan souhlasil a následující tři roky strávil střídavě v Pečkách, v Praze a v Kolíně. Obor ho nadchl, a tak školu končil s vyznamenáním. Díky tomu se směl přihlásit na elektrotechnickou průmyslovku do Kutné Hory. Ve volném čase stavěl s kamarády rádia, skládal funkční modely letadel a závodil na kole.

Odmala si přál stát se pilotem a tehdy se mu naskytla příležitost. Na škole dělali nábor z nedalekého letiště ve Zbraslavicích s možností přihlásit se do kurzu. Předpokládalo se, že zájemci po absolvování teorie a praxe půjdou na vojnu jako vojenští piloti. „Samozřejmě jsem se přihlásil a mimo jiné jsem tam potkal svou budoucí ženu, která létala na větroních. Ale po nějaké době mě zastavili před letištěm s tím, že tam nesmím, že na mě přišlo udání z obce, že bych mohl v letadle překročit hranice na Západ. Byla to reakce páteckých funkcionářů na to, že si otec v roce 1953 troufnul vystoupit z JZD.“

Otec byl donucen vstoupit do družstva i napodruhé a bratr musel absolvovat vojnu u Pomocných technických praporů. Milan si vojenskou službu odkroutil u 312. těžké dělostřelecké brigády. Protože měl zkušenost s autoelektrikou, kterou ho naučil pan Košťál v Poděbradech, přihlásil se do nově vznikajícího autokurzu, ve kterém si armáda vychovávala vlastní řidiče a opraváře. V kurzu autoelektriku nakonec vyučoval, protože ji jako jeden z mála uměl.

Dcery už si vybíraly, kde budou bydlet

Po vojně se Milan Fajman oženil a narodily se mu dvě dcery. Těšilo ho společenské uvolnění konce 60. let, ale o politiku se valně nezajímal, neměl na ni čas. Pracoval na dráze v Nymburce, kde ale nebyla šance sehnat bydlení. Nabídli mu možnost začít pracovat v Ústí nad Labem, kde byl nově postavený panelák výhradně pro zaměstnance dráhy. Nabídku přijal a dalších dvacet let pracoval v Ústí jako mistr trakčního vedení, kdy měl na starost elektrifikaci tratí.

V srpnu 1968 vyrazil s rodinou na dovolenou na Rujánu, o pár dní později ale vtrhla do Československa okupační vojska Varšavské smlouvy. „Rujánu spojuje se zemí taková estakáda. A na té estakádě se postavili německý policajti a nikoho nepustili z toho ostrova ani na ostrov, jedině tedy samozřejmě Němce nebo ty, co se prokázali. Vím, že tam bylo několik autobusů třeba z Chomutova a tady z těch velkých podniků, a tam jsme se slézali a poslouchali rádio, co hlásí naši. A vím, že kolikrát se tam objevilo Fltafa, to jsme věděli, že to jsou Němci, ti že nám budou lhát. A tohle trvalo myslím asi tak týden nebo tak nějak, holky byly malé, tak si vybíraly, ve které vile budeme bydlet, protože si říkaly, že nás nepustí domů. Ale pak to dopadlo tak, že nás seřadili na té estakádě, vepředu policajti, vzadu policajti a takhle nás převáželi přes celé Německo až na Cínovec a tam nás nechali být. A vím, že tenkrát naši celníci říkali, prosím vás - to bylo ve čtyři hodiny ráno - nejezděte, Rusáci jsou bezohlední, jezdí tam s tankama a smetou vás s celým autem někam ze stráně, protože z Cínovce dolů do Dubí a do Ústí je to furt z kopce. Tak jsme si počkali, až se rozední, a pak jsme vyrazili. A přijeli jsme do Dubí a tam byla všude taková ta hesla, Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil. Viděli jsme, že se odehrálo něco vážného a že nás nebude čekat nic moc dvakrát dobrého.“

Posudek za ním šel až do Prahy

V 70. letech se věnoval především práci. Tratě se elektrifikovaly ve velkém, a tak jí bylo stále dost. Udělal si kurz na opraváře televizí a přihlásil se na brigádu v domovní správě, aby nějak zužitkoval volná odpoledne. Začal učit v pohraničí na Moldavě na drážním učilišti a koncem 80. let se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde nadále pracoval u dráhy. Když se snažil sehnat brigádu v domovní správě i tady, narazil na odpor páteckých komunistů. Poslali na něj další udání, a i přes to, že se za něj zaručil bratr Ladislav, který pracoval u odposlechové služby policie, brigádu nedostal.

V listopadu 1989 se spolu s kamarády z Ústí vydal na Václavské náměstí, kde se zvonilo klíči, a bylo jasné, že se děje něco přelomového. Jakmile režim padl, začaly se ve velkém reorganizovat podniky. „Z mého oddělení vyhodili mnoho dobrých pracovníků, kteří se provinili tím, že byli třeba předsedové milicí.“ Z Milana Fajmana se tak záhy stal náměstek.

Dlouho ve funkci ale nevydržel, protože se pustil do vlastního podnikání. Založil si firmu Elkov, kde zužitkoval všechny své letité znalosti s problémy na dráze. Vymyslel a začal vyrábět takzvané průrazky, tedy ochranné elektrotechnické zařízení používané například k zabezpečení železničních přejezdů. Protože to u nás vyráběl jako jediný, firmě se dařilo. Prosperující podnik prodal v roce 2011 a na důchod se odstěhoval zpět do rodného domu v Pátku. Majetek, který museli Fajmanovi a Jelínkovi odevzdat státu, se jim po revoluci vrátil jen částečně.