Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk po těch měsících na samotce zapomněl skoro mluvit
narodil se 25. září 1924 v Košicích
v zimě roku 1940 se pokusil utéct k zahraniční armádě
u Vlárského průsmyku byl zatčen a poté vyslýchán ve Zlíně
vězněn v Uherském Hradišti a v Brně na Špilberku
v květnu 1940 v Praze odsouzen na jeden rok a šest měsíců
vězněn v káznici v Bautzenu (Budyšín)
2. července 1941 propuštěn
v roce 1944 nuceně nasazen do města Trebbin bei Berlin
pracoval v továrně na letecké motory Daimler-Benz
v roce 1944 utekl zpět do protektorátu
byl dopaden a úřadem práce byl poslán do továrny Daimler-Benz v Nové Pace
v únoru 1945 umístěn do Nymburku na pozici traťového dělníka
otec Jaroslav Fajman v letech 1942–1945 vězněn za pomoc parašutistům ze skupiny Silver A
Stanislav vystudoval Lékařskou fakultu v Hradci Králové
jako lékař působil na umístěnku ve východních Čechách
primářem plicního oddělení v Nymburku
v době natáčení (2020) žil v Poděbradech
zemřel 28. listopadu 2022
Stanislav Fajman se narodil 25. září 1924 v Košicích. V tomto východoslovenském městě byl otec Jaroslav Fajman zaměstnán v Komenského ústavu jako vychovatel. Rok po Stanislavově narození se rodina odstěhovala do Poděbrad. Tam otec pracoval jako úředník u soudu (a po válce pracoval v okresním národním výboru), zatímco maminka se starala o rodinu a domácnost. Stanislav Fajman měl ještě staršího bratra, který pracoval jako zubní laborant. Za druhé světové války bratra jako ročník 1922 poslali na nucené nasazení v Litoměřicích.
Stanislav Fajman v Poděbradech docházel do obecné školy a poté nastoupil na Reálné gymnázium v Nymburku: „Chodil jsem tam až do kvinty a v květnu 1940 jsem tak nějak pociťoval touhu po svobodě a chtěl jsem se prostě uplatnit. V té době byl nábor do cizineckých legií a to jsem považoval jako cestu ke svobodě. Nakonec se mi má cesta nepodařila, protože bylo hodně sněhu a tehdy, kolem 20. ledna 1940, hustě sněžilo. Tak mně nebylo umožněno útěk uskutečnit,“ vypráví pamětník.
Stanislava Fajmana totiž při pokusu o přechod zatkli se skautskou legitimací a notýskem: „A tam jsem si psal svoje poznámky a v poznámkách bylo ‚Cesta za svobodou do cizinecké legie‘. Tím jsem si udělal ortel. Kvůli mládí to lze omluvit, ale takhle to bohužel dopadlo,“ dodává.
Přes Slovensko a Maďarsko chtěl odejít do Jugoslávie, kde bylo možné v Bělehradě přihlásit se do francouzské cizinecké legie. Jak sám přiznává, jeho představy, co to obnáší, byly tehdy dost vágní. „Ale v těch letech mi stačila jen tato orientace. (...) Původně jsme měli jet dva. Já jsem jel do Prahy a spolužák z Lysé nad Labem měl nastoupit v jeho rodném městě, ale buď mu to ujelo, anebo si to rozmyslel. Tak jsem pokračoval sám a podle mapy jsem si našel, že nejbližší možnost přechodu je Vlárský průsmyk.“
Stanislavu Fajmanovi podmínky nepřály, ve Vlárském průsmyku tehdy hustě sněžilo. Chtěl se vrátit a přečkat v nádražní čekárně do rána. Při cestě na nádraží ho ale zastavil zesílený oddíl německých vojáků a legitimoval, což znamenalo zatčení.
Stanislav Fajman pak prošel výslechy ve Zlíně na oberlandrátu. Poté ho transportovali do Uherského Hradiště a následně na brněnský Špilberk, kde už bylo asi třicet vězňů s podobným osudem. „Ve Špilberku se ve formě takzvaného übungu, to mělo být cvičení, prováděla úplná zvěrstva. Hlídalo nás komando SS, které bylo v Brně. Těch bylo 24 a střídali se každý den. Takže si na nás prostě smlsli (...) Vymýšleli si na nás spoustu věcí. Třeba jsme si měli stoupnout ke zdi, přisednout si v podřepu čelem ke zdi a kroutit hlavou i prsty zleva doprava. A v dlouhé chodbě, která byla osmdesátimetrová, nás postavili čelem ke zdi, přičemž šířka chodby byla maximálně dva a půl metru, tak jsme měli dvě řady vězňů a mezi námi chodili SS. Když se někdo nesnažil cvičit, tak ho kopli, aby ho narazili na zeď. Také si vymýšleli různé hry. Udělali z nás dvojice, jeden byl dole a druhý ho vzal za nohy, jako když se veze trakař, a oni křičeli, že to musí být rychle. Když se šlo pomalu, tak to znamenalo kopance,“ vzpomíná na otřesné chvíle v brněnské věznici pamětník.
Z Brna po třech měsících Stanislava Fajmana převezli do Prahy do Kapucínské ulice, kde proběhl soud. Stanislavu Fajmanovi kladli za vinu, že chtěl se zbraní v ruce bojovat proti třetí říši. V květnu 1940 byl odsouzen na jeden rok a šest měsíců: „Z Berlína přijeli nějací důstojníci, nevím, v jaké hodnosti, a ani se neptali nás, ale vyslýchajícího. O advokátovi nebyla řeč a ani se se mnou nikdo nebavil. To bylo řízení jenom jako.“
Pamětník byl poté odvezen do káznice v Bautzenu (česky Budyšín) a celou dobu věznění strávil na samotce. „Člověk po těch měsících zapomněl skoro mluvit a pak bylo vyjadřování docela těžké. Samotka byla jako za trest, i když jsme museli pracovat. Přivezli nám takzvané holzmatte, to byly dřevěné slisované třásně, které jsme museli pověsit a uplést z nich rohože. Rohožky byly tak padesát na padesát centimetrů a dvě rohože jsme museli uplést na tkalcovském stavu. Museli jsme je mít do rána hotové, jinak jsme nedostali stravu.“
Stanislav Fajman měl každý den vycházky na patnáct nebo na třicet minut, ale pouze ve vězeňském dvoře. Vězni od sebe museli dodržovat rozestup přibližně patnáct metrů, aby spolu nemohli komunikovat. Za celou dobu si tak s nikým nemohl popovídat.
Němečtí dozorci také vězně šikanovali. Stanislav Fajman jednou od rodičů na Vánoce dostal balíček s cukrovím a v tomto momentě ho zavolali dozorci k řediteli nemocnice, který mu balíček od rodičů ukázal: „A když jsem si ho chtěl vzít, protože jsem tam viděl dopis, tak řekl: ‚Nicht erlaub‘ (nepovoluje se) – a kroutil ukazováčkem. Balíček poslali zpátky rodičům. To jsem považoval za urážku.“
S rodiči si psát mohl, ale jen patnáct řádků v německém jazyce a v textu nesměla zaznít stížnost na tamní podmínky. V Bautzenu strávil Stanislav Fajman přibližně rok. Propustili ho 2. července roku 1941.
Po návratu se již nemohl učit na reálném gymnáziu v Nymburce, ale měl pracovat jako strojní zámečník. Vyučil se tak zámečníkem v Pátku u Poděbrad ve firmě Jelínek a nastoupil do zaměstnání. V roce 1944 však byl jako ročník 1924 nuceně nasazen pro potřeby nacistického Německa. Své pracovní nasazení si odbýval v malém městě Trebbin bei Berlin, asi třicet kilometrů jižně od německé metropole: „Měli jsme dvanáctihodinovou pracovní dobu a byli jsme v továrně na letecké motory Daimler-Benz. Ale jednou za týden, my jsme to měli ve čtvrtek, byl jeden den volný, jinak se pracovalo dvanáct hodin každý den.“
Jak Stanislav Fajman vzpomíná, továrna byla poměrně rozlehlá, de facto měla podobu městské čtvrti. Při náletech se všichni pracovníci museli schovat do krytu, ale pokud nebyl kryt dostupný, tak se museli ukrýt mimo tábor. Nálety spojeneckých letadel si vyžádaly mnoho lidských životů. Během jednoho z nich dokonce zemřelo třicet žen. „Firma byla postavená tak, aby z výšky vypadala jako les. Na druhé straně za tratí byly zase postavené baráky, které byly prázdné, aby zmýlily Spojence. Spojenci to tam skutečně bombardovali a Němci tábor zachránili tím, že ho schovali do lesa.“
Jednoho dne se Stanislav Fajman spolu s kamarádem odhodlal k útěku. „Tenkrát jsme měli propustku jenom na noční služby. Dostali jsme propustky, odjeli jsme do Berlína a tam už bylo spojení do Poděbrad opravdu rychlé. Ale bylo to samozřejmě nebezpečné, protože nálety už byly hlavně na Berlín. Ale v tom věku jsme uvažovali jinak.“
Stanislavovi se podařilo dojet do Poděbrad, kde je ale zkontrolovala stráž u nádraží. Sebrali jim průkazy a ráno se měli hlásit na úřadu práce, který je poslal do Nové Paky do továrny na letecké motory Daimler-Benz. Stanislav Fajman tam pracoval přibližně tři měsíce až do února 1945. Továrna pak byla zrušena a pamětník dostal umístěnku na pozici traťového dělníka: „Ale tam jsem už nenastoupil, už jsem čekal na osvobození. Už to opravdu spělo ke konci.“
Do nacistických káznic a koncentračních táborů se dostal také otec Jaroslav Fajman za pomoc parašutistům z výsadku Silver A: „V Senicích, to je odsud asi patnáct kilometrů, byl shoz a tam pro parašutisty připravovali ubytování a tak dále. To se však prozradilo a otec byl v roce 1942 gestapem zatčen a až do konce války byl vězněn nejprve v Mladé Boleslavi, pak v Terezíně, pak v Buchenwaldu a nakonec v Sangerhausenu, kde byla továrna na V2.“ Otec se politicky angažoval i po válce, kdy se stal předsedou okresního národního výboru.
Po osvobození mohl Stanislav Fajman konečně dostudovat gymnázium v Nymburce a poté nastoupil ke studiu Lékařské fakulty v Hradci Králové. Promoval v Karolinu v roce 1953 a následně pracoval jako plicní lékař: „Tenkrát byly umístěnky a nebylo odvolání. Žádná volba nebyla možná. I když jsem chtěl být v Poděbradech, kde jsem už měl možnosti, protože tady bylo takové kardiologické centrum, tak jsem musel nastoupit v Rychnově nad Kněžnou a v Žamberku.“
Po třech letech už byl odborným lékařem plicních nemocí v okresech Rychnov nad Kněžnou, Náchod a Opočno. V Novém Městě nad Metují získal byt a poté pracoval jako obvodní lékař v Deštné v Orlických horách, kde se ještě zapojil do činnosti horské služby.
Stanislav Fajman pak pracoval na plicním oddělení v Poděbradech a nakonec byl primářem plicního oddělení v Nymburce. Ještě v důchodu dělal revizního lékaře ve zdravotní pojišťovně, kde byl až do roku 2012. V době natáčení (2020) žil Stanislav Fajman se svou manželkou v Poděbradech. Byl tehdy posledním žijícím válečným veteránem a politickým vězněm z období druhé světové války v tomto městě. Natáčení se účastnila i manželka pamětníka Irena Fajmannová, jejíž rodiče prošli mučením ze strany gestapa v Petschkově paláci, a to za údajnou pomoc parašutistům v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)