Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Fajmanová (* 1930  †︎ 2023)

• narozena 1. prosince 1930 v Praze

• v květnu 1942 byla celá její rodina vyslýchána gestapem kvůli odbojové činnosti jejího otce Jana Peška

• se svým bratrem Otou strávila čtrnáct dní v Petschkově paláci a několik měsíců doma bez rodičů

• po válce přesídlila s matkou Idou a její novou rodinou do Chotyně u Liberce

• po komunistickém převratu byla vyloučena ze střední zdravotnické školy

• v roce 1949 její matka Ida Hadrabová, rozená Fritschová, emigrovala, aby unikla zatčení

• v roce 1952 emigroval také její mladší bratr Ota Pešek

• po emigraci rodiny pamětnice prošla několika výslechy Státní bezpečnosti

• v roce 1960 podepsala spolupráci s StB a stala se informátorkou

• v roce 1967 s ní StB spolupráci ukončila pro neplnění úkolů

• v roce 1984 emigroval její syn

• zemřela 24. října 2023 v Poděbradech

Život Ireny Fajmanové poznamenala řada historických událostí. Druhá světová válka ji na několik let připravila o otce, který byl v roce 1942 odveden na práci v Říši. Ona sama strávila během heydrichiády se svým bratrem čtrnáct dní v Petschkově paláci. Později několik měsíců zůstaly obě děti samy bez otce i matky. Čtyři roky po skončení války tehdy devatenáctiletá Irena přišla na dlouhá léta o matku, která se svým novým manželem a jejich dcerou emigrovala do Velké Británie. Vyhnula se tak mnohaletému žaláři, který na ni v komunistickém Československu čekal. Znovu se obě setkaly až v roce 1964. Když na počátku padesátých let emigroval i její bratr, zůstala pamětnice zcela bez rodiny. Právě frustrace a strach ji možná vedly k podepsání spolupráce se Státní bezpečností. O této etapě života však Irena nechce mluvit a dnes můžeme jen těžko soudit, co ji k tomuto kroku vedlo.

Z okna jsme viděli přijíždět Němce

Irena Fajmanová, rozená Pešková a poprvé provdaná Jarkovská, se narodila 1. prosince 1930 v Praze. Oba její rodiče byli vyučení řezníci. Otec Jan Pešek pocházel z Náchoda a po příchodu do Prahy se seznámil se sudetskou Němkou Idou Fritschovou, se kterou se oženil. Společně v Košířích provozovali řeznictví. Tam také Irena se svým mladším bratrem Otou požívala první roky života. Ještě před začátkem druhé světové války řeznictví pronajali a rodina se přestěhovala na Vinohrady. V jejich novém bytě pamětnice přihlížela příjezdu německých vojáků v březnu 1939. „Viděli jsme z okna, jak přijížděli vojáci na motorkách se sajdkárami. Bylo jich snad dvě stě, byla to nekonečná řada. Bylo mi osm let, a tak jsem z toho neměla žádný pojem, jen jsem viděla, jak maminka pláče,“ vzpomíná Irena. Nedlouho po propuknutí druhé světové války se rodina z velkého vinohradského bytu přestěhovala do skromnějšího bydlení na Starém Městě.

Proč by sem někdo skákal?

V roce 1942 nastal v rodině Peškových další zlom. Již dříve si Irena začala všímat řečí svých rodičů. „Slyšela jsem, jak se doma baví o různých odbojích. Vždycky jsme dostali nakázáno, že o tom se nesmí mluvit ani mezi dětmi. Tenkrát když jsme s bratrem dostali něco nakázaného, tak to platilo,“ říká pamětnice. Jak byl do odboje její otec zapojen, dodnes neví. Na jaře roku 1942 tehdy jedenáctiletá Irena slýchávala, jak si lidé tajně na veřejnosti povídají o jakýchsi parašutistech. „Ještě jsem si to vůbec neuměla představit. Parašutisty jsem viděla jen několikrát v kině. Říkala jsem si, proč by sem někdo skákal? Pak už se o tom začalo mluvit všude. Na Ovocném trhu u těch stánků se lidé sešli, protože to nebylo nápadné.“

Vytáhli nás z postele a postavili ke zdi

Po útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha nacisti v protektorátu rozpoutali rozsáhlé pátrání, které brzy dopadlo i na Peškovy. „Jednoho dne jsme šli spát, nic se nedělo. Vím, že mamka akorát řekla: ,Já si půjdu lehnout později.‘ Seděla v kuchyni a dělala, že něco čte, ale byla celá rozrušená,“ vypráví pamětnice. V té době už nejspíš otec pamětnice skončil mezi zatčenými. Ještě ten den v noci vtrhlo do bytu gestapo. „Všechny nás vytáhli z postele a postavili nás ke zdi. Když jsme pohnuli hlavou, tak nám dali zezadu takovou ránu, že nám tekla krev z nosu. Já jsem chtěla udělat krok k mému bratrovi, ale jeden voják to uviděl a tak mě nakopnul, že mi roztrhl stehno. Já jsem pochopitelně brečela. Máma ke mně chtěla jít, takže se do ní taky pustili,“ vzpomíná Irena na otřesné chvíle.

Po prohlídce bytu gestapáci oddělili matku od dětí a všechny je převezli do Petschkova paláce. Irena uvádí, že tam strávila se svým bratrem dva týdny. Po této době je úřednice gestapa zavezla zpátky domů. Nikdo tam však na ně nečekal. Díky ochotě lidí pomáhat bylo o sourozence v době nepřítomnosti rodičů postaráno. „O patro výš bydlely dvě slečny Rážovy, údajně to byly příbuzné herce Ráže. Vařily nám a praly. Kde na to braly peníze, nemám tušení. Ani po válce jsme se to nedozvěděli. Když se s nimi chtěla maminka vyrovnat, říkaly, že to dělaly rády,“ vzpomíná Irena Fajmanová.

Nikdo nevěděl, že tam jsou

Dne 18. června se pamětnici a její kamarádce cestou do školy naskytl pohled na dobývání chrámu svatých Cyrila a Metoděje, ve kterém se ukrývali parašutisté. „Dostaly jsme se do ulice, kam vjížděla německá auta ke kostelu. My jsme chtěly jít dál, říkaly jsme, že jdeme do školy, ale oni nás odstrčili a začali na nás německy křičet, ať jdeme okamžitě pryč. Okolo bylo plno Čechů, nikdo nevěděl, co se děje, nikdo netušil, že tam jsou,“ vypráví. Zatímco se o Irenu a jejího bratra staraly sestry Rážovy, jejich otec Jan Pešek byl po výsleších v Petschkově paláci poslán na práci do Říše. Irena se s ním setkala až v červenci 1945. Proč se o něj vůbec gestapo zajímalo a jakou úlohu plnil v odboji, se pamětnice nikdy nedozvěděla. Matka Ida se domů vrátila po několika týdnech, zůstávala však v hledáčku gestapa. „Jednou jí něco přinesli podepsat. Tím ona nevědomky podepsala rozvod,“ říká Irena. Dnes se nedá říct, jestli Ida opravdu nevěděla, jaký dokument podepisuje. Každopádně Irenin otec, který byl v té době na práci v Říši, až do konce války netušil, že se z jeho ženy stala bývalá manželka. Po válce se už k sobě nevrátili. Ostatně zřejmě proto, že Ida měla v té době již roční dceru s novým manželem, Stanislavem Hadrabou.

Do rána musíte být pryč!

Po konci války a obnovení Československa v předmnichovských hranicích se Ida, nyní už Hadrabová, vrátila se svým novým manželem a jejich společnou dcerou Stanislavou na statek v Chotyni u Liberce, odkud pocházela. Zatímco Ida hospodařila v Chotyni, Irena studovala Střední zdravotnickou školu v Liberci. Po komunistickém převratu Ida odmítala vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Museli odvádět vysoké dávky. Často to ani nemohli splnit… Moje matka proti tomu bojovala, a když šla na nějakou schůzi, tak řekla, že se hospodaří špatně a že je to mizerné. Pak na ni začala chodit udání,“ vzpomíná Irena. Netrvalo dlouho a funkcionáři si na Idu a její rodinu „posvítili“. Pamětnici, která měla pár měsíců před maturitou, vyhodili ze školy. Vzápětí dostala umístěnku na práci v porodnici do dvě stě kilometrů vzdáleného Aše na západě Čech.

Idu komunistický režim i nadále pronásledoval. V roce 1949 celá situace vyústila v soudní proces. Ida, která ležela v nemocnici se žloutenkou, byla podle vyprávění pamětnice v nepřítomnosti odsouzena na dvacet let. Když se vrátila domů, čekalo na ni nemilé překvapení. „Jak mi matka vyprávěla, přišel nějaký známý, ona ho nikdy nejmenovala, a ten řekl: ,Ido, do rána do čtyř hodin musíte být pryč, nebo si pro tebe přijdou!‘“ vzpomíná Irena Fajmanová. Ida se se svým manželem Stanislavem Hadrabou a tehdy pětiletou dcerou Stanislavou sbalili a vyrazili na cestu – bylo jasné, že musí emigrovat. Celé rodině se podařilo dostat do Západního Berlína, odkud po mnoha měsících odcestovali do Londýna.

Irena o cestě své matky neměla tušení. Po několika dnech dostala oznámení, že její rodina přišla při přechodu hranic o život. Svou matku tak v duchu pochovala. Pamětnice však přese všechny ztráty musela jít životem dál. Státní bezpečnost (StB) se o ni zpočátku příliš nezajímala. Zvrat přišel až v roce 1952, kdy emigroval i její mladší bratr Ota Pešek. Ten se za hranice dostal vlakem a později se usadil v Kanadě, kde však po krátké době předčasně zemřel. Irena po jeho útěku prošla několika výslechy. Jak přesně probíhaly, se ale nezmiňuje. „Někdy na mě čekali třeba na nádraží… Ti estébáci byli často takoví ironičtí,“ říká.

Několik dnů jsem se z toho vzpamatovávala

Na jaře roku 1961 pamětnici přišla velikonoční pohlednice bez podpisu. Podle písma však ihned poznala, že jí píše její matka. Teprve po dvanácti letech od její emigrace se tak dozvěděla, že její rodina nepřišla o život na hranicích, ale žije poklidným životem v Londýně. „Na poště zadržovali veškerou korespondenci od příbuzných z ciziny. Tenhle velikonoční lístek jim asi náhodou prošel. Byla jsem z toho na omdlení. Když tolik let žijete v domnění, že nežijí... Několik dnů jsem se z toho vzpamatovávala,“ vypráví Irena Fajmanová. Za několik týdnů se jí podařilo získat jejich londýnskou adresu. Po mnoha letech tak spolu matka s dcerou navázaly kontakt.

Už v roce 1960 Irena podle dokumentace uložené v Archivu bezpečnostních složek podepsala spolupráci s StB. K tomuto období se ale nechce vyjadřovat. Co ji k tomuto činu vedlo, tak není jasné. Pamětnice je vedena v dobových materiálech jako informátor. Její jméno figuruje v následujících dokumentech: sbírka Svazky tajných spolupracovníků, sbírka Objektové svazky (dílčí informace ve svazku na téma „Věda-výzkum-ČSAV“, „Emigrace“ a „Báze-Rakousko“) a fond Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky SNB. Ze svazků je patrné, že Státní bezpečnosti předala několik zpráv, ale v roce 1967 byla spolupráce ukončena z důvodu, že se „spolupráci vyhýbá a zadané úkoly neplní“.

Tři libry na šest týdnů

V roce 1964 Irena poprvé navštívila svoji rodinu v Londýně. Povolení zřejmě získala hlavně díky manželovu kolegovi, který byl poslancem. Na šest týdnů dostala pouze tři libry, šest nizozemských guldenů a tři marky. Irena cestovala vlakem přes Německo, Nizozemsko a Belgii. Vypráví, že už v první stanici si k ní přisedl muž, který byl zjevně nasazen na její sledování. „Začal se mě vyptávat, odkud jsem a kam jedu… Slyšela jsem pořád nějaký šustot. Pak mi došlo, že mě asi nahrává,“ říká Irena. Vzpomíná na příjezd na londýnské nádraží. „Když jsem vystoupila z vlaku, tak jsem se rozhlédla, jestli na mě někdo čeká. Najednou jsem uslyšela srdceryvný výkřik: ,Moje dítě, jsi tady!‘“

Podle pamětnice jejich vztah ani po patnácti letech nijak neutrpěl. Následující týdny strávila Irena se svou matkou, nevlastní sestrou a otčímem v jejich londýnském domě. „Teprve tam jsem pochopila, proč nás nepouští na Západ. Bylo to úplně něco jiného,“ říká. Na konci jejího pobytu jí matka navrhovala, aby ve Velké Británii zůstala natrvalo. I když jí rodiče říkali, že by dokázali jejího syna dostat za ní, Irena odmítla zůstat. Ten samý rok v létě se za svými prarodiči podíval i syn pamětnice, ovšem bez ní. Dva roky po Irenině cestě do Velké Británie její matka náhle zemřela.

Na náměstí stálo padesát tanků

V létě roku 1968 získala pamětnice povolení vyjet s manželem do Jugoslávie. Místní obyvatelé jim kladli na srdce, ať se do Československa nevracejí. V Jugoslávii se totiž už tehdy začaly objevovat zprávy o možném vpádu vojsk na území Československa. Ireně a jejímu manželovi se tomu nechtělo věřit. Nedlouho po návratu domů, do Nového Města nad Metují, však opravdu nastala invaze vojsk Varšavské smlouvy. Dne 21. srpna celou rodinu probudil chlapcův křik, který jim oznámil, že ve městě jsou Rusové. Irena tomu nechtěla věřit, dokud si nepustila rádio. „Šla jsem na náměstí a tam stálo snad padesát tanků. Přijížděly od Náchoda,“ vzpomíná.

Normalizaci prožívala pamětnice bez větších problémů. Pracovala jako zdravotní sestra na plicním oddělení v nemocnici se svým budoucím druhým manželem. Až v roce 1984 přišel další zvrat, kdy emigroval její syn s celou svojí rodinou. Tehdy musela Irena dokazovat, že byt patří jenom jí, aby jí nebyl zabaven, a o některé věci přesto přišla.

Události sametové revoluce v roce 1989 prožívala pamětnice spíše zpovzdálí. V roce 2000 se podruhé provdala, za Stanislava Fajmana, se kterým žije v Poděbradech.