Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. podplukovník v. v. Josef Falář CSc. (* 1936)

• narodil se 20. října 1936 ve Zdíkově na Prachaticku

• vyrůstal za války v šumavské obci Zdíkovec, otec byl totálně nasazený

• ustupující německá armáda hrozila bombardováním obce, posléze ves osvobodili američtí vojáci

• po válce rodina žila ve Volarech, zde zažili působení Krále Šumavy Josefa Hasila

• počátkem 50. let Falářovi žili v Českých Budějovicích, Josef zde vystudoval gymnázium

• po maturitě nastoupil na učiliště protivzdušné obrany, přátelil se s Josefem Odložilem

• působil u praporu protivzdušné obrany v Praze a v Českých Budějovicích

• na vojenské univerzitě v 60. letech studoval psychologii sportu a vojenskou psychologii

• připravoval na olympiádu v Mexiku střelce, kteří tam získali zlatou medaili

• 21. srpen 1968 prožil díky cestě na zkoušku přímo v Praze

• po studiu nastoupil jako psycholog sportu do liberecké Dukly

• s druhou manželkou Evou se vzali v roce 1973, měli spolu dva syny

• během svého působení spolupracoval se špičkovými sportovci, nejvíce s lyžaři a hokejisty

• díky sportovním výjezdům se dostal několikrát na Západ

• po sametové revoluci se jeho pracovní pozice zrušila, přišel o práci

• od roku 1990 pracoval na armádním vědeckém pracovišti CASRI

• v roce 1993 vyjel jako armádní psycholog na mírovou misi UNPROFOR do Jugoslávie

• po návratu dále jezdil jako psychodiagnostik do jugoslávských válečných zón

• stal se válečným veteránem, později aktivním členem legionářské obce

• jako psychodiagnostický výzkumník pracoval až do roku 2008, v roce 2022 žil v Liberci

Ve svém bohatém životě zažil pamětník Josef Falář všechny československé prezidenty a také dva poslední největší evropské válečné konflikty. Ten první ještě jako dítě vyrůstající v šumavské obci Zdíkovec, jejímž bombardováním hrozila ke konci druhé světové války prchající německá armáda. Nakonec po nich zůstaly jen odevzdané zbraně a ves krátce nato osvobodili američtí vojáci.  

Druhou velkou válku poznal na Balkáně v 90. letech 20. století. Pamětníkův život byl spjatý s armádou, ale také se sportem. Vystudoval vojenskou a sportovní psychologii. Připravoval československé střelce na olympiádu v Mexiku 1968, kteří zde získali zlatou medaili. Později psychodiagnosticky pracoval s nejúspěšnějšími českými lyžaři či hokejisty.

Po roce 1989 jeho kroky vedly zase k vojenství. Jako psycholog českého vojenského praporu totiž v roce 1993 odjel na mírovou misi UNPROFOR do Jugoslávie. Silné vzpomínky tak nemá pouze jako dítě vyrůstající přímo u železné opony, kde docházelo ke krvavým přestřelkám mezi pohraničníky a převaděči, ale i jako voják působící na linii střetu chorvatské a srbské armády.       

Otec chodil na Kvildu pašovat cukr a mouku

Josef Falář se narodil 20. 10. 1936 ve Zdíkově na Prachaticku. Z okolních šumavských vesnic pocházely i rodiny obou jeho rodičů. Otec Josef se s matkou Marií seznámil ve Zdíkově, když se učil příručím textilního zboží. Krátce po narození prvního syna se přestěhovali do blízkého Zdíkovce, kde otec otevřel vlastní obchod.

Ves ležela poblíž hraničního pásma s německou třetí říší. Oddělení Sudet se jí netýkalo, protože ležela na historickém území Čech. Záhy však vznikl Protektorát Čechy a Morava a rozpoutala se druhá světová válka. Cesta do spádového Vimperka již zůstala uzavřená a zdíkoveckých mužů se týkalo totální nasazení.

Otcové od rodin měli výjimku a nemuseli nuceně pracovat přímo v Německu. Josef Falář starší tak mohl zůstat ve Zdíkovci, krám však musel nechat zavřený a rozvážet autem na dřevoplyn různé materiály po okolí.

Mimo to však podnikal také cesty do hor na Kvildu, která už ležela na říšském území. „Chlapi za války neměli cigarety, takže se pašovalo. Taťka tam chodil získávat krom cigaret také cukr a mouku,“ popisuje Josef Falář.  

Děti sbíraly staniolové pásky

Válka plnou silou dolehla na Zdíkovec a okolí především ve svém závěru. Spojenci podnikali v dubnu 1945 nálety zejména na Plzeň a tamní velký průmyslový závod Škodovky.

„Nad Javorníkem zářily světlomety a oheň. Slyšeli jsme dunění z Plzně. Svazy bombardérů ale lítaly i přes vesnici a shazovaly staniolové pásky kvůli rušení signálu, které jsme jako děti sbírali. Jednou se z toho svazu oddělilo letadlo a brzy poté jsme slyšeli ránu. Shodil tři pumy na začátku Zdíkova, zasáhlo to mlýn a obyvatel tam zahynul.“

Po Němcích zbyla kupa zbraní v hasičárně

Ještě pernější chvíle nastaly, když přímo do Zdíkovce dorazila ustupující německá armáda. Pokoušela se stáhnout až k Sušici a Plzni, kudy vedla demarkační linie a kde bylo možné padnout do amerického zajetí namísto sovětského. Němci postavili nad vsí houfnice a vyhlásili tříhodinové ultimátum, během nějž měli obyvatelé vesnice zabezpečit ubytování pro celou rotu.

„Mamka se mnou a s bráchou vzala ruksak a šli jsme do Račova k tetě. Taťka s ostatními chlapi museli zůstat ve vesnici, Němci hrozili, že je postřílí. Všechny ženy a děti ze Zdíkovce odešly. Druhý den ráno jsme neviděli žádný kouř ani neslyšeli žádné střely. Taťka se za náma vrátil a vyprávěl, jak to celé skončilo,“ líčí Josef Falář.

Němečtí vojáci po dvou hodinách dostali povel okamžitě pokračovat v cestě na západ. Navzdory předchozím výhrůžkám náhle začali bez nátlaku odevzdávat zbraně a přecházet k americké straně. „Bydleli jsme přímo naproti hasičárně, kam Němci skládali samopaly, takže jsem jako malý kluk viděl tu kupu zbraní.“

S džípem jeli rovnou do kostela

Na přelomu dubna a května 1945 do Zdíkovce dorazila další vojska, tentokrát už americká. U Falářů v domě nakonec přebývali vojáci, ale ti osvobozenečtí. Josefa i jeho mladšího bratra Petra brali společně na mináž, zásobovali je žvýkačkami, tatínka cigaretami a maminku konzervami. O žádné negativní zkušenosti s osvoboditeli, i těmi sovětskými, se pamětník nedozvěděl.

Naopak přímo ve vsi došlo k veselé události. „V první linii dorazili hlavně Jihoameričani. Jeden z vojáků si namluvil dívku a hned se zasnoubili. Vojenským džípem pak jeli do kostela i s jejíma rodičema, vzali se a potom si Marušku odvezl až do Brazílie. Prý tam zůstala až do smrti,“ vzpomíná na kuriózní událost Josef Falář.

Po čtrnácti dnech se americká jednotka stáhla. Válka skončila, ale otec už svůj textilní krám ve Zdíkovci znovu neotevřel. Jezdil pracovat do Volar jako správce skladu s topným materiálem a brzy se tam přemístila celá rodina.

Dva incidenty, které otřásly vírou

Když se Falářovi do Volar přistěhovali, probíhal zde ještě odsun místního německého obyvatelstva. Otec měnil různé pracovní pozice, syn chodil do školy i ministrovat do volarského kostela. „Celá naše rodina i celá ta oblast byla nábožensky dost založená. Před obědem jsme se pokřižovali, táta řekl modlitbičku, až pak jsme jedli,“ přibližuje pamětník.

Křesťanskou vírou mladého Josefa však otřáslo několik incidentů, které ho nakonec přivedly k ateismu. Dva souvisely přímo s volarským knězem Procházkou. Ze školy jednoho dne zmizela Josefova starší spolužačka, které tehdy bylo kolem třinácti let. Později podle pamětníka kolovaly zvěsti, že odešla do kláštera, protože ji farář přivedl do jiného stavu.

Další důvod souvisel s Králem Šumavy Josefem Hasilem, který v okolí Volar působil. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 a vztyčení železné opony zde tento pohraničník převáděl uprchlíky směrem na Západ. Josef Falář se dozvěděl, že prchající získávali dočasný úkryt ve zvonici volarského kostela.

„Z Hasila jsme měli strach,“ přiznává pamětník. „Jednou jsem šel ze školy a na náměstí bylo tratoliště krve, protože tam údajně zastřelil důstojníka z kasáren. Docházelo i k přestřelkám u drátěného plotu v Novém Údolí u Zlaté stezky, kde se vozila sůl. Taťka jezdil tou dobou jako saniťák a dva pohraničníci mu v sanitce při převozu zemřeli po přestřelce s těmi, které Hasil převáděl.“

S Josefem Odložilem běhal přespoláky

V roce 1951 se Falářovi kvůli otcově zaměstnání opět stěhovali, tentokrát do Českých Budějovic. Josef zde absolvoval latinské gymnázium a také učiliště pracovních záloh. Ještě jako žák volarské školy se účastnil posledního všesokolského sletu v Praze v roce 1948 a poté už jako záložák také první spartakiády v roce 1955. V rámci studentských brigád se rovněž podílel na stavbě přehrady Lipno.

Po maturitě jakožto rodilý Šumavák s dělnickým původem dostal dvě možnosti – buď se přidat k pohraniční stráži, nebo jít na vojenské učiliště. Zvolil druhou a nastoupil v Olomouci na učiliště protivzdušné obrany.

„Rok po mně tam přišel i Pepa Odložil (pozdější úspěšný atlet – pozn. red.) a běhali jsme spolu přespoláky kolem Moravy, později v Košicích kolem Hornádu. Učiliště jsem dokončil v roce 1958 a ještě ten rok se po vojenské přehlídce v Praze seznámil se svojí první ženou. Potom jsem byl převelen do Plané u Českých Budějovic k prvnímu letištnímu praporu.“

Z tohoto letiště, kde Josef Falář působil u palebné a ženijní čety, startovaly i stíhačky ukryté v bunkrech k ochraně československých hranic. Několikrát podle pamětníka došlo k narušení vzdušného prostoru ze strany západního Německa, ale k přímému vojenskému střetu mezi letadly ne.

Připravoval střelce na olympiádu

V roce 1965 se rozhodl Josef Falář přijmout nabídku armády a nastoupil na vojenskou univerzitu ke studiu psychologie. Jako specializaci si vybral k vojenské psychologii také psychologii sportu, k němuž měl už od dětství blízko. Na univerzitě měřil při běžeckých závodech síly s dalším legendárním československým atletem Emilem Zátopkem.

Už jako student se zapojil do přípravy sportovců na letní olympiádu, která se měla konat v roce 1968 v Mexiku.

„Dostal jsem přidělené sportovní střelce z Plzně. Musel jsem je připravit na to, že budou střílet v nadmořské výšce tří tisíc metrů. Jezdili jsme tedy do barokomory a simulovali různé podmínky. Ti nejlepší střelci měli najednou i na pár metrů špatné výsledky. Museli zkrátit svůj dynamický stereotyp do sedmi vteřin, jinak na olympiádu nemuseli vůbec jezdit.“

Sám Josef Falář se v roce 1968 na olympiádu nedostal, ale od sportovců dostal alespoň pohled. A také radostnou správu, že střelec Jan Kůrka získal zlatou medaili.

Zkouška na univerzitě se toho dne nekonala

Dva měsíce předtím však Československo ochromila invaze vojsk Varšavské smlouvy, proti níž později na olympiádě aktivně protestovala například gymnastka Věra Čáslavská. Josef Falář prožil první den okupace přímo v Praze, kam se chystal na zkoušku.

„Vlak zůstal na nádraží ve Vršovicích, do centra nás nepustili. Vydal jsem se pěšky na Malou Stranu a sledoval cvrkot, který se děl. Viděl jsem zatarasené tramvaje a na některých místech také barikády. Došel jsem za profesorem Mirkem Vaňkem, řekl mi, že zkoušku dneska dělat nebudeme,“ vzpomíná pamětník.

Vydal se ten den podívat ještě do budovy vojenské univerzity na Hradčanech, kde dnes sídlí ministerstvo obrany. Areál už však zabralo velení invazní operace. Osobní věci studentů, jejich oblečení i doklady o absolvovaných zkouškách ležely poházené po chodbách.

Na sportovní závody jezdil i na Západ

Josefu Falářovi se navzdory této nepříjemnosti podařilo psychologii vystudovat, později dosáhl doktorského titulu i titulu kandidáta věd. Jako absolvent si mohl vybrat, do které Dukly nastoupí na pozici psychologa sportu. Rodilý Šumavan zvyklý na blízkost hor a také milovník volejbalu se rozhodl pro Liberec.

Zde pracoval především s lyžaři, kteří získávali medaile na olympijských hrách, mimo jiné i s úspěšným skokanem Jiřím Raškou. Jako psycholog se zapojoval i do výběrů a testování hokejové mládeže v Dukle Jihlava i na reprezentační úrovni. Právě v 70. a 80. letech se rodila úspěšná hokejová generace, která sklízela později úspěchy v 90. letech.

„Byla to silná generace. U úspěšných sportovců byla klíčová otázka motivace a také celkového temperamentu,“ říká Josef Falář a potvrzuje, že československý stát se o výchovu sportovců důkladně a systematicky staral. Během práce dle svých slov žádný politický nátlak nepociťoval, přestože měl stranický průkaz. Naopak měl volné ruce a mohl měnit tuzemskou strategii psychologie sportu.

S volejbalisty či lyžaři už se pamětník na zahraniční výjezdy dostal. Podíval se tak v průběhu let například do Holandska, Portugalska, Rakouska, ale i do ruského Novosibirsku.

Seznámili se v Naivním divadle

Částečně díky sportu se Josef Falář seznámil i se svojí druhou manželkou Evou. Během večera v libereckém Naivním divadle je představila společná známá, kterou trénoval na volejbale. S Evou se vzali v roce 1973.

„Nechtěl jsem dělat svatbu v Liberci, aby tam nešla celá Dukla. Měli jsme to v rodinném kruhu a oddával nás starosta Chrastavy. V polovině obřadu jsem slyšel v zákulisí hluk, otočil jsem se a viděl děvčata volejbalové Textilany. Nastoupily v dresech, protože se tam zrovna hrál turnaj, kde starosta dělal rozhodčího.“

Eva do svého také druhého manželství přivedla syna Pavla, s manželem Josefem přivítali na svět ještě syny Petra a Martina.

Sametová revoluce přinesla komplikace

Pro mnohé Čechoslováky představoval rok 1989 výraznou změnu k lepšímu. Josef Falář jej však prožíval odlišně. V tom roce předčasně zemřel jeho bratr Petr a v důsledku sametové revoluce a pádu komunistického režimu přišel pamětník o práci.

„To, co jsme dvacet let budovali, a byli jsme v tom světová špička, se ze dne na den tabulkově zrušilo. Řekli mi, že se můžu zařadit na pozici skladníka, nebo odejít. Zůstal jsem půl roku nezaměstnaný, pak se mi ozvali z CASRI.“

Na tomto vědeckém a servisním pracovišti ministerstva obrany měl Josef Falář zpracovat nový psychodiagnostický modul, ale mezitím vypukla válka v Jugoslávii.

Rozdělení Česka a Slovenska jej poslalo do války

OSN v návaznosti nato zřídila mírovou misi UNPROFOR, která měla přímo na válečném území zajišťovat smír mezi znepřátelenými stranami. Česká a Slovenská Federativní Republika rozhodla v roce 1992 o zřízení praporu. Účastníci mise (s výjimkou velení) se rekrutovali z vojenských záloh a o jejich způsobilosti rozhodovala komise, v níž působil i Josef Falář.

Na přelomu let 1992 a 1993 se však ČSFR rozdělila a místo vojenského psychologa praporu, který měl původně vyjet ze Slovenska, se uvolnilo. Josef Falář, který tou dobou měl ve strukturách armádních psychologů vysoké postavení, dostal nabídku se k praporu připojit.

„Konzultoval jsem to doma s rodinou. Neměli námitky, i když manželka se samozřejmě bála, protože hned začátek jugoslávské války byl ostrej a hodně se bojovalo. Nakonec jsem řekl, že pojedu. Účast byla na základě dobrovolného rozhodnutí, podepsal jsem půlroční kontrakt s armádou, vyfasoval uniformu a 18. dubna 1993 tam odjel,“ popisuje pamětník.  

Pes zůstal v misi, Igor odjel v rakvi

Krátce po příjezdu zažil Josef Falář v Jugoslávii těžké chvíle. 21. dubna došlo k napadení tanga 27, jednoho z mnohých pozorovacích stanovišť mírových sil, která obvykle stávala na vyvýšených bodech podél hranice střetu chorvatské armády a jednotek samozvané Republiky Srbská Krajina. Výbuch dělostřeleckého granátu na tomto tangu usmrtil slovenského vojáka Igora Riga.  

„Byl na poslední stojce a jedním z těch, kteří předávali tango novým příslušníkům našeho praporu. Igor tam měl svého psa, od veterináře si vyjednal dokumenty, aby si ho mohl dovézt z republiky. Bohužel pes zůstal v misi a Igor odjel v rakvi.“   

Dva členové vracejícího se praporu se rozhodli na misi zůstat, ale po útoku podle Josefa Faláře nebyli schopni nejméně dva týdny běžné služby. Jako psycholog se jich ujal a své diagnostické poznatky později uplatnil na velitelství v Záhřebu, kde se seznámil s německou vrchní psycholožkou NATO.

Stačilo pohnout prstem a bylo by po tobě

Pozorovací tanga neplatila za primární cíle obou bojujících stran, přesto se často stávala terčem střelby. Podle pamětníka to vždy dokládaly díry v pytlech s pískem, jimiž pozice obestavovali. „Více děr bylo z chorvatské strany. Říkali nám, že jsme SRBOFOR, a ne UNPROFOR, že Srbům hlásíme pohyb chorvatských jednotek. Víc jsme byli v nemilosti chorvatské strany,“ hodnotí Josef Falář.

Se srbskými vojáky se potkávali ve stravovacím zařízení a občas s nimi promlouvali u jídla. „Říkali nám třeba: ‚Hele, tebe jsem měl před chvílí na mušce, stačilo takhle pohnout prstem a bylo by po tobě.‘ S Chorvaty jsme takové kontakty neměli.“

Vojáci UNPROFORU byli ozbrojeni samopaly, lehkými kulomety či obrněnými transportéry, ale střelbu měli povolenou pouze v případě sebeobrany. Když například došlo na ostřelování tanga 10, které leželo v blízkosti srbské armádní budovy, neměli tak jinou možnost, než se krýt a hasit požár.

Český prapor působil v oblasti Plitvických jezer. Do rajónu spadala například chorvatská vesnice Podlapač, s jejímž obyvatelstvem měli čeští vojáci dobré vztahy. Josef Falář vozil polského kněze sloužit mše do tamního kostela. Jednou také vojenský doktor zachránil život zraněnému dítěti z vesnice. Na rozdíl od Francouzů nebo Angličanů měli podle pamětníka Češi výhodu v komunikaci se slovanskými národy, a tak u checkpointů občas stačilo pozdravit a podstrčit krabičku cigaret.

V autobuse zahynuly děti

Na misi působil Josef Falář rok – do dubna 1994. Do Jugoslávie ale v následujících letech dále vyjížděl psychodiagnosticky testovat vojáky misijních praporů KFOR a SFOR.

„Ještě čtyři nebo pět let jsme jezdili do Bosny a do Kosova. Na jeden zážitek z té doby nezapomenu. Jeli jsme tam a viděli pod mostem autobus, ve kterém cestou do školy zahynuly děti. Bylo to kvůli americkému bombardování,“ vzpomíná.

Vojenské mise v Iráku či Afghánistánu se pamětníka už netýkaly. Po návratu z mise UNPROFOR mu vrchní psycholožka nabízela pozici vojenského psychologa pro NATO, ale po Vánocích 1994 jej odveleli do zálohy.

„Dostal jsem dekret válečného veterána s hodností podplukovníka v záloze a až do roku 2008 působil na CASRI. Současně také působím jako jablonecký předseda legionářské obce,“ uzavírá Josef Falář bohaté vyprávění o svém životě, které průběžně sepisuje i do vzpomínkové knihy.