Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing., CSc. Josef Fanta (* 1931)

• narozen 3. července 1931 v Kolíně

• otec Václav se zapojil do protinacistického odboje

• absolvoval Lesnickou fakultu ČVUT

• podílel se na založení KRNAPu

• po srpnu 1968 zákaz odborné a publikační činnosti, posléze vykonával příležitostná dělnická zaměstnání

• v srpnu 1977 emigroval do Nizozemska

• v 80. a 90. letech pracoval v Ústavu pro výzkum lesa a krajiny ve Wageningenu, stal se profesorem na tamní univerzitě a na Univerzitě v Amsterdamu

• významně se podílel na obnově lesů v Krkonoších a na Šumavě

• jmenován Důstojníkem Oranžského řádu, získal i řadu dalších ocenění

• publikoval okolo 200 odborných článků, několik knih a přispěl do mnoha dalších publikací

• v roce 2010 se natrvalo vrátil do České republiky

Josef Fanta pochází z obce Bělá, která se nachází mezi Ledčí nad Sázavou a Kutnou Horou. Narodil se Václavu a Františce Fantovým v roce 1931. V rodině se po generace udržovala lesnická tradice, otec Václav ale lesníkem nebyl. Vyučil se sklářem a posléze pracoval jako ředitel sklárny v nedaleké osadě Tasice.1 Matka byla v domácnosti, kde se kromě pamětníka starala o jeho staršího bratra a mladší sestru, a řídila malé hospodářství. Otec Václav byl nejen sklářským odborníkem, ale i významnou postavou regionální kultury. Domov Fantových navštěvovaly ve dvacátých a třicátých letech osobnosti, jako například spisovatelé Jaroslav Hašek (ještě před pamětníkovým narozením) a Zdeněk Matěj Kuděj nebo malíř Jaroslav Panuška. Do školy chodil malý Josef několik let přímo v Bělé, později do měšťanské školy v Ledči nad Sázavou a poté do gymnázia v Kutné Hoře a v Jihlavě.

Rozdíl byl jen v barvě – tamto bylo hnědý, tohle bylo červený

Okupaci Československa nacistickým Německem snášeli rodiče těžce a dětem doma vysvětlovali, co znamená ztráta svobody a oč okupanti usilují. Díky dobrému vedení vlastního hospodářství podporovali Fantovi za války přátele a lidi zapojené v odboji. Posílali například potraviny do Prahy i profesorovi Albertu Pražákovi.2 I otec Václav se zapojil do odboje, působil jako spojka buněk na okresech Kutná Hora a Ledeč nad Sázavou. Časem však byla kutnohorská skupina odhalena. Václavovo jméno zůstalo utajeno jen díky hrdinství odbojáře Jindřicha Hanzla, který jej neprozradil. On sám mučení gestapem nepřežil.

Od sklárny, kterou otec Václav řídil, požadovali nacisté výrobu průhledových skel pro pancéřová vozidla. To se mu dařilo úspěšně sabotovat, ačkoliv na něj gestapo tvrdě tlačilo, a to nejen ve sklárně, ale i doma před zraky rodiny: „Pamatuji se, když odcházeli, že jeden z nich chytil tátu pod krkem, zatlačil ho do kouta a přiložil mu pistoli k hlavě s tím, že jestli do příští návštěvy nebude ta série průhledových skel bezchybná, tak ho prostě zastřelí.“ V Tasicích přesto nevyrobili ani jednu skleněnou cihlu.

Po válce byl Václav Fanta jmenován náměstkem ředitele podniku Sklárny Bohemia. Rodina se přestěhovala do Havlíčkova Brodu a krátce poté do Antonínova Dolu nedaleko Jihlavy, kde pamětník dokončil gymnázium. Oblíbil si učitele tělocviku, profesora Kučeru, který ho přivedl k atletice, k běhu na středních tratích. Krátce po únoru 1948 byl však profesor Kučera obviněn z organizování odporu proti převratu a byl odsouzen na pětadvacet let do vězení. Nebyl sám. Zatčených v té době byly tisíce a došlo i na justiční vraždy. „Jako klukovi, který tenkrát měl zájem o holky, les, fotbal a tu atletiku, se mi v hlavě vynořila otázka – jaký je vlastně rozdíl mezi nacismem a komunismem? (...) Ten rozdíl byl asi v té barvě. Tamto bylo hnědý a tohle červený, ale obsah mi připadal stejný. A stejně nedůvěryhodný.“

Od studia ekologie lesa k lanovce

Po maturitě se Josef Fanta přihlásil ke studiu na Lesnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze. Tam se – s výše uvedeným poznáním a přesvědčením v hlavě – snažil odolávat politickému a ideologickému tlaku, který byl tehdy na studenty vyvíjen. Vyvaroval se členství v jakýchkoliv organizacích, které šly nad rámec nepsaně povinného Československého svazu mládeže. I proto na fakultě zřídil sportovní klub a dal se do organizování mezifakultních lehkoatletických závodů, což mu pomohlo vyhýbat se nejrůznějším schůzím a školením. Už ve třetím ročníku si ale zkomplikoval život. Na veřejné schůzi se totiž postavil na obranu spolužačky, kterou komunisté zamýšleli vyloučit ze studia. „Provinila“ se tím, že ji na ročníkové brigádě obtěžoval opilý spolužák, protežovaný člen KSČ. Ten se jí chtěl později jako nepříjemného svědka zbavit a zorganizoval veřejnou stranickou schůzi, která ji měla ze studia vyloučit. „Svým vystoupením jsem jim tu schůzi úplně rozházel, poněvadž oni nepředpokládali, že se něco takového stane. Počítali s tím, že jim to všichni odsouhlasí, poněvadž měl každej plný kalhoty. A tak se potom přestalo mluvit o tom, že se vyloučí ta holka, a začalo se mluvit o tom, že se musí vyloučit Fanta.“

Pamětník ze studií vyloučen nebyl. Díky jeho výbornému prospěchu se na jeho stranu postavili profesoři. Trestem pro něj měl být alespoň průběh tzv. umístěnkového řízení, které mělo rozhodnout o jeho profesním působišti. Na řadu se dostal jako poslední z ročníku. A jelikož vystudoval s vyznamenáním ekologickou specializaci, usoudila strana a vláda, že má být poslán na místo technika k lanovce do krkonošského Maršova. Jeden z jeho profesorů mu však zařídil místo ve výzkumném ústavu v Opočně,3 kde pracoval následujících devět let.

Po počátečním zapracování byl pověřen řízením výzkumného projektu „Přeměny smrkových monokultur na smíšené porosty“. Ekologicky zaměřený výzkum měl dobré výsledky i dobrý ohlas v praxi. Na začátku šedesátých let byl ale tento projekt zrušen. Uplatnění ekologického výzkumu při pěstování lesů bylo prohlášeno za zbytečné. Josef Fanta se odmítl věnovat výzkumu pěstování smrkových monokultur a provozování velkoplošného pasečného hospodaření. V té době se začalo připravovat zřízení Krkonošského národního parku a pamětník požádal ředitele ústavu, aby ho přemístil do Vrchlabí a pověřil jej tímto úkolem. Ten mu vyhověl a Josef Fanta zasvětil Krkonoším značnou část svého dalšího profesního zájmu.

Z náměstka ředitele topičem v muzeu

Krkonošský národní park byl zřízen 17. května 1963 a jeho ředitelem se stal Miroslav Klapka. Ten svým náměstkem jmenoval Josefa Fantu. Mezi oběma muži se rychle vyvinula shoda v tom, jakým způsobem se má péče o národní park vyvíjet. „Mirek velice rychle pochopil, že to, co po nás chtěla strana a vláda – abychom udělali v Krkonoších lunapark a podél každé cesty stavěli jednu hospodu vedle druhé pro rekreaci – je nesmysl, že tak to nejde.“ Pamětník připravil koncepci národního parku jako zařízení ochrany cenné krkonošské přírody. Navrhl také vytvoření vědecké rady a zajistil vydávání sborníku vědeckých prací o Krkonoších Opera Corcontica, který vychází každým rokem dodnes a stal se příkladem i pro naše další národní parky. Sám o Krkonošském národním parku a ochraně jeho přírody napsal řadu vědeckých i popularizačních publikací. Po získání budovy kláštera připravil jeho přestavbu pro zřízení Krkonošského muzea.

Uvolněná politická atmosféra šedesátých let minulého století byla pro počáteční vývoj činnosti národního parku velmi příznivá. Park se stal známým po celé Evropě. Do Krkonoš přijížděli zahraniční hosté – vědci a ochranáři. Josef Fanta se stal členem Evropské federace národních a přírodních parků a aktivně se účastnil jejích zasedání a jednání.

Rozdělení KSČ i velké části tehdejší československé společnosti na reformisty a konzervativce se odrazilo i v pracovním kolektivu KRNAPu. Pamětník sice sympatizoval s polednovým vývojem a s Akčním plánem vlády Alexandra Dubčeka, do strany však odmítal vstoupit i přes naléhání některých kolegů. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy zrovna organizoval mezinárodní seminář o národních parcích na Rýchorách. O události se dozvěděl 21. srpna ráno, když šel s kolegou k autobusu do Maršova. „Nápadné nám bylo, že nám neustále létají jedním směrem od polské hranice přes hlavu letadla. V Maršově stáli lidé před domy a debatovali, tak jsme se zeptali: ,Prosím vás, co se děje, že tady lítají pořád ty letadla?‘ ,Vy to nevíte?‘ ,A co bysme měli vědět?‘ ,No, obsadili nás Rusové.‘“ Souhlas s okupací Československa „spřátelenými“ vojsky Josef Fanta nikdy nepodepsal.

S počínající normalizací byl ředitel KRNAPu Miroslav Klapka odvolán a pamětník byl přesunut do funkce „technický pracovník muzea – topič“. Dále byl obdařen zákazem výkonu povolání a publikování. K jeho špatné pověsti přispělo i to, že hned v srpnu 1968 zlikvidoval telefonní ústřednu, kterou si místní představitelé státní moci prostřednictvím jednoho z oddaných členů strany tajně zřídili v Krkonošském muzeu a jejímž prostřednictvím koordinovali potlačování protestů proti invazi. Přistihl také předsedu organizace KSČ při rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Nový ředitel parku se Josefa Fanty chtěl co nejrychleji zbavit, ale za něj se postavila vědecká rada národního parku. Její předseda prof. Hadač byl kvůli tomu odvolán z funkce.

Z topiče zahradníkem

Pamětníkovu složitou pracovní situaci zkomplikovala i situace osobní – rozpadlo se mu manželství a zůstal sám. V 1973 se rozhodl z Vrchlabí odejít a pokusit se najít zaměstnání jinde. Odstěhoval se proto k sestře do Prahy, která mu v nesnadné situaci nabídla pomoc. Hledat práci v oboru s jeho kádrovým posudkem však bylo zbytečné a většina míst, kde se na kádrový posudek nehledělo, byla obsazena. U každého kotle již seděl nějaký doktor věd. Po několika dočasných manuálních zaměstnáních dostal nakonec v roce 1976 šanci jako zahradní dělník bez kvalifikace u podniku Sady, lesy, zahradnictví hlavního města Prahy. Již krátce po nástupu Josef Fanta zjistil, že v podniku vládne naprostý chaos. Rozhodl se využít této situace a emigrovat. Záminkou k výjezdu se mu stala výstava cibulovin v Nizozemsku, ve městě Lisse. V chaoticky řízeném podniku se mu podařilo získat souhlas k výjezdu a obstaral si i ostatní potřebná povolení. Na jeho pracovišti ve školce v Praze-Kbelích se mu podařilo „studijní cestu“ dokonale utajit. Za poslední peníze si koupil malé auto a v srpnu 1977 se vydal na cestu k hranici.

Byla to sázka do loterie. Buď projde, nebo jeho záměr prohlédnou a půjde do vězení. Po podrobné prohlídce, při které mu obrátili naruby všechny kapsy a celé auto, nakonec prošel. V Německu, několik kilometrů od hranice, nashromážděné napětí povolilo. „Najednou mi povolily nervy a začal jsem se třást. Byla tam benzinová pumpa, tam jsem zastavil a z auta jsem úplně vypadnul. Jel tam zrovna nějaký člověk, tak se u mě zastavil a ptal se, co mi je. Nějak se mi podařilo mu říct, že to jsou jen nervy, spadl jsem do příkopu a tam to se mnou cvičilo. (...) Snad jsem tam seděl asi půldruhé hodiny, než to přešlo.“ Druhý den už Josef Fanta dojel bez problémů až do Nizozemí, kde požádal o politický azyl.

Ze zahradního dělníka univerzitním profesorem

Nizozemská cizinecká policie byla velmi vstřícná. Jeho žádost přijala a zařídila mu i pomoc tamní sociální služby. Pamětník se začal seznamovat s prostředím, mentalitou lidí a začal se učit jazyk. Dostal se také do kontaktu s tamní komunitou českých emigrantů. Byla to velmi různorodá společnost zahrnující jak skvělé osobnosti (např. významný sociolog prof. Gaďourek), tak lidi, kteří odešli, aby v cizině našli uplatnění. Byli mezi nimi ale i různí chytráci, kteří zneužívali nizozemský vstřícný azylový systém, a dokonce i podvodníci, kteří obchodovali s drogami. Bylo o čem přemýšlet.

Naléhavým úkolem bylo sehnat práci. Tu Josef Fanta po několika měsících našel na Amsterdamské univerzitě, na Fakultě fyzické geografie a půdní vědy. Dostal za úkol zpracovat rešerše literatury v oboru ekologie krajiny. Po půl roce už ale musel přednášet studentům tohoto oboru – nejdříve německy a v následujícím semestru holandsky. Byl to tvrdý začátek. V ústavní knihovně měl však k dispozici množství vědecké a odborné literatury ke studiu, díky čemuž rychle získal přehled o nizozemské a evropské situaci v ekologii krajiny a ekologii lesa. Následně dostal dvakrát roční stipendium od Fondu prince Bernarda na výzkum přirozené obnovy lesů pro nizozemskou organizaci ochrany přírody Natuurmonumenten. Po úspěšném ukončení tohoto projektu byl Josef Fanta v roce 1982 přijat do Ústavu pro výzkum lesa a krajiny a jmenován vedoucím oddělení ekologie lesa. Po dalších pěti letech byl jmenován profesorem ekologie krajiny na Univerzitě v Amsterdamu a následně profesorem ekologie lesa na Univerzitě ve Wageningenu.

Následující léta byla pracovně velmi náročná. Ekologický výzkum krajiny a lesa byl v tehdejším Nizozemsku velmi žádaný, politika i společnost byly otevřené novým informacím. Josef Fanta organizoval na obou pracovištích národní i mezinárodní vědecké konference, zpracoval a řídil výzkumné programy, přednášel, publikoval v té době na 150 vědeckých a odborných sdělení. Se studenty pracoval nejen v Nizozemsku, ale i v rakouských Alpách, Německu a později i v České republice. Několik z nich se později uplatnilo i za Atlantikem. Za svého působení v Nizozemsku vychoval řadu mladých vědeckých pracovníků. Šest jeho bývalých asistentů a studentů bylo následně jmenováno profesory na nizozemských univerzitách a mnozí další působí jako docenti. Přes tuto náročnost Josef Fanta hodnotí toto období jako jedno z nejlepších v životě. Zkalily ho však dvě události: v osmdesátých letech mu krátce po sobě zemřela matka a o život přišla v Praze jeho dcera.

Zpátky v Československu a v Krkonoších

Vývoj politické situace v osmdesátých letech v Československu a zhroucení totalitního systému v listopadu 1989 pamětník pozorně sledoval. Po listopadu 1989 často jezdil do Prahy, hlavně za synem a jeho rodinou. Navštívil však také Krkonoše, o kterých dostával do Nizozemska tajně zprávy od jednoho bývalého kolegy. Jeho první návrat proběhl na jaře 1990: „... to byla opravdu hrůza. Když jsem z těch Krkonoš odjížděl na začátku sedmdesátých let, tak všude byly lesy. A teď tam, kde dřív byly lesy, zůstala ohromná plocha pokrytá vysokou trávou, a nic. Ani ty suché stromy tam nebyly, poněvadž Státní lesy všechno vykácely a dřevo odvezly. Takže to byl hrůzný pohled.“ O zničení lesů v Krkonoších kyselou depozicí Josef Fanta uspořádal v Nizozemsku několik přednášek. Pro jejich obnovu se mu podařilo získat nizozemskou Nadaci FACE.4 Spolu s kolegy z Univerzity v Amsterdamu vypracoval program obnovy krkonošských lesů, který Nadace FACE realizovala ve spolupráci s Krkonošským národním parkem v letech 1992–2002 a podpořila částkou 380 milionů korun. Dalších 100 milionů korun šlo na podporu obnovy lesů v tehdy nově zřízeném Šumavském národním parku. „Myslím, že to byla jedna z nejužitečnějších věcí, které jsem v životě udělal.“

V roce 1996 odešel Josef Fanta do důchodu. Zůstal ale i nadále aktivní a spolupracoval s nizozemskými vědeckými ústavy na výzkumu lesa a krajiny a zastupoval Nizozemsko v různých mezinárodních institucích. Za jeho vědeckou a pedagogickou činnost mu v roce 2006 nizozemská královna Beatrix udělila vysoké státní vyznamenání – byl jmenován Důstojníkem Oranžského řádu. I dnes, po přestěhování zpět do České republiky v roce 2010, aktivně spolupracuje s různými českými vědeckými institucemi, univerzitami a s Radou vlády pro udržitelný rozvoj. Snaží se pomoci napravit situaci českých lesů a krajiny, v obou případech těžce postižených nesprávnými způsoby hospodaření v minulosti i v současnosti. Věří, že se postupně uplatní změna přístupu, která jedině může přinést nápravu nedostatků v nakládání s přírodou, s lesem a krajinou jako veřejným prostorem. „Když člověk něco dělá, má to dělat opravdu pořádně, soustředěně, s přehledem, nejlíp, jak umí. A nedělat to jenom pro dnešek nebo jen pro finanční zisk, ale přemýšlet o perspektivě, dělat to s dlouhodobým výhledem. A dělat to tak, aby z toho měla prospěch společnost.“

Pamětník byl natočen za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.

Dnes Huť Jakub, Národní kulturní památka.

Významný literární historik, ještě před Pražským povstáním v květnu 1945 se stal předsedou České národní rady.

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, výzkumná stanice Opočno.

FACE – Forests Absorbing Carbondioxide Emissions, nadace na obnovu lesů financovaná nizozemskými energetickými společnostmi.